Přežily také pomníčky padlých z první světové války, zřejmě proto, že vojáci monarchie okupantům nevadili a komunisté se zase na jejich památku neodvážili sáhnout. Hůře dopadli různí Masarykové, kteří museli odejít do ilegality a ukrývat se pod slámou v různých stodolách, než se zase za normálních poměrů vrátili, kam patří. Gottwaldové a Leninové odešli také, kam patří. Bylo by zajímavé vědět, jestli je náhodou nějaký jejich uctívatel nemá ve stodole a nedoufá, že jimi zase někdy v budoucnu bude umožněno hyzdit naše náměstí. Žijeme ale ve svobodné zemi, nikdo těm lidem nebrání, aby z těchto soch vytvořili třeba celé řady někde ve volné přírodě; možná by to byla stejná atrakce jako sochy na Velikonočním ostrově. Kulturně takový počin zaštítit nemohu, ale jistě by byl zajímavý. Když mohou být dinoparky, proč ne Leninparky…

Za ty, kteří se věnují bezmocným

Ale vážně. V neděli 27. září byl v Křižanově odhalen pomník svaté Zdislavy, zdejší nejslavnější rodačky. Zdislava proslula péčí o nemocné a chudé. Po staletích se dočkala toho, že ji 21. května 1995 svatořečil papež Jan Pavel II. při své návštěvě Olomouce. Odhalení tohoto pomníku jsem byl rád přítomen.

Myslím, že je důležité, že vznikají i pomníky jiných lidí, než jsou panovníci a generálové. Kromě nich utváří společnost i celá řada lidí, kteří věnují své životy vlasti i jednotlivcům, a jen málokdy se o nich ví. Říkáme tomu občanská společnost, celé té síti institucí, spolků a vztahů, o které se někdy pohrdavě prohlašuje, že jsou to lidé „nikým nevolení“, a tudíž zbyteční. Jako kdyby snad hasiči, lékaři a členové venkovské kapely byli někým voleni a jinak by nepatřili do našeho života.

Socha Zdislavy, která se věnovala nemocným a chudým, není sochou světce jednoho kultu. Zastupuje symbolicky všechny lidi, kteří se věnují bezmocným a na které někdy svět „velké politiky“ zapomíná, protože tito lidé nemohou zaplnit náměstí a blokovat magistrály. Velké politice to zase připomíná, co se udělat musí, protože na všechno jednotlivec nestačí – namátkou jmenujme třeba stálý problém sociálního bydlení a problémů seniorů. A samozřejmě neustálé připomínání neokleštěného kulturního dědictví naší země.

Různých Zdislav by mělo být po našich prostranstvích víc, ale víme, jak by to dopadlo–mnoho soch, málo akce. Možná je lépe, že tomu tak není. Kult, který připomíná mnoho mramoru, často zkamení. Nadto: jak člověk chválí dobré lidi, propadne iluzi, že sám je dobrý. To je nebezpečný sebeklam.