KDU.breadcrumbs.homeAktuálně Archiv 2016 Pavel Bělobrádek: Svoboda je nemyslitelná bez svobody médií
Zpět

Pavel Bělobrádek: Svoboda je nemyslitelná bez svobody médií

Přidáno 20. 9. 2016 tiskové oddělení
Ilustrační foto
20. 9. 2016
Místopředseda vlády pro vědu, výzkum a inovace Pavel Bělobrádek vystoupil v neděli 18. září 2016 v Knihovně Václava Havla v Praze na konferenci Čí média, čí zájmy? Vlastnictví, veřejná sféra a online prostor.

Demokracie není systém, který funguje sám o sobě. Fungující demokracie je nemyslitelná bez svobody. A svoboda je nemyslitelná bez svobody médií.

Scházíme se zde, na půdě Knihovny Václava Havla, zhruba čtvrt století po Sametové revoluci. A jistě není od věci si připomenout, že svoboda je vždy zaručena jen pro jednu generaci a poté musí být znovu vybojována. Mám skutečně pocit, že čas "znovu vybojovat svobodu" nastal. Vidíme, co se děje na Blízkém východě či v muslimském světě, na Ukrajině, v Evropské unii.

Věci, které nám přišly před dvaceti lety samozřejmé, tedy naše příslušnost k západnímu prostoru svobody, demokracie a lidských práv, jsou zpochybňovány a napadány. Jsem si jistý, že tyto hodnoty uhájíme a že uhájíme naše členství v NATO a EU. Neboť to, co se nám místo nich nabízí, je nesvoboda, autoritářství, násilí, je to Asie místo Evropy.

Pluralita médií

Velkou roli v našem dalším směřování bude hrát právě svoboda a pluralita médií.

Klíčový význam médií pro demokracii je zakódován už v samotném způsobu, jakým lidé přijímají rozhodnutí. Kvalita každého rozhodnutí přímo souvisí s kvalitou informací, které jsou k dispozici. Samozřejmě ne výlučně, ale ta přímá souvislost tu nepochybně je.

V moderní masové společnosti význam pravdivých, přesných a úplných informací roste. Přičemž za základní premisu nepovažuji "vyváženost" či "objektivitu", ale pluralitu. Protože při veškeré snaze jedno jednotlivé médium vždy bude do jisté míry nevyvážené a subjektivní. I kdyby už jen proto, že si z takřka nekonečného toku zpráv musí k publikací vybírat to, co považuje za nejdůležitější.

Pokud tedy přijmeme tuto premisu - a já věřím, že zde v sále ji všichni přijímáme - že i v ideálním případě novináři subjektivně ovlivňují informování veřejnosti už tím, že provádějí ono "agenda setting", pak jde je jasné, že kvalita informovanosti, a tím i kvalita demokracie je přímo úměrná pluralitě médií. Neboli závisí nejen na tom JAK média píší (a zde záměrně pomíjím častý nešvar psaní na objednávku či ze zlé vůle), ale hlavně O ČEM píší - a také o čem nepíší.

Střet zájmů

On nakonec proces "agenda setting" není typický jen pro novináře, ale i pro politické strany, které se snaží do veřejného prostoru uvádět svá témata a ostatní témata potlačovat.

A teď už asi tušíte, kde v případě střetu médií a politiky dochází ke zcela fatálnímu problému a střetu zájmů... Ano, pokud ten, kdo ovlivňuje "agenda setting" jak v oblasti politiky, tak v oblasti médií, je jedna a ta samá osoba, má demokracie opravdu velký problém. Protože ve veřejném prostoru se mluví převážně o tom, co on chce, ale hlavně se nemluví o tom, co on nechce...

Problém je, že český mediální trh je silně koncentrovaný, a to navíc v rukou velkých byznysových korporací, jejichž primárním oborem až na výjimky není vydavatelská činnost. V podstatě tu vzniká oligopol velkých hráčů. Když k tomu připočteme fakt, že náš trh je malý a tím pádem jsou i relativně nízké příjmy z reklamy, tak je jasné, že svoboda médií je u nás zranitelná. A to jak z důvodů silné závislosti na příjmech z inzerce, tak z toho důvodu, že jejich majitelé mají jiné obchodní či politické zájmy a média je takříkajíc "neživí".

Zde chci uvést dva protichůdné příklady. Rozvoj demokracie ve Velké Británii v 19. století je přímo spojen se svobodou médií. Každý si mohl založit časopis, přičemž pouhé dva až tři tisíce abonentů mu stačily, aby byl při jeho vydávání zcela finančně nezávislý. Díky tomu se informace a rozdílné názory, včetně názorů opozičních, volně šířily, což prospívalo tříbení demokracie. Spojené království je dodnes zemí se silným a nezávislým mediálním trhem, zemí, kde jsou novináři skutečnými hlídacími psy demokracie.

Na opačném konci stojí Putinův režim. V Rusku je dle formálních měřítek demokracie, konají se zde svobodné volby na základě všeobecného rovného volebního práva. Silou, která však pomáhá monopolizovat ruskou demokracii do rukou Putina, je kontrola médií. Opoziční média jsou sice povolena, ale režim pečlivě hlídá, aby nepřekročila "únosnou mez". Pokud si někdo dovolí budovat silný nezávislý mediální kanál, zejména pokud jde o televizi, dostane takříkajíc přes prsty. Což je příklad kdysi poměrně známé TV 6.

Výsledkem je, že opozice získává asi zhruba tolik hlasů, kolik procent voličů dokáží oslovit nerežimní média. Velká část občanů volí Putina prostě proto, že si vůbec nikoho jiného neumí představit a o nikom jiném nemají dostatek informací.

A teď si sami odpovězte na otázku, zda se v posledních letech Česká republika pohybuje v otázce svobody médií směrem k Velké Británii, nebo k Rusku... Já tuto otázku záměrně ponechám bez odpovědi.

Jisté je, že kontrola médií je jedním z primárních znaků každého totalitního či autoritativního režimu. Před rokem 1989 byli oficiální novináři prakticky plně podřízeni direktivám strany a vlády. Nikoli náhodou se v roce 1968 Moskva nejvíce obávala uvolnění cenzury. A díky relativní svobodě tisku také rychle rostlo volání po politických svobodách, po skutečné demokracii místo "demokratizace", po svobodných volbách. Jakmile komunisté pustili z rukou informační monopol, začalo jim hrozit, že přijdou i o monopol mocenský. A když pak v roce listopadu 1989 po počáteční tvrdé cenzuře začala oficiální média postupně psát, říkat a vysílat pravdu, byla to jasná předzvěst konce totality.

Kvalita demokracie a kvalita informací

Máme tedy zkušenosti s tím, jak mocnou silou jsou svobodná média při přechodu od totality k demokracii. Nemohlo se to ale dít i naopak? Nemohlo by se stát, že pokud by média ztratila svou pluralitu, pokud by se někomu podařilo kontrolovat výstupy podstatné části tisku, rozhlasu a televize, pak by se takzvaně "suchou cestou" proměnila demokracie v autoritativní, či chcete-li oligarchický režim?

Nevím, jak kdo, ale já bych v tomto nebyl přehnaným optimistou. Odhlédnu-li od toho, jak nesmírně obtížným úkolem by v dnešní situaci bylo spoutat novináře, pak je třeba si otevřeně říci, že pokud by se tak stalo, byla by otevřená cesta k systému "řízené demokracie" (což je eufemistický kremelský termín).

Někdo může namítnout, že dokud máme demokracii, tak na svobodě médií venkoncem až tak nezáleží. Přece nakonec stejně rozhodují občané, ti si zvolí své politiky, kteří budou rozhodovat a hájit jejich zájmy. To je však hluboký omyl. Omyl, který vychází z rozšířené představy, že na komunismu bylo špatné jen to, že rozhodovali komunisté. A že když bude rozhodovat demokraticky zvolená většina, budou všechna rozhodnutí automaticky dobrá.

Ne, tak to opravdu není. Musím se vrátit k tomu, co jsem řekl v úvodu: kvalita demokracie přímo souvisí s kvalitou informovanosti. Před každým rozhodnutím musíme mít k dispozici pravdivé a úplné informace, být schopni je zasadit do kontextu a znát jejich mravní důsledky. Volič, který takto informován není, sotva může při hlasování rozhodovat dobře. A jak asi bude rozhodovat politická reprezentace, pokud nebude podrobena tomu, že o jejích rozhodnutích bude pravdivě a úplně informováno, budou zasazována do správného kontextu a hodnoceny jejich mravní důsledky? To je ryze řečnická otázka...

Rozhodnutí zkrátka nejsou dobrá jen proto, že je činí většina. Ale naopak - většina se chová dobře jen tehdy, pokud činí morální rozhodnutí. Jako konzervativec samozřejmě základ pro morální chování vidím v rodině, potažmo ve škole. Nicméně v moderní masové demokracii jsou důležitá rozhodnutí, jež ovlivňují životy jednotlivců, obvykle činěna daleko a mimo přímou životní zkušenost občanů. Proto je nesmírně důležité, jaké informace se k lidem dostanou.

Opět si vypomůžu příkladem z komunismu. Jistěže velká část obyvatel byla proti totalitnímu režimu v opozici. Ale pokud neměli přístup k samizdatu, neposlouchali Svobodnou Evropu či Hlas Ameriky, pokud se nepohybovali v okruhu disentu či ve svobodné části církevních kruhů, byla šance dozvědět se skutečnou pravdu malá.

Režim si žárlivě si hlídal svůj informační monopol. A bohužel se mu to do značné míry zdařilo. Lidé sice komunismus nenáviděli, ale i tak podléhali lžím, manipulacím a demagogii totalitní propagandy. V důsledku toho se dodnes dnes potýkáme s mnoha předsudky a mylnými představami. Týká se to třeba českých Němců, názorů na kapitalismus, nebo - jak už jsem zmínil - pokřiveného vnímání demokracie.

Pokud v nás totalitní informační monopol zanechal tak hluboké stopy, o to více se musíme snažit ubránit svobodu a pluralitu médií. V tomto směru znamenala 90. léta - která mnozí z hlediska politiky hodnotí kriticky - obrovskou renesanci. Do médií přišlo mnoho nových lidí, kteří zde dostali šanci vyrůst. Vznikala nová média, která se dokázala uživit. Vydavateli byli z velké části renomované a silné západní mediální domy, které dokázaly od novinářů odclonit politické a byznysové vlivy. Posledních pět let je v tomto obrovským krokem zpět... Oligarchizace médií není pouhý slogan, leč reálná hrozba.

Svoboda a pluralita

Myslím, že této situace jsou politici povinni svobodu a pluralitu médií podpořit. Tím nemyslím primárně zákon o konfliktu zájmů - to je jen snaha hasit problém, který nastal, je to léčení příznaků, nikoli příčin nemoci.

Svoboda a pluralita médií stojí na takových institutech, jakými jsou zaručená svoboda svědomí, efektivní soudní ochrana před zlou vůlí motivovanými útoky, vytváření takových finančních podmínek, aby i menší mediální domy mohly přežít. Neboli musíme ochraňovat morálku, právo a trh. Velký význam hrají i vstupy, tedy řádná rodinná výchova a škola, která naučí děti kritickému myšlení, znalosti historie a úctě k ústavě, svobodě a demokracii. V neposlední řadě jsou důležitá silná veřejnoprávní média, která na malém trhu hrají roli ostrůvku pozitivní deviace, který může být skutečně nezávislý.

Obranu svobody a plurality médií považuji za zásadní pro svobodu jako takovou. Myslím, že dobře to vyslovují slova jednoho z amerických "Otců zakladatelů" Benjamina Franklina, jimiž svou přednášku ukončím: "Pouze národ dobře informovaných občanů, kteří znají cenu svých práv, nemůže být zotročen. Jenom tam, kde převládne ignorance, vzniká tyranie."