Bělobrádek a démoni nacionalismu
21.7.2015 Hospodářské noviny Názory Petr Honzejk
S rozběhem
Majitelé jednoho z domů v centru Jablonce nad Nisou mají problém. Na secesním průčelí vytrvale prosvítá starý nápis: Volksmobel. Desítky let se ho pokoušejí přetřít, ale vždy znovu vystoupí. Těžko říct, jaké síly tak chtějí připomenout, že před válkou většina místních nazývala město Gablonz an der Neisse, a proč si k tomu zvolily právě tenhle dům v nynější Dlouhé ulici, dříve Lange Strasse. V každém případě právě tudy před padesáti lety mířily do sběrného tábora a posléze k transportu tisíce německých starousedlíků, ať už někomu ublížili, nebo ne. Úkaz tak můžeme pochopit jako metaforu faktu, že minulost nelze vyzmizíkovat ani přepsat. Lépe ji přijmout a spravedlivě se s ní vyrovnat.
Je dobře, že v české vládě sedí člověk, který to chápe. Lidovecký vicepremiér Pavel Bělobrádek se v Mnichově poklonil obětem divokého vyhánění německého obyvatelstva ze Sudet a dal tak najevo, že ví, kudy vede rozumná cesta dopředu. Sudetoněmecké krajanské sdružení už dávno není revanšistickým spolkem. Pod vedením Bernda Posselta se opakovaně omlouvá za zločiny na českém obyvatelstvu, nedávno vyškrtlo ze stanov jakékoliv majetkové nároky vůči českému státu a i jinak dělá vše, aby rozptýlilo zbytky obav na české straně. A vcelku logicky od ní očekává totéž, aby bylo možné dospět k definitivnímu usmíření, nalezení společné interpretace minulosti.
V Česku se vždy našli politici, kteří si důležitost vstřícnosti, komunikace a obnovování důvěry uvědomovali. Za usmíření se dlouhodobě zasazoval Václav Havel. Premiér ČSSD Jiří Paroubek v roce 2005 ocenil německé antifašisty. Premiér staré ODS Petr Nečas před dvěma lety v bavorském parlamentu vyjádřil politování nad oběťmi vyhánění, za což mu tamní poslanci tleskali ve stoje. Bělobrádkova návštěva Sudetoněmeckého domu na to vše navazuje a dotváří soustavu gest z jedné i z druhé strany, skrze niž se buduje nová důvěra.
Je proto důležité sledovat, kdo se staví proti. Od komunistů to člověk tak nějak čeká, jiní už nebudou. Horší je, že se k nim připojuje i současná ODS. Její první místopředseda, europoslanec Jan Zahradil, na Facebooku dokonce naznačoval, že za Bělobrádkovým gestem jsou peníze, konkrétně „tradiční lidovecké skotačení kolem CSU a peněz z Nadace Hanse Seidla“. Fuj. Naposledy jsme o agentech „v cizím žoldu“ čítávali v Rudém právu v 80. letech.
Je to odpudivé, ale aspoň vidíme, kudy vede skutečné dělítko současné české politiky. Už ne po pravolevé ose, ale mezi proevropskými liberály sázejícími na porozumění a dialog a více či méně radikálními národovci inklinujícími k izolaci a odporu ke všemu cizímu. Ti, kteří se staví proti Bělobrádkovu gestu vůči sudetským Němcům, jsou víceméně titíž, kteří vystupují proti vzájemné solidaritě evropských zemí v řešení problému migrace, řecké dluhové krize a tak dále. Když napadají Bernda Posselta, neútočí na něj jen jako na potomka sudetských Němců, ale hlavně jako na Evropana, za kterého se považuje a podle toho se i chová. Politika novodobých českých národovců upomíná na staré heslo z poloviny 19. století „Blut und Boden“, krev a půda. Opět je akcentována etnická příslušnost a připoutanost k místu původu. S tím je spojena nedůvěra k cizímu, neochota „cizím“ odpouštět to, co se stalo v minulosti. Ironií je, že nacistická ideologie, která způsobila křivdy, jež čeští národovci nehodlají odpustit, vycházela z podobných základů, k nimž se nyní upínají oni sami. Když slyšíme kohokoliv odmítat jakoukoliv vstřícnost vůči sudetským Němcům, měli bychom v podtextu vnímat riziko, že můžeme opět oklikou dospět k nacionalismu, který byl největším neštěstím 20. století.
Nezničitelný nápis na jabloneckém secesním domě nám možná má připomínat, že je lepší zkusit fungovat bez podezírání a nenávisti ve sdílené Evropě, tak jako žili Němci a Češi v tomto sudetském městě několik set let, než je démoni nacionalismu krvavě rozdělili. Zjitřené emoce kolem Bělobrádkova lidského a křesťanského gesta vůči obětem vyhánění bohužel ukazují, že démoni jsou opět na vzestupu. Nebude jednoduché se jim ubránit.
Hlavní dělítko současné české politiky vede mezi tolerancí a odporem ke všemu cizímu.
Bělobrádek odkryl náš mindrák
21.7.2015 Mladá fronta DNES Vojtěch Varyš
Češi jsou hodní, nikdy nikomu neublížili. A když, tak si to určitě zasloužil. Jako sudetští Němci. To si stále myslí mnoho lidí. Pokud někdo jen naznačí něco jiného, není náš – jako vicepremiér Pavel Bělobrádek.
Vicepremiér Pavel Bělobrádek zavítal během návštěvy Bavorska do Sudetoněmeckého domu a uctil květinovým věncem oběti odsunu Němců. A hned byl oheň na střeše. Říct cokoli smířlivého vzhledem k poválečnému dění mezi Čechy a Němci je totiž spolehlivou roznětkou k vnitrostátní politické bouři. A k tomu ještě jako první český vládní politik navštívil sídlo sudetoněmeckých vyhnanců. Narovnávání vztahů Česka s odsunutým obyvatelstvem, kterému vytrvale neříkáme čeští Němci, nýbrž Němci sudetští, jde ruku v ruce s poznáváním vlastní minulosti. Už se úplně netváříme, že nucený odchod německého obyvatelstva byl v pořádku. Občas stydlivě místo „odsun“ dokonce říkáme vyhnání. A připouštíme, že docházelo k násilí i obětem na životech. Někdy si i připomeneme konkrétní ostudné události.
Víc než čeští politici či někdy tragikomické snahy německého Svazu vyhnanců pomáhají debatu moderovat literatura a film. Román Josefa Urbana Habermannův mlýn, posléze zfilmovaný Jurajem Herzem, či Peníze od Hitlera Radky Denemarkové k takovým dílům patří. I díky románu Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch se začalo hovořit o jedné z nejtragičtějších kapitol odsunu: brněnském pochodu smrti.
Oni si začali!
Při příležitosti 70. výročí pochodu smrti z Brna do Pohořelic se nedávno konala vzpomínková akce, nad níž převzal záštitu brněnský primátor Petr Vokřál. Zastupitelstvo města dokonce schválilo omluvu vyhnaným Němcům, což vyvolalo emotivní reakce nejen tradičního hnízda českého nacionálního šovinismu, tedy KSČM, ale také „hradní“ kliky vládní ČSSD, tedy křídla jihomoravského hejtmana Haška.
Jeho spojenec, senátor Zdeněk Škromach, dokonce chtěl „vypráskat tyto kolaboranty“. Mínil tím brněnské zastupitele, kteří pro usnesení hlasovali.
O jiném podobném příběhu, ústeckém masakru Němců z léta 1945, se prozatím tolik nemluví, ale pouhé pohoršení nad smířlivými gesty vůči našim krajanům a jejich potomkům ukazuje, jak moc je to potřeba. Pokud někdo, jako nyní šéf lidovců Bělobrádek či nedávno zastupitelstvo města Brna, vyjádří omluvu nebo se pouze pokloní obětem, stává se bezmála zrádcem národa.
Hlavním argumentem obvykle bývá dětské „oni si začali“, směřující k tomu, že vyhnání Němců bylo „logickým důsledkem“ válečného dění. Nevím úplně, co přesně je logického na vraždění a vyhánění z domovů, byť nastává po válečné okupaci. Pokud bychom na tuto logiku přistoupili, můžeme jít dále do minulosti: k roku 1918, kdy se ustavilo Československo jako mnohonárodnostní stát, v němž ovšem byli Němci odstaveni na druhou kolej.
Možná, že tam někde se začal rodit odstup celého etnika vůči Masarykovu státu a jeho pozdější snadné přimknutí k Hitlerovi. Koneckonců Slováci sice měli v ČSR postavení neporovnatelně lepší, přesto nikoli rovnocenné, ale při první příležitosti – opět logicky – využili šanci a založili Slovenský štát. A později je v obnoveném státě s Čechy udržela jen komunistická diktatura. Druhá a podstatnější věc je, že každý se má zaobírat hlavně svými vlastními hříchy. Češi se rádi vidí jako mírumilovný národ holubičí povahy. Mouše bychom neublížili. Jsme pupkem světa, kdyby se všichni chovali jako my, je na světě dávno ráj. Kolem nás se však množí buď chamtiví Němci, kteří nás chtějí ovládnout a pod nimiž jsme „tři sta let trpěli“, nebo jiní, kteří nás chtějí využít, vysát, obrat: Slováci, Ukrajinci, Romové a v nejbližší budoucnosti patrně muslimové.
Drobné krůčky k sebevědomí
Zdůrazňování poválečného odsunu Němců a tragických událostí, jež ho provázely ne jako „ojedinělé excesy“, nýbrž jako jeho integrální součást, je nezbytným příspěvkem k uvědomování si naší národní minulosti.
Zároveň traktování odsunu Němců přece neznamená, že se anuluje druhá světová válka, zpochybňuje holokaust nebo vzdává úcta Hitlerovi.
Sympatické gesto Pavla Bělobrádka, podobně jako zmíněná omluva brněnského zastupitelstva, jsou drobnými krůčky na cestě nejen k česko-německému smíření, ale také k národnímu sebevědomí. Jen ti s mindrákem se totiž pořád potřebují uzavírat do vlastních hranic, skutečných i mentálních, stavět kolem sebe ploty a ze sousedů dělat nepřátele na život a na smrt. Otázka, jestli vicepremiér Bělobrádek měl, nebo neměl navštívit Sudetoněmecký dům, byla zodpovězena už jejím samotným položením a přidruženými pohoršenými reakcemi. O vlastní ostudné minulosti se musíme bavit, ne ji zametat pod koberec.
JIŘÍ X. DOLEŽAL: Pavel Bělobrádek v Sudetoněmeckém domě: Chlap s gulami!
20.7.2015 reflex.cz
Nevolím lidovce, ale nedělní „sudetoněmecké“ gesto Pavla Bělobrádka jim v mých očích udělalo obrovské plus. Jejich předseda je chlap a gentleman, a zachraňuje čest naší země. Vím, že je mu to jedno, ale jsem hrdý, že to nějaký český politik udělal.
Celý text článku naleznete ZDE.
Bělobrádkova mise v Mnichově: tajná, úspěšná
20. 7. 2015 10:55 Aktuálně.cz
Pavel Bělobrádek se nemá z čeho zpovídat. Je div, že na takové gesto si do roku 2015 nenašel čas žádný člen českých vlád. Sudetští Němci jsou pořád tak trochu tabu.
Celý článek si můžete přečíst ZDE.