V minulosti jste působil jako vědec a od roku 2006 jste byl rektorem Univerzity Karlovy. V loňském roce jste vstoupil do politiky, když jste byl jako nestraník za KDU-ČSL zvolen do Senátu ČR. Od stejné doby vedete senátní Výbor pro záležitosti EU. Proč jste si vybral zrovna tento výbor? Vaši předchůdci se do tohoto výboru příliš nehrnuli a mnohdy říkali, že členství v něm je za trest.
Již v předvolební kampani jsem přemýšlel, které výbory by odpovídaly mým prioritám. Mezi ně patří pochopitelně vzdělání a věda a druhou je zahraniční politika. Když mi byla nabídnuta pozice předsedy v evropském senátním výboru, trochu jsem se obával, protože nejsem od přírody typ člověka, který by musel tam, kde je nový, hned šéfovat. Po poradě s kolegy jsme ale usoudili, že je to dobrý nápad. Výbor konvenuje se zahraniční politikou a problematiku Česka v EU považuji za zásadní, takže mi to vyhovuje. Vím, že se o tomto výboru říkalo, že členství v něm je za trest. Možná z hlediska pracovní zátěže souhlasím, protože práce je tu opravdu hodně.

Navážete v něčem na minulé vedení výboru?
Po předchozí sestavě vedení výboru jsem podědil agendu Východního partnerství, západního Balkánu a dalších států. Dlouhodobé zaměření výboru jsem neměl potřebu měnit a převzal jsem ho s radostí. Považuji to za opravdu důležitou agendu, kde má Česko o trochu něco větší znalosti a pochopení. Musím říct, že si nejvíce pochvaluji odborné zázemí pracovníků Oddělení pro EU Senátu, kteří mají agendu na starosti. To je rozhodně velká pomoc.

Jaké budou Vaše priority a jak je budete vybírat?
Budeme se do jisté míry řídit pracovním plánem Evropské komise, z něhož si vytáhneme několik témat, která nám budou připadat zajímavá a ta budeme přednostně hlídat. Domluvili jsme se tak i s dalšími národními parlamenty, které udělají to samé. Budeme se vzájemně informovat a pomáhat si. Některé oblasti proto můžeme klidně vypustit, protože nám je budou sledovat například polští kolegové. Domluva tedy existuje, ale teprve uvidíme, jak bude fungovat.

A ty priority?
Co se týče konkrétních témat, vybrali jsme si oblasti týkající se energetiky a energetické unie, protože obecně vnímáme význam energetiky jako zásadní, a to jak z hlediska mezinárodní bezpečnosti, tak z pohledu určité citlivosti národní autonomie. Chceme se také zaobírat myšlenkou digitální agendy. Myslím si, že Česko má v tomto ohledu hodně co dohánět. Pokud jde o elektronizaci a digitalizaci státní správy, jsme zatím pouze v plenkách. Zde se můžeme učit od takových zemí, jako je Estonsko nebo pobaltské země.

Jak bude senátní výbor pro EU pracovat s novináři? Budete chtít, aby byl více viděn, než tomu bývalo v minulosti? (o komunikaci Senátu s médií a veřejností jsme v říjnu loňského roku hovořili s tehdejším předsedou Výboru pro EU Miroslavem Krejčou).
Nemám pocit, že by evropská témata byla nějak upozaďována. Jiná věc je, že média o to nemívají eminentní zájem. Nemůžu ale říct, že Senát ignorují, i když ve srovnání s Poslaneckou sněmovnou se to nedá porovnávat. Senát má ovšem důležitý potenciál pro to, aby byl viděn v médiích úplně z jiného konce. Velká část senátorů jsou totiž hejtmani, zástupci hejtmana nebo starostové. Média ale bohužel často opomínají zmínit, že jsou také senátoři.
 

Rychlejší europeizace

Zmiňoval jste, že mezi priority Výboru pro EU patří Východní partnerství a vůbec vztah EU s východními sousedy. Jaká je v této oblasti úloha českého Senátu a čeho se Vám podařilo dosáhnout?
Jsem obzvlášť hrdý na to, že Senátem bez velkých zdržení prošla asociační smlouva s Gruzií a také Ukrajinou. Ač se jedná o nepřímou roli, dává to jasný signál, že výbor má zájem, aby tyto záležitosti fungovaly. Nedávno jsme byli s výborem navštívit parlamentáře a ministryni pro evropskou integraci v Albánii. Až tam jsem si uvědomil, jak moc je důležité s lidmi fakticky mluvit a vidět, jak reagují.  Dá se tak zjistit, na co jsou například citliví. V tom bych řekl, že je výbor velmi užitečný.

Můžete to vysvětlit?
Albánie dostala od Evropské komise několik zásadních, podle mého názoru racionálních připomínek k tomu, jak by měla jako země fungovat. Evropská komise albánské vládě zdůraznila, že dokud nebude reformován její zoufalý justiční systém, není žádná šance, aby se otevřela přístupová jednání. Albánci, a je jedno, jestli jde o koalici či opozici, však tlačí na to, aby se nejdříve zahájila přístupová jednání a až poté se spravovala justice. Jako výbor říkáme, že ČR je sice obrovským příznivcem členství Albánie v EU, ale trváme na tom, že se Albánie musí nejdříve stát evropskou zemí a až poté členem EU. Jsem proto přesvědčen, že práce výboru přispívá k rychlejší europeizaci těchto zemí obecně.

Zmiňoval jste asociační dohodu s Ukrajinou, kterou měl v květnu schvalovat český Parlament. Komunističtí poslanci však dohodu zablokovali, což se stalo v den, kdy do ČR přicestoval ukrajinský ministr zahraničí a navíc jen pár dní před summitem Východního partnerství. Není to od Česka, které projekt Východního partnerství od počátku velmi podporuje, krok zpět?
Česká republika patřila mezi užší skupinku zemí, které projekt Východního partnerství daly do pohybu, a nemyslím si, že by v tomto ohledu zařadila zpátečku. Já bych tuto obstrukci komunistů nepřeceňoval. Zkoušejí, co se dá. Na druhou stranu to považuji do jisté míry za ostudu. Bylo to nachystané na summit a pak jsme měli prázdné ruce. Navíc si myslím, že to poškozuje pocit Ukrajinců v České republice. Neinterpretoval bych to však jako ústup Česka z tohoto základního směru.

Vytesaná do mramoru

Česká vláda nedávno představila strategii, ve které popsala, jak chce ovlivňovat členství země v EU. Zmíněna je tu i společná měna. Vláda se prezentuje tak, že podporuje zavedení eura, ale v současné době rozhodnutí přijímat nebude. Jasno chce mít do roku 2020. Přijde vám to jako rozumný postoj?
Pokud jde o formulaci ve strategii, považuji to za maximum toho, co bylo možné dojednat. Koalice se na tom musela shodnout a tohle je pravděpodobně nejmenší společný jmenovatel, na kterém se byly schopné jednotlivé strany domluvit. Sám si myslím, že z ekonomického pohledu by vstup Česka do eurozóny neznamenal velkou chybu. Pokud euro současnou krizi přežije a do eurozóny budou vstupovat další země, v případě našeho nečlenství bychom se ocitli mimo sjednocenou EU. V prospěch přijetí eura tedy hovoří i politické důvody. V neposlední řadě jsou tu také praktické aspekty, jež ocení zejména občané, kteří rádi cestují. Jsem přesvědčen, že otevřená Evropa z hlediska fyzického pohybu je jedním z hlavních plusů evropského sjednocení a díky společné měně to bude ještě posíleno. Nicméně také platí, že není horšího období na přijímání eura než teď. Nejprve se musí vyřešit krize v Řecku a až poté lze přijímat další kroky.

Není nejvyšší čas na to, aby vláda zahájila s veřejností diskusi o možném přijetí jednotné měny?
Myslím si, že veřejná diskuse probíhá a je vedena dobře. Nevím přesně, jak vypadají průzkumy veřejného mínění, ale je jasné, že v dnešní době spousta lidí euro nechce. Vstupovat do eurozóny proti srsti lidem, pro které má být euro zavedené, nepovažuji za rozumné. Diskuse by ale potřebovala věcné argumenty, nyní jsou spíše ideologické. Částečně za to mohou lidé, jako je bývalý prezident Václav Klaus, kteří se snaží veřejnost přesvědčit, že zavedení eura je špatné. Síla argumentů pro vstup do eurozóny je naopak dlouhodobě menší. To by se mělo napravit.

Jak se díváte na aktuální vývoj v eurozóně? Obáváte se grexitu?
Evropa je postavena na společných hodnotách a ty musí bránit. Jednou ze základních hodnot je, že pokud si půjčím peníze, musím je také vrátit. V případě Řecka by to mělo platit rovněž, i kdyby to znamenalo opuštění eura. Vzhledem k tomu, že Řekové mají dluhy, které ani zaplatit nelze, je to jeden z možných scénářů. Měl by to být pokud možno řízený proces, který nebude probíhat ve zlém. Víme, že mezi měnami se přecházet dá, a sami to dobře známe. Nemusí to proto znamenat tragédii.

Neobáváte se, že by Řecko mohly následovat další země?
Dominového efektu bych se nebál. Domnívám se, že Řecko a ani další členské země eurozónu opustit nechtějí. Ano, mohou tu být tendence směřující k rozpadu EU, na druhou stranu Unie je lidský výtvor, který je dynamický, a neznamená to tedy, že musí být vytesán do mramoru a dalších tisíc let se nezměnit. Tematizování odchodu nějakého státu z EU může dokonce znamenat v důsledku její zlepšení.

Změny pod tlakem

Květnové volby do britského parlamentu vyhráli konzervativci staronového premiéra Davida Camerona, který se netají svými požadavky na reformu EU. Kde je hranice, kam může Británie zajít, aby s tím ostatní členské státy a instituce souhlasily?
Občas se vídávám s lidmi z evropských výborů britského parlamentu a o tomto tématu spolu diskutujeme. Můj dojem je ten, že jim nevadí EU jako taková, ale některé aspekty jejího fungování a charakteru. Řekl bych, že ve skutečnosti kritizují to stejné, co vadí kdekomu. Rozdíl je v tom, že mají silnou tradici parlamentarismu a národní suverenity, proto je to pro ně míň stravitelné. U nás a v řadě jiných zemí jsme ochotni přistoupit na různá negativa a ledacos překousnout, protože jsme si vědomi pozitiv, které nám členství přináší. Unie bez Británie je samozřejmě hrozba, ale zároveň i potenciální příležitost. Je spousta věcí, které by bylo dobré v EU upravit. Možná je nyní uděláme pod tímto tlakem.

Například?
Napadají mě zejména dvě oblasti. Zaprvé se jedná o zemědělskou politiku, která je velmi citlivým politickým tématem. Jsem přesvědčen, že ve skutečnosti je také jednou z příčin současné migrační krize. Evropa svou zemědělskou politikou zdražuje jídlo nejen v EU, ale i v okolních zemích a znesnadňuje dovoz. Pokud bychom se pustili do změny zemědělské politiky, bylo by to opravdu velké sousto. Zadruhé je to jistá přeregulovanost a nepružnost Evropské unie. V EU se totiž často legislativně upravují oblasti, které by se na evropské úrovni ani regulovat nemusely. Posílení role národních parlamentů při rozhodování je proto v Británii velké téma. Tímto směrem se teď snaží jít i Junckerova Komise, která se zaměřuje jen na nejpodstatnější věci a těm marginálním se snaží vyhýbat. To se mi líbí.