Těch otázek je mnoho. Třeba: máme morální a praktickou povinnost imigranty přijímat, nebo to znamená ohrožení pro naši civilizaci? Tady ale přece nepomůže nic jiného nežli zdravý rozum spojený s morálkou.

Předně – pokud jde o složení uprchlíků, velká část jich pochází ze Sýrie, která je zcela rozložena občanskou válkou (pokud tady má slovo občanský ještě nějaký smysl). Obviňovat ze situace v Sýrii a dalších zemích Západ není namístě. V těchto zemích roste napětí už dlouho, jsou to často uměle vytvořené státy, kde se mísí nejen koloniální dědictví, ale také prastaré resentimenty, se kterými nemáme nic společného. Spor mezi sunnity a šíity se nás skutečně netýká; aspoň ne tehdy, jde-li o otázku viny. Lidé prchají ze Sýrie, protože se tam nedá žít; spíše se tam dá stále častěji zemřít. Pokud těmto lidem nepomůžeme, tak nejspíš zahynou. Chudoba k nám žene lidi z Eritreje, Somálska, Kosova a Afghánistánu.

Je tedy třeba rozlišovat dvě věci. Jednou je humanitární stránka problému, tou druhou je střet mezi naší kulturou a islámem. Spor se vede o to, zda je viníkem oněch „krvavých hranic islámu“ islám samotný, nebo zda jde jen o extremismus. Pokud jde o samotné běžence, ve vypjaté době, kdy jim jde o život – ať už u nich doma, nebo na cestě –, se nemůžeme ptát na něčí náboženství. To by odporovalo univerzalitě lidských práv. Buď potřební jsou, nebo nejsou, s vyznáním to nemá co dělat.

Na náboženství se můžeme ptát až poté, kdy půjde o lidi, kteří by se měli integrovat do západní společnosti. Ani tam by nás to z politického a občanského hlediska nemělo zajímat do doby, než nastane problém, tedy když se něčí náboženské a kulturní zásady i praktiky dostanou do konfliktu s našimi zákony.

Je islám skutečně zvrácený ze své podstaty – jak se domnívají někteří jeho odpůrci, kteří se dokonce dožadují jeho zákazu? Je třeba vidět, že ze své podstaty není zvrácené nic. I různé děsivé ideologie jsou jen zdivočelé pravdy.

Je ale pravda, že některé náboženství může být kvůli svému vývoji snadnějším nosičem násilí a netolerance. V případě islámu to je neoddělení moci duchovní a světské, jak ho známe v západním křesťanství, a také vliv mnoha místních kmenových tradic. Křesťanství má za sebou také dobu násilí, mučení a lámání svědomí. Argumentovat tím, že to byly jen odchylky, ale ideál byl správný, připomíná ujišťování komunistů, že teď už to budou určitě dělat správně. Máme prostě podpořit ty síly v islámu, které jsou umírněné. Že jich není málo, je vidět i na tom, že na světě je miliarda muslimů; kdyby byla celá jejich víra od základu zvrhlá, vypadal by přece svět ještě o dost hůře než dnes.

S rozumem a bez hysterie

Aco „agenti“ Islámského státu? Upřímně řečeno, pokud by chtěl takzvaný Islámský stát způsobit v Evropě nějaké velké škody, stačilo by provést několik teroristických útoků. Jakých, to asi bohužel každého za bezesné noci snadno napadne. Kvůli tomu není nutné přesouvat desetitisíce a statisíce lidí. Na to stačí pár desítek lidí. Že se mohou extremisté snažit propašovat mezi běžence i své soukmenovce, je jistě možné. Mohou je ale propašovat i tak; kdykoli a kamkoli. Ostatně různých mladých a vykořeněných muslimů už je v Evropě tolik, že pašovat sem další je zbytečná námaha. Stačí si ukázat prstem a někoho si najdou – včetně různých zmatených konvertitů a konvertitek.

Karl Popper nazval jednu svou knihu Život je řešení problémů. Je to tak, že se nejdříve objeví problém, porucha, porušení očekávání. Pak nastanou pokusy problém vyřešit a nakonec vylučujeme pokusy neúspěšné. Tak musíme postupovat i nyní. Potřebujeme na to rozum, vyloučení hysterie a samozřejmě nějaký čas.