KDU.breadcrumbs.homeAktuálně Archiv 2015 Kvóty jako zástupné téma
Zpět

Kvóty jako zástupné téma

Přidáno 5. 8. 2015 tiskové oddělení
Ilustrační foto
3.8.2015 Lidové noviny PAVEL SVOBODA
V otázce migrace nikdy nebyl jádrem problému „diktát“ Bruselu

Migrace, kvóty, strach. Nejobávanější téma současné politické agendy. Nejprve si ale musíme říci, o čem se tu vlastně bavíme. Základní pojmy mezinárodního práva a migrační a azylové politiky jsou nutným předpokladem pro ty, kdo chtějí řešení hledat.

Migrant je každý, kdo se přemísťuje do jiného státu s úmyslem tam dlouhodobě žít. Mezi migranty rozeznáváme uprchlíky (běžence), kterým jde doma o život, a ekonomické migranty, kteří jdou za lepším. Uprchlík svého cíle dosáhne úspěchem v azylovém řízení, ekonomický migrant získáním zelené či modré karty.

Celkem144 států světa včetně ČR se zavázalo, že zajistí uprchlíkům jejich základní práva podle Ženevské úmluvy o právním postavení uprchlíků (1951). Z ní mj. vyplývá, že uprchlíka (na rozdíl od ekonomického migranta) nelze sankcionovat za nelegální překročení hranic a pobyt ve státě, v němž žádá o azyl. Z tohoto pohledu tedy uprchlík není tzv. nelegálním migrantem. Při jeho vracení je navíc třeba jednat dle zásady „non-refoulement“: nelze vracet uprchlíka tam, kde mu hrozí pronásledování nebo smrt. Tato humanitární zásada nám nyní „ztěžuje“ řešení situace, jelikož neumožňuje jednoduché řešení spočívající ve vracení např. syrských uprchlíků do Sýrie.

Azylant je uprchlík, který uspěl v azylovém řízení. Poskytování azylu ale není nástroj pracovní nebo ekonomické migrace. Uprchlík buď splní požadavky pro udělení azylu dle zákona, nebo je nesplní, a musí pryč.

Klíčová otázka pravomocí

Často se píše o tom, že EU nezvládá migraci. Má k tomu ale pravomoci? Nemá. Unie totiž funguje na principu svěřených pravomocí: může dělat jen to, co jí členské státy svěřily, ostatní zůstává v pravomoci členských států.

V rámci tzv. prostoru svobody, bezpečnosti a práva je sice rozvíjena společná azylová či přistěhovalecká politika, avšak otázky obrany či ochrany vnějších hranic EU/Schengenu jsou v kompetenci jednotlivých členských států.

Tzv. Dublinské nařízení upravuje vztahy mezi jednotlivými státy a určuje, který ze států je odpovědný za vyřizování azylových žádostí. Na rozdíl např. od společné vízové politiky, kde existuje unijní kodex pro posuzování žádostí o vízum, žádný unijní kodex pro azylové řízení neexistuje. EU má jen pravomoc stanovit podmínky k tzv. spojování rodin a je také kompetentní ke sjednávání readmisních dohod (dohod o vracení uprchlíků zpět) se třetími státy. Zde ale její pravomoc končí. Víc jsme jí sami nedovolili.
Členské státy se nyní dohodly, že přemístí 40 000 osob, které mají nárok na udělení azylu z území Řecka a Itálie a přesídlí 20 000 osob z uprchlických táborů na území EU – jde o ty, kteří již splňují podmínky pro udělení azylu. To vše ale doprovodí zvýšenou aktivitou při navracení těch, kteří na azyl nárok nemají.
Ochrana vnější hranice není řízena ani zajišťována Unií, ale příslušníky bezpečnostních složek jednotlivých států! Např. agentura Frontex nedisponuje žádnými plavidly a veškeré akce ve Středozemním moři jsou podmíněny ochotou členských států poskytnout prostředky. Státy nechtěly tyto pravomoce delegovat na Unii, a tak si kope každý sám za sebe.

Demontáž Schengenu?

Projekt schengenského prostoru bez hraničních kontrol není zas tak naivní, jak by se mohlo zdát. Zrušení vnitřních hraničních kontrol je v realitě vyvažováno mnoha jinými tvrdými opatřeními – sdílením informačních systémů, policejní spoluprací atd. Logicky to vyžaduje i společnou vízovou politiku a kooperaci v azylové politice. Demontáž Schengenu by měla závažné hospodářské důsledky pro všechny členské státy a probléms běženci rozhodně nevyřeší. Vydávání víz společných pro celý schengenský prostor je logickým důsledkem zrušení kontrol. Nyní se připravuje trochu větší liberalizace, ve které je ale zakopán jeden diplomatický pes. Větší benevolentností se připravujeme o možnost nabídnout „ústupky“ třetím státům např. při vyjednávání readmisních dohod, abychom mohli válečné uprchlíky, kteří nedostanou azyl, vracet na bezpečné území třetích států. Podobně lze používat i poskytování rozvojové pomoci, která může přispívat k vybudování dostatečných kapacit ve třetích státech k ochraně hranic či k boji proti pašerákům lidí.

Teprve v tomto kontextu je jasné, že kvóty jsou jen zástupné téma. Je přirozené, že členské státy hájí své kompetence v oblasti justice a vnitra, nicméně „diktát“ Bruselu nebyl nikdy jádrem problému. Tím je obrovská migrační krize, kterou nikdo nebral v potaz.

Imigrace nám populaci neomladí

Hodně se diskutuje o migrantech jako o řešení naší vlastní populační krize. Zde chci důrazně varovat před obecně rozšířeným omylem! Demografové Burcin, Drbohlav a Kučera dokazují ve svých studiích, že imigrace nám omlazení populace nepřivodí. Je ověřeno, že jedno narozené dítě vydá za čtyři dospělé migranty ve věku 31 let. Proto – abychom zastavili úbytek a stárnutí populace – bychom museli přijímat 300 000 imigrantů ročně. To je nereálné. Řešením je jedině nastartovat domácí porodnost, aby nekolabovaly rozpočtové a důchodové systémy. Třetí cesta není.

Jak dál? Nedělat nic, nepomoci sousedům, zavřít se na špatně chráněném českém dvorečku s jedním prasátkem, kozou a pár slepicemi a čekat, až „to“ přijde, je totéž jako filmovat si blížící se povodeň u souseda na zahradě. Povykovat, že tu nechceme islám, je sice efektní, ale zoufale neúčinné. Anavíc i nebezpečné vzhledem k protonacistickým stranám, které čekají na šanci. Nepřiložíme-li ruku k dílu, naštvaní Italové pustí migranty do Evropy bez příslušných vstupních procedur a už je nikdy nikdo nedohledá. Vprvní vlně řešení problému bychom měli vzít svůj díl odpovědnosti a běženců. To je ale jen jeden krok.

Musíme zrychlit repatriaci neúspěšných žadatelů o azyl a zlepšit kontrolu obcházení předpisů azylové, migrační a vízové politiky. Vracet neúspěšné žadatele o azyl – utěsnit tuhle díru mi přijde přednější. Azylové mezinárodní právo tu není od toho, aby řešilo chudobu světových států. Od toho jsou jiné nástroje. Navíc je dimenzováno na stovky běženců (vznikalo v šedesátých letech), a ne na stovky tisíc.
Unie podle mého názoru musí směřovat k většímu propojení, k opravdu společné ochraně hranic a společné obraně. Bez toho nás čeká pozvolný rozpad. A naše země není tak silná ani tak dobře organizovaná, aby obstála v krizové situaci sama bez pomoci sousedů.

Unie podle mého názoru musí směřovat k většímu propojení, k opravdu společné ochraně hranic a společné obraně. Bez toho nás čeká pozvolný rozpad. A naše země není tak silná ani tak dobře organizovaná, aby obstála v krizové situaci sama bez pomoci sousedů.

kategorie Z médií