V neděli 8. listopadu jsem se dostal v New Yorku do katedrály sv. Patrika na hlavní bohoslužbu, které kromě přítomnosti kardinála Dolana dominovaly uniformy. Blížil se den veteránů (11. 11.) a několik tisíc lidí, kteří naplnili katedrálu, si připomenulo nejen padlé ze své armády, ale hlavně ty živé, kteří už službu v armádě ukončili, často se zdravotními následky.

První, co mě napadlo, bylo: co vlastně vím o veteránech českých? Tuším, že existuje parlamentní podvýbor, který se jimi zabývá. Jinak mě vlastní neznalost trochu zarazila. Proč čteme jen o veteránech z druhé světové války? Což žádné novodobé nemáme? Protože se o nich u nás smýšlí jen jako o těch, kdo si službou v zahraničních misích chtěli pouze přivydělat? O těch novodobých se nikde nedočteme. To máme k vlastním ozbrojeným silám dost divný vztah.

Korunu mým úvahám dal jeden minirozhovor po skončení bohoslužby. Dav se pozvolna šinul ven před katedrálu, kde postávalo několik policistů a policistek. Jeden chlapík za mnou podal ruku policistce s pozdravem „Jak se dnes máte, madam?“. Dostalo semu odpovědi, že docela dobře. Nato chlapík odpověděl: „Be safe.“ – Ať se vám nic nestane.

Jako správného Čecha mě překvapila samozřejmost, s níž ten člověk podal ruku policistce, a napadlo mě, že ta finální odpověď něco vypovídá o bezpečnostní situaci v největším americkém městě. Určitě, ale bylo v tom víc, bylo to velmi osobní. Když v New Yorku pochodují policisté ve slavnostním průvodu, lidé prý volají „Děkujeme vám za vaši službu“. Určitě je zač, jen by mě zajímalo, jestli se nějakého podobného ocenění mohou ozbrojené složky dočkat u nás. I když nemáme bezpečnostní problémy jako v New Yorku, i u nás je zač. Jedenáctého listopadu je Den veteránů. Nastal čas se o ně víc zajímat. Je to NAŠE svoboda a NAŠE bezpečí, za které obětují zdraví a život.