Jedním z nich je kuřák-senátor Jaroslav Kubera, který tvrdí, že zákonem začínají státní regulace, omezování podnikatelů a útoky na další svobody včetně svobody slova. A podobně jako někteří zejména pravicoví komentátoři celou věc staví tak, jako bychom my – zastánci větší ochrany nekuřáků - neměli rádi svobodu. To je opravdu zvláštní užití pojmu „svoboda“.

Protože svobodu nemají jen kuřáci. Stejnou svobodu mají mít i dospělí nekuřáci a zvláště děti. Když jsme někde na výletě a je tam jediná hospoda bez prostor pro nekuřáky, tak se snažím, aby moje rodina pobývala v tomto prostředí co nejméně - zvláště když jsou děti alergici. Necítíme se tam dobře. Kdyby to byla nekuřácká hospoda, možná bychom tam poseděli déle a objednali si něco dalšího. Já v tu chvíli svobodu nemám. A děti také ne. A kdo jiný by jim ji měl chránit než stát? Možná namítnete, že ve větších městech vždy najdu nekuřáckou restauraci – možná ano, ale zkuste ve chvíli, kdy děti pofňukávají, že mají hlad, hodinu hledat volnou nekuřáckou restauraci.

Ano, každý dospělý má svobodu ničit si zdraví, ale pak by měl mít i povinnost finančně přispívat na léčbu následků kouření, protože peníze vynaložené státem na negativní dopady kouření (léčba kuřáků, jejich snížená produktivita, sociální výdaje kvůli častějšímu úmrtí atd.) jsou o dost vyšší než „zisky“ – tedy daně z cigaret a zaměstnanost v tabákovém průmyslu. A nemyslím tím jenom náklady na léčbu chorob, které mají s kouřením souvislost, ale i celospolečenské dopady jako pracovní neschopnosti, invalidita atd.
Nejde ale jen o peníze, jde o život. Kvůli kouření v Česku předčasně umře 18 tisíc lidí ročně. Odborníci odhadují, že protikuřácký zákon by mohl za pár let snížit počet kuřáků o 3 až 5 procent. Adekvátně k tomu poklesne i počet zemřelých – dle epidemiologů to může být až 900 lidí ročně.

Proto jako lékař trvám na zákazu kouření. Objevují se diskuze kolem výjimek. Lidová tvořivost je bezbřehá. Nechci rozebírat všechny návrhy, k jedné navrhované výjimce se ale vyjádřím. Je navrhována výjimka pro hospody v obcích do 500 obyvatel. Nemohu s tím souhlasit, protože se ptám: „V čem je pro stát méně hodnotné zdraví občana nekuřáka z malé vsi než občana většího města? Copak se dá hodnota zdraví posuzovat podle velikosti obce, v němž daný člověk žije?“

Určitě nás čeká v dalším procesu velmi náročná diskuze. Určitě lze očekávat mnoho návrhů. Jsem připraven diskutovat o těch rozumných. Tvrdím, že zákon není namířen proti kuřákům, ale klade si za cíl lépe ochránit nekuřáky. Najděme proto odvahu a buďme při ochraně nekuřáků důslední zvlášť v době, kdy je v některých hospodách oddělení kuřáckých a nekuřáckých prostor spíš tragikomické.

A pokud kuřáci a jejich ochránci budou dál argumentovat svobodou, měli by více přispívat na léčbu následků svého kouření. A to nemluvím o minimálně morální povinnosti nahradit škody na zdraví nekuřákům, kteří jsou nuceni inhalovat kouř z cigaret. Pokud to kuřáci, kteří trvají na své svobodě kouřit ve veřejných prostorách, nejsou ochotní udělat, budou jejich výkřiky o svobodě jen výkřikem dítěte, kterému dospělí berou jeho hračku – v tomto případě navíc smrtelně nebezpečnou.