KDU.breadcrumbs.homeAktuálně Archiv 2015 Unie stále více uhýbá vážným hrozbám
Zpět

Unie stále více uhýbá vážným hrozbám

Přidáno 7. 5. 2015 tiskové oddělení
Ilustrační foto
7.5.2015 Hospodářské noviny Ivan Gabal
Války zasáhly v uplynulém století Evropu mimořádným způsobem – první, druhá i studená. Nejsme obdobnému riziku vystaveni opět?

K nynějšímu výročí konce druhé světové války musíme být pozorní nejen v připomínání obrovských obětí a hrdinství vojáků, ale také pokud jde o povinnost sledovat současná válečná rizika, extremismus a agresivitu.

Právě v tom je problematická cesta českého prezidenta na oslavy v Moskvě. Je zpochybněna otázkou, zda hlava státu vnímá rizika obnovujícího se ruského nacionalismu a militarismu, které se nás přímo týkají, protože na nás explicitně míří. Zda nenadbíhá ruskému rozbíjení demokracie vraždami a vězněním oponentů, neospravedlňuje vojenskou agresi proti mezinárodnímu právu a neoslabuje evropskou sounáležitost vstřícností k ruskému imperialismu postavenému proti demokracii. A lze vidět, jak zcela protichůdně hodnotí situaci hlava slovenského a hlava českého státu.

Otázka historických paralel a role extremismu se týká i vývoje v Evropě samé. Hrozí dnes v některé evropské zemi nástup extremistického režimu jako v Německu ve 30. letech? K určitým pochybnostem vybízejí volební výsledky a militantní populistický program krajně levicového hnutí Syriza v Řecku.

Obdobně pravděpodobné volební výsledky španělského hnutí Podemos. Kombinováno s hospodářskou a dluhovou krizí, která vrhá stín na euro, s masivní a víceúrovňovou kritikou a krizí kapitalismu, zejména v jeho etických protestantských základech, i s jasným trendem k prohlubování sociálních a majetkových nerovností to vše jistou paralelu k 30. letům může vyvolávat.

Propojená Evropa je odolnější Nelze nevnímat ani vliv a přítomnost pravicového extremismu v některých zemích. Míří zejména na štvaní proti přistěhovalcům. Má stále zjevnější podtext cíleného šovinismu a nacionální nebo etnické antagonizace evropských společností. A zdá se posilovat zejména tam, kde původem koření evropské hodnoty otevřenosti, plurality, demokracie a lidských práv, tedy v zemích jako Francie, Německo, Anglie nebo v severní Evropě.

Pokud se podíváme na reálný průběh a výsledky Syrizy, nelze se zbavit dojmu, že silné ekonomické a politické propojení Evropy vytváří relativně odolné prostředí, které limituje vliv extrémních až destruktivních požadavků. Vnitřní krize Řecka není překonána v politickém ani hospodářském rozměru. Ovšem zřejmý rozdíl mezi Evropou národních až nacionalistických států a Evropou společného právního prostředí, finančních pravidel, trhu, měny a odpovídajících institucí je zásadní pro šance na udržení řecké politiky v evropských kolejích. Jakkoli je riziko vypadnutí Řecka z eurozóny a následného chaosu nebo vnitřního konfliktu nadále nenulové.

Rozmáhající se pravicový extremismus ve chvílích ostrého testu, jako byl přepjatý moment islamistického vraždění v redakci Charlie Hebdo, také neprosadil rozdělení francouzské nebo německé společnosti, které mají početné islámské menšiny, podél protiislámské rétoriky. Schopnost evropských kultur udržet a posilovat soudržnost členitých evropských společností více než proměnit jejich rasovou nebo náboženskou pestrost v převažující nenávist a rozdělení zůstává i nadále hlavní demokratickou pojistkou proti nadvládě extremismu ve volbách. Jeto ovšem trvalá schopnost evropské kultury, nebo je rozpad a sebedestrukce jen otázkou času?

Reálná rizika spojená s extremismem jsou v prvé řadě v tendenci k propojení vnějších a vnitřních hrozeb. Nelze nevidět, jak se pokouší řecký premiér získat podporu proti společnému evropskému postoji v Kremlu. Ani on nebude chybět na militaristických oslavách v Moskvě. Vážné indicie o tom, že právě Kreml masivně financuje volební kampaně extremistických politiků například ve Francii, ale patrně nejen tam, jsou dalším příkladem. Extremismus prostě je protievropský ve své levé i pravé podobě a je kdykoli připravený Evropě podrazit nohy. A to je při křehkém, složitě a neustále vyjednávaném konsenzu pro Evropu velká hrozba.

Vymírání a sílící příval imigrantů Druhé riziko vlivu extremismu je systémové a dlouhodobě se prohlubující. Brání nám v tom, abychom se klidně, kvalifikovaně a bez rizika populistického zneužití připravovali na zřejmě nejvážnější problém, který již Evropa řeší a bude řešit čím dál více. Je to souvislost demografického stárnutí a vymírání s globálně bezprecedentním sociálním a ekonomickým zajištěním a potřebou i hrozbou přílivu imigrantů. V současné době se mohutnící imigraci nedokážeme bránit silou ani ji integrovat tak, abychom se nevystavili rozkladu našeho politického a právního systému, destrukci vzdělanosti i sociálního státu a prosperity. Aniž bychom se ubránili skutečně vážné expanzi našeho vlastního extremismu nebo přívalu násilí z rozpadajícího se sousedství Evropy, rozvráceného mnohaletou zkorumpovanou a neschopnou správou a válkami.

Ve strachu z extremismu se dnešní evropské instituce nejsou s to dostat k vážnější debatě a relevantním dlouhodobým politikám. Upřednostňují krátkodobá a povrchní, protože jen důsledky tlumící „řešení“ před skutečně fundamentální debatou o vývoji, který dnes postihuje evropské země natolik rozdílně, že může sjednocenou Evropu rozvrátit.

Neřešením extrémně krizového vývoje v našem sousedství otevíráme prostor k podpoře extrémních a násilných řešení. Unie, která Evropu hospodářsky a právně spravuje, stále více uhýbá vážným hrozbám a není zřejmě schopna přijmout odpovědnost za jejich odpovídající a systémové řešení. To není udržitelné a nebude nám to stačit k přežití, pokud k situaci odpovědně nepřistoupí i členské státy. Budeme-li otálet, nelze vyloučit ani vypuknutí konfliktu v Evropě.

Je třeba dnešní hrozby kvalifikovaně a odpovědně řešit právě ve vědomí tragických historických událostí, které málem zničily evropskou demokracii před 70 lety. Co stačilo během studené války nebo ke sjednocení Evropy po pádu komunismu, nebude stačit na to, co máme před sebou. Je to historická i existenční výzva obsažená v dnešních oslavách. Zvládneme ji?

Ivan Gabal

kategorie Z médií