Rok a čtvrt. Zhruba tak dlouho je Daniel Herman na postu ministra kultury. Zkraje svého působení jmenoval ředitele Národní galerie, stál u restitucí církevních objektů a památek, zvyšování filmových pobídek, převzal nekonečné žezlo transformace divadel...

* Jak byste zhodnotil svůj rok? Překvapilo vás v tomto resortu něco?

Na hodnocení mého působení v resortu se musíte zeptat lidí kolem, nebyl bych objektivní. Ale nikdy jsem nezapochyboval o smysluplnosti této mise. A protože jsem i z dřívějších postů zvyklý na značnou intenzitu, je to jen zvyšování obrátek. Můj životní styl se pětadvacet let nemění. Jen míra odpovědnosti se zvýšila.

* Co se vám podařilo a s čím dosud neúspěšně zápolíte?

Podařilo se mi dosáhnout historicky nejvyšší hladiny rozpočtu. Konkrétně prosadit závazek koaličních stran, že docílíme jednoho procenta ze státního rozpočtu na kulturu. Což by mělo být v roce 2017. Na konci roku 2014 měl tento resort něco málo přes deset miliard korun. V průběhu tohoto roku bychom se měli dostat na 11,1 miliard, což je myslím slušné. To bylo dohodnuto na základě mých osobních jednání. Je jisté, že i kdybychom měli desetkrát víc, nebude to stačit. Ale s ohledem na státní rozpočet je to dobrý výsledek. Nezanedbatelné jsou i zdroje z evropské unie. Evropská integrace je podle mě nejlepší z možných cest. Tam čerpáme pro kulturu jednu a půl miliardy korun. A připravené jsou další projekty v objemu tří miliard. S půl miliardou můžeme počítat od tzv. Norských fondů.
...

* Máme i jiné instituce a počiny, které táhnou zájemce, se státní podporou je to ale smutnější. Třeba příspěvkové organizace jako Národní divadlo nebo Národní galerie, které se pohybují rozpočtově na hraně přežití a u nichž se léta vleče nedořešená transformace. Je už vidět nějaký konkrétní horizont?

Pokud jde o Národní divadlo, nemluvil bych o přežívání. Ostatně když je nějaká instituce schopna oslovovat publikum od konce 80. let 19. století dosud, je jistě hodná podpory a zájmu. My se na ministerstvu snažíme v rámci rozpočtu samozřejmě na příspěvkové organizace myslet. A ohledně transformace – vedli jsme právě nedávno na toto téma debatu, jíž se účastnil mimo jiné ředitel Národního divadla Jan Burian. Tento model transformace se ovšem týká především divadelních scén, nelze ji převést i na galerie nebo muzea. Některé příspěvkové organizace – jež se nezabývají přímo živým uměním – jsou komfortnější, pro jiné, jež pracují s živým uměním, je naopak flexibilita, přerozdělování a podíl na zisku motivující. Tento návrh je součástí našeho programového prohlášení a v úzké součinnosti s Národním divadlem na tom pracujeme. A pořád je to značně diskutabilní...

* Jak to myslíte?

Jsou zahraniční partneři, třeba v Rakousku, kteří tuto formu naopak opouštějí a inspirují se u nás modelem příspěvkových organizací. Nelze určitě čekat, že transformace bude jakýmsi deus ex machina a zjeví se oslík, z něhož začnou padat zlaťáky. Všechno chce čas a uvážlivé jednání.

* Příspěvkovou organizací, která se také dlouho potýká s nedostatečným rozpočtem, je Národní galerie. Její nový šéf Jiří Fajt, jehož koncepci teď máte na stole, otevřeně hájí různé zdroje financování, například i spolupráci s bankami. Porozuměli jste si na toto téma?

Příspěvkové organizace jsou svébytnými jednotkami a pokud jejich šéfové dokáží komunikovat s partnery z bankovního světa nebo privátní sféry, je to přidaná hodnota. V tom nevidím problém, jen to musí odpovídat jistým normám.
....

* Přehlídka Divadlo probíhající v Plzni nebo Festival německy mluveného divadla v Praze letos například dostaly čtyři miliony korun, zatímco Tanec Praha přesahující daleko rámec Prahy necelé dva miliony. Není to trochu disproporční?

Tanec Praha je určitě prestižní projekt, o tom není sporu. Ale regiony by měly také žít, nezapomínejte, že lidé, kteří jdou na festival, se chtějí někde učesat, obléci, dát si večeři – to vše je s návštěvou kulturní akce spojeno a je to přínosem pro zaměstnanost v jiných oborech. Proto chceme podporovat i tyto události mimo hlavní město. A ke grantům – za ně odpovídají jednotlivé komise, kde sedí odborně fundovaní lidé. Doporučení vycházejí z jejich zkušeností a já proto nemám důvod je zpochybňovat. Jsou­li ale sneseny pádné důvody, je možné výši příspěvků modifikovat.

* A když jsou pádné důvody sneseny, zasáhnete?

Jsem zastáncem subsidiarity čili odpůrce centralizace. Mám raději, když se problémy řeší u nejbližšího stupně. Odborní náměstci mají své ředitele odborů, a teprve když to nelze vyřešit u ředitelů ani náměstků, se do věci vložím osobně.
...

* Jak se vůbec jedná s panem Babišem o peníze na kulturu?

Je tvrdý obchodník. Já naopak obchodník nejsem, takže jde vždy o setkání dvou světů. Setkání, jež je obohacující. Musímříct, že u něj nacházím pochopení. Teď bych mu třeba rád představil problematiku památek. Máme jisté úspěchy – třeba unikátní Schwarzenberský plavební kanál na Šumavě nebo revitalizační projekty jako průmyslový areál v Dolních Vítkovicích, který se proměnil v úžasné multikulturní centrum. Je to příklad ideálního propojení evropských, státních a soukromých peněz. Tím je možné se inspirovat. Ale také máme 750 zmapovaných památek, jež jsou v havarijním stavu. Aty je potřeba řešit.

* A naslouchá vám?

Ano. Zažil jsem dva ministry financí a s oběma se mi jednalo dobře. Během působení v Ústavu pro studium totalitních režimů jsem se potkával s Miroslavem Kalouskem a i s ním to bylo vždy věcné a gentlemanské. Samozřejmě, že ekonomické návrhy, jež z tohoto ministerstva odcházejí, jsou v nějaké výši, ministerstvo financí má zase jinou představu. Ale při debatě se vždy dostaneme na určitou úroveň, jež je vzhledem k celkovému rozpočtu rozumná. Anení to žádný koňský handl.
...

* Aktuálním problémem domácího filmu je i digitalizace vybrané kolekce českých filmů, kterou poznamenává spor Nadace české bijáky a Národního filmového archivu a celý proces brzdí. Týká se kvality restaurování, které – soudě dle určitých praktických kroků – chce filmový archiv realizovat po své linii. Filmaře to zneklidňuje, protože na rozdíl od této instituce jsou pod příslušným dílem podepsáni oni. Jiří Menzel vám kvůli tomu poslal dopis. Budete na něj reagovat?

Nejsem odborníkem na kvalitu digitalizace, ale pana režiséra si velmi vážím a vím, že vede odbornou diskusi. Vyžádal jsem si určité podklady, abych měl možnost se s problémem seznámit, vím, že na danou věc panují různé názory. Český film je rodinné stříbro, chci se tím zabývat. Spojil jsem se už s panem ředitelem Národního filmového archivu a jsem v kontaktu s příslušnou nadací – jež na digitalizaci filmů v uplynulých letech sháněla prostředky a jíž jsem za to děkoval. Odváděla dobrou práci. Proto je třeba rozporné otázky vyjasnit. Panu režiséru Menzelovi samozřejmě odpovím.

* Mimochodem, když jsme u filmů, máte nějaký svůj oblíbený?

Mám. Pretty Woman. Nejvíc se mi líbí ředitel hotelu – to je formát. Tomu stačí naznačit. Takhle si představuji ideální komunikaci. Na druhé straně ovšem musí stát ten, kdo pochopí. Také mám rád evropské historické filmy a francouzské detektivky.

* Tedy, upřímně – Pretty Woman bych do vás opravdu neřekla. A kdybychom to vzali obecněji: která pozvánka nebo zážitek vás jako ministra kultury opravdu potěší?

Řeknu vám něco, co jsem ještě do médií neřekl – mám rád památky a radost mi udělá, když mohu přenocovat na kočičích hlavách v gotickém prostoru starého hradu. Je to zajímavá zkušenost.

* Kdy jste takhle naposled nocoval?

Loni v létě na hradě ve Vimperku. Užil jsem si to.

Plné znění rozhovoru si můžete přečíst v Hradeckém deníku s datem 4.5.2015.