Už dnes je mezi voliči KDU-ČSL třicet procent nevěřících. A není věcně žádný důvod, aby jejich podíl nevzrostl na sedmdesát procent, jako je tomu v populaci. Jen se nám musí podařit zlomit předsudek, že kdo nechodí do kostela a nemodlí se, tak lidovci nejsou pro něj.

O tom, že náš program není pouze programem křesťanů pro křesťany svědčí už to, že osmdesát procent z něj jsme prosadili do prohlášení koaliční vlády. Opakovaně si v průzkumech potvrzujeme, že naše řešení společenských problémů preferuje několikanásobně víc lidí, než je těch, kteří nás nakonec skutečně volí. A když se ptáme, co je překážkou volby KDU-ČSL, odpověď je vždy stejná: "Nejsem věřící".

Zkusím položit provokativní otázku. Co je horší: strana křesťanská, nebo nekřesťanská? Nevadilo v uplynulých letech občanům na politicích spíše to, že se chovali nekřesťansky, než křesťansky? Není to tak, že hodnoty křesťanské morálky jsou univerzální, platné i v sekulárním světě? A že by nás mělo spíše zajímat, kdo je reálně dodržuje a kdo porušuje, než jestli se deklaruje jako křesťan?

My jsme se poučili z volební lekce v roce 2010. Přivedli jsme novou generaci politiků s čistým štítem. Splatili jsme dluhy, zavedli úsporné a průhledné financování a dnes hospodaříme se ziskem. Důraz jsme dali na modernizaci. Dnes jsme (stejně jako lidové strany v Evropě, které vyhrávají ve volbách) nekonfesijní stranou s celospolečenským programem včetně ekonomického. Strana lidová prostě chce být stranou všelidovou, stejně jako němečtí, rakouští, či španělští lidovci.

Jistě, my se nemůžeme vzdát našich tradičních hodnot: důrazu na zodpovědnost, solidaritu, svobodu, spravedlnost, podporu rodiny, tvrdou práci, lidskou důstojnost. Nicméně mám za to, že k těmto hodnotám se mohou přihlásit i ateisté. Prostě každý člověk dobré vůle. S jistou nadsázkou říkám: "věřící, nebo nevěřící, hlavně myslící".

Víra je osobní věc, politika je věc veřejná. Jsme stranou křesťanskodemokratickou, ne katolickou či jen křesťanskou. To znamená, že do politiky prosazujeme jisté univerzální hodnoty, ne náboženství a už vůbec ne církev. Křesťanskodemokratické strany jsou samozřejmě sekulární. Neprovozujeme už mnoho let „politický katolicismus". Např. tzv. církevní restituce nemáme za otázku náboženskou nebo politickou, ale za věc právní, záležitost spravedlnosti. Považujeme se proto za standardní stranu, za reprezentanta jednoho ze tří hlavních politických proudů, za "catch all party", stejně jako socialisté či liberálové.

Máme ambici srozumitelně vysvětlit těm, kteří nás dosud nevolí, že náš program je dobrý i pro ně. Mnoha lidem v ČR právem vadí mravní relativismus, vyprázdněný politický marketing a populismus, absence slušné, rozumné a poctivé politiky. Ty chceme oslovit. Zajisté nejsme bez chyb. Děláme je jako každý. Pokud tedy mají voliči KDU-ČSL za něco soudit, pak si myslím, že nikoli předem za ono "K" v názvu, ale naopak za to, když se naši lidé budou chovat nekřesťansky. Takových "nekřesťanských" politiků jsme u nás měli a pořád máme dost.

Pavel Bělobrádek, předseda KDU-ČSL