V kauze pochybila nejenom policie a státní zástupkyně, ale i řada další účastníků. Plné znění jeho projevu si přečtětet zde. 

Vážená/ý předsedající,
Vážené kolegyně, kolegové, vládo,
Finanční kriminalita, nevyjímaje organizovanou skupinovou finanční kriminalitu, se patrně vyskytuje leckde. V zemích třetího světa, kde přístup k moci je zároveň přístupem k penězům státu a daňových poplatníků, nebo k tržbám z nafty či plynu. Ve vyspělých zemích se finanční podvody bohužel také staly atributem globálního bankovního světa i nadnárodních finančních korporací a finančních trhů. A lze jen povzdechnout, že finanční chamtivost vydatně podlomila i protestantskou morálku právě v dříve respektovaných centrech finančních trhů.

Přesto všechno je mezi různými zeměmi v oblasti organizované finanční kriminality zásadní rozdíl. A to ve schopnosti finanční podvody odhalit, postihnout a nelegální výnosy odčerpat, zabavit nebo zdanit. Nemůžeme sice říci, že schopnost rozkrýt, potrestat a odčerpat výnosy finančních podvodů je stoprocentní prevencí finanční kriminality. Ovšem když se díváme na osudy usvědčených finančníků a finančních podvodníků nebo k nim připojených politiků v zemích jako USA, Německo, Španělsko nebo Island či jinde, je v jejich osudech čitelnější i otázka, zda se jim vůbec trestné jednání vyplatilo.

Při pohledu skrze causu Opencard jsem si několikrát kladl otázku, kam v této perspektivě patříme my? Jsme zemí, kde se finanční a organizovaná finanční kriminalita nepochybně páchala a páchá. Občas je dokonce i souzena a potrestána. Například švýcarskou justicí, suplující nečinné správní a justiční orgány našeho státu, zejména ministerstvo financí a pražské státní zastupitelství po roce 2010, které nezajímal osud privatizovaných dolů a financí.

Zároveň jsme se ovšem zařadili do zvláštní kategorie, a nevím jak ji nazvat, ani ke kterým zemím ji přirovnat, abych se někoho nedotkl, kde se příslušné vyšetřovací a justiční orgány zastupující stát, občany a daňové poplatníky aktivně spojují v úsilí, aby se organizovaná finanční kriminalita neodhalila, a když už se odhalí, aby se nevyšetřila, a kdyby se vyšetřila, aby se neodsoudila, a když už se odsoudí, tak aby byli odsouzeni ti, kdo se pokoušeli finanční kriminalitu odhalit, usvědčit nebo katastrofální důsledky z hlediska občanů alespoň ztlumit nebo napravit. Ale nikoli ti, kdo si podvod vymysleli a uskutečnili.

Jsme zemí, kde policie i státní zastupitelství obdrží trestní oznámení s důkazy od zvolené zastupitelky, které explicitně formuluje podezření, kde a jakými způsoby došlo k páchání finanční trestné činnosti skupinou osob spravující veřejné prostředky. A po bezmála 5 letech usilovné práce a vyšetřování, státní zástupkyně a policie většinu dílčích caus odloží, zastaví a neshledá jako vhodné k obvinění nebo potrestání. Za celé období nikdo nenašel, natož navrátil, byť jedinou korunu z utracené více než miliardy. To vše za existence údajně funkčního dozoru nad vyšetřováním, ve skutečnosti za naprostého mlčení nadřízených až po nejvyšší úrovně státního zastupitelství. Aniž by se dotčená státní zástupkyně namáhala informovat toho, kdo podezření z trestné činnosti oznámil a podpořil důkazy. Vše za usilovné spolupráce elitního detektivního Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality.

Říkáte si možná jak se toto dělá? Tak tedy jen ve stručnosti.
Když si představíte příkladem, že vám ukradli a odehnali sousedovic kovbojové vaše stádo koní, pak nesmíte vyšetřovat stádo ukradené organizovanou partou, ale sérii krádeží jednotlivých koní. Tím se z jedné velké a organizované krádeže gangem stane sada banálních a běžných krádeží, za kterými se můžete honit roky a postupně jednotlivé případy každého ukradeného koně zastavovat a odkládat. Ano, někdo ukradl padesát koní, vyšetřujeme tedy postupně padesát krádeží. A také, vyšetřujete kdo jsou ti, kteří koně odehnali, a nikoli ty, kteří je poslali krást. 50 jednotlivých ukradených koní má nižší cenu než padesátihlavé stádo, objem škody je tudíž menší, navíc, když berete za odhadce znalce trhu právě s kradenými koňmi, že … tam se přeci prodává za míň.

Proč organizovaný podvod rozdělila na dílčí trestní podezření, odmítla státní zástupkyně Vyšetřovací komisi vysvětlit. Proč snížila objem prostředků, které Praha vynaložila na Opencard, nedokázala vysvětlit ani obhájit. Proč nebrala v úvahu auditorské zprávy renomovaných firem a řídila se obskurním posudkem podezřelé firmy, kterou si vybrala, nedokáže vysvětlit. Zda a proč nesledovala finanční toky velkých objemů peněz, odmítla Komisi sdělit, a pochopitelně, protože je, podle všech indicií, vůbec vážně nesledovala. Proč spolupracujícího obviněného nařkla před soudem z nespolupráce s vyšetřovateli, čímž zastrašila všechny případné jiné oznamovatele korupce, odmítla vysvětlit. Jak došlo ke zmanipulování a odkladu policejní prohlídky kanceláří Magistrátu o několik dní a k tomu, že byli zřejmě v druhém termínu již příslušní vysocí úředníci informováni, nevysvětlil nikdo z nadřízených policistů ani státní zástupkyně. Proč státní zástupkyně, na samém počátku, zadržela ostrý rozjezd vyšetřování přinejmenším o několik týdnů, odmítla vysvětlit, přestože silné důkazy měla již v trestním oznámení. Všechny nepřímé indicie však naznačují, že právě v tomto období vznikl záměr, jak trestní oznámení na organizovaný podvod eliminovat jeho důsledným rozparcelováním.

Co ovšem považuji za zcela absurdní je fakt, že toto vše nejen probíhalo bez větších změn nebo jakékoli kritiky nadřízených po celých 5 let, ale zejména, že ve chvíli, kdy na konání a vystupování zmíněné státní zástupkyně upozornila naše Vyšetřovací komise nejvyššího státního zástupce, skončilo toto upozornění na stole její bezprostřední nadřízené, která po celé roky její jednání nejen „kontrolovala“, ale místy se nad něm i přímo a aktivně podílela. Odpověď doktorky Hercegové parlamentní komisi, o tom, jak vše je v pořádku a jak vyšetřování opakovaně kontrolovala, a to včetně závěru, kde komisi sdělila, že už se s Komisí dále nebude bavit, může být novou kapitolou slavného románu France Kafky. Ano, Pražské státní zastupitelství funguje jako Kafkův Proces, zevnitř i navenek.

Nedá mi to, abych zde neuvedl alespoň několik příkladů toho, co se v inkriminovaném období na pražském magistrátu dělo, a co například nestálo státní zástupkyni, ani slovutným detektivům UOKFK za pozornost a vyšetřování.

Prvý příklad je tak zvaný „roll out“ projektu Opencard, který dostal od Rady za úkol nově příchozí ředitel Odboru IT, kterému Rada zvedla roční rozpočet Odboru IT ze 600 milionů na 2 mld. korun. Pražané kartu Pražana, jak se nová tramvajenka honosně nazývala, nechtěli, nekupovali ji a nedůvěřovali. Situace se vyřešila jednoduše, jak za starých časů: Rozhodnutím radnice o zrušení všech dalších forem předplatného, a to včetně školní mládeže a důchodců. A stalo se to, co bylo třeba. Pražané se stali rukojmím projektu Opencard a kartu museli kupovat, chtě nechtě. Pražané a předplatné pražské hromadné dopravy byli rázem a z hlediska rozhodující autorské kontroly systému projektu Opencard privatizováno přímo do rukou firmy Haguess, a to rozhodnutím samotné pražské radnice a radních.
Dokumentaci k tendru na Opencard si původně vyzvedlo mnoho firem. Nabídku ovšem předložila jen jedna. Té radnice zakázku bez váhání přidělila. Proč se asi ostatní firmy nenamáhaly? Například proto, že na zadávací dokumentaci a koncepci projektu pracoval jeden a tentýž muž, napřed jako expert u přípravy projektu a výběrového řízení na straně Magistrátu a později jako spoluprovozovatel firmy, která jedinou nabídku předložila a samozřejmě získala. Proč měla tato firma anonymní akcie? No právě proto. 

V té době měl každý ředitel odboru na Magistrátu k dispozici jakoukoliv částku ze svého rozpočtu do výše 20 mil. Kč, a zmíněná vybraná firma si chodila každé 2 měsíce s fakturou na 20 mio Kč za ředitelem Odboru IT, aby zbytečně neobtěžovali Radu, jakkoli radní o tomto trestním a rozdělování zakázky zřejmě věděl. A jak toto jednání bylo vysvětleno? „No kdyby se objevil investor celého projektu“. Ano, Praha se cíleně chystala někomu odprodat celý systém předplatného na hromadnou dopravu v hlavním městě. A to měla zřejmě být ta hlavní „rána“, kterou by Praha přišla o kontrolu nejen předplatného, když paralelně privatizovala jednorázové jízdenky a systém sms plateb do rukou pražských kmotrů.

Když se v roce 2009 provalily auditem zjištěné finanční machinace, a ponechme stranou, že se tehdy auditoři vůbec nedostali do Dopravního podniku, který Rada neuměla donutit, aby otevřel své účetnictví projektu pro forenzní audit, řešila to tehdejší Rada výměnou odpovědného radního a stal se zázrak. Novému radnímu Richterovi, po jednání, na jehož obsah si pan Richter před Vyšetřovací komisí nevzpomněl, odpustila firma Haguess, podle jeho slov, asi 170 milionů korun v neproplacených fakturách. No neberte to, že … ale proč to ti skrytí vlastníci udělali? Co za to získali? Nikdo to nevyšetřil a radní na tuto otázku Komisi neodpověděl. Nicméně i přesto a nadále, zůstala firma Haguess a později její nástupce eMoney, nezpochybnitelným vlastníkem autorských práv na Opencard, jakkoli mnozí z politiků, včetně zmíněného ex-radního Richtera, nepokrytě lhali před Komisí i veřejnosti, že tendr na provoz Opencard mohl být nově a jejich zásluhou zcela otevřený ačkoli to nebyla a dodnes není pravda. Někdo z tohoto prostředí zřejmě také podal trestní oznámení na Radu vedenou primátorem Svobodou a později Hudečkem. A světe div se, tatáž státní zástupkyně, která v prvém případě obvinila jen úředníky, a mezi nimi zejména toho, který s Policií spolupracoval, a nikoli odpovědné politiky, v tomto případě nezaváhala a sáhla výhradně po politicích, které obvinila. Ovšem soud před Vánoci 2014 toto obvinění nepřijal a vrátil státnímu zastupitelství k přepracování. Je ale toto rovnost občanů před zákonem? Podle mne není. Zato pokus vyvést skutečné původce oškubání Pražanů projektem Opencard do pásma beztrestnosti, taková hypotéza by se dala úspěšně hájit.

Cením si rozhodnutí onoho soudce a doufám, že mu naše Zpráva k posouzení věci alespoň malinko pomohla.

Co tedy s tím vším zjištěním a jak si počínat v takovémto státě ze strany parlamentu?

1. Kromě přímých kroků, které Vyšetřovací komise trestněprávně navrhla a podnikla, bych se přimlouval za to, aby se Závěrečné zprávě dostalo pozornosti od relevantních aktérů exekutivy a justice.  Netvrdím, že jde o úplný a zcela přesný obraz, ale skrze tuto jednu causu je to objektivní a nestranný pohled na náš justiční systém.

2. Je nepochybné, že současný systém vnitřní kontroly a rotace státních zástupců vyžaduje zásadní úpravu tak, aby nemohlo dojít k podobným lokálním, politickým či jiným provazbám. Nebudu zde zdůrazňovat, ve kterých všech pražských a nedostatečně vyšetřených či odložených a nestíhaných případech, se jména příslušných zástupkyň státu objevila. To také ukazuje na absenci odpovídajícího dozoru nad dozorujícími a na přílišnou stabilitu, shovívavost a propojení  mnohaletých pracovních a zájmových vazeb. To je dle mne manažerské selhání, a pokud jej zákon připouští, je třeba zákon změnit. Asi nelze opustit směr udržení nezávislosti státního zastupitelství na Ministerstvu spravedlnosti, ale z nezávislosti se nesmí stát neodpovědnost a vyproštění z odpovědnosti za mimořádná selhání a nedostatečné kontroly práce a výkonnosti, natožpak v případě podezření na trestné jednání nebo podezření z jeho zametání pod koberec. Ve vnitřní kontrole státního zastupitelství bych neváhal použít slovo alibismus. A vyšetřování ve švýcarské  Belinzoně ukazuje, že by tomu asi nebylo poprvé. A to již není Kafkův Proces, to je něco mnohem a mnohem horšího. Pokud nový zákon nezmění mechanismus personálních výběrů státních zástupců a nezavede povinnou vnitřní kontrolu s odpovědností nadřízených za podobná selhání nebo manipulace a dlouhodobě neodpovědné či protiprávní jednání, nehneme se kupředu. A ani se neptejme kde zůstala spravedlnost a právo?

3. Není sporu, že v naší justici je ústavně garantovaná rovnost před zákonem spíše iluzí a že v ní zřejmě lze pomocí masivních finančních prostředků nebo politického vlivu dosáhnout nerovnosti a privilegií ve prospěch některých zájmových skupin. A to je mimořádně vážná degradace celého ústavního pořádku a postavení právního státu a zákonnosti v jeho rámci. Zda lze nerovnost občanů před zákonem přímo spojovat s možnou korupcí nebo politickým krytím kriminálního jednání je otázkou, ale na hypotetické úrovni reprezentované touto causou tomu leccos nasvědčuje. A naopak, lze pozorovat, že jednotlivec, který nebyl opřený o mocné zájmové zázemí a vlivy, pokud chce s protizákonností nebo korupcí bojovat, má jen malou šanci, jakkoli mohl být v právu. A to je alarmující stav.

4. Do jaké míry se tohoto neblahého stavu a trendu dokáže justice zbavit sama, se nedovážím odhadnout. Je ovšem nesporné, že velice účinnou protizbraní, vůči zkorumpovaným poměrům, je celé sféra občanské společnosti, zejména ad hoc vznikající a sebeobranná nebo zájmová sdružení občanů. V cause Opencard se jich angažovalo a angažuje celá řada a odpovědně říkám, že bez jejich robustního a neustálého tlaku by patrně nevznikla ani naše Vyšetřovací komise. Obdobnou, byť poněkud modifikovanou roli lze připsat médiím. Platí ovšem, že jak občanský, tak mediální tlak nejen otevírá prostor pro identifikaci relevantních skutečností, ale především vrací veřejnosti a občanům důvěru, že se s korupcí a zkorumpovanou institucionální strukturou dá bojovat. A také, že se těm, kteří si krádeží, podvodem nebo politickým podnikáním a krytím kriminálního jednání pomohli k velkému majetku se dostane patřičného veřejného opovržení namísto obdivu.

5. Případ Opencard silně indikuje, že kafkovské poměry na státním zastupitelství se tváří v tvář finančním manipulacím v politické sféře, potkaly s podobnými poměry uvnitř elitního policejního útvaru. I poměry v UOKFK v inkriminovaném období lze podezírat spíše než z chaosu, z nepatřičné vstřícnosti ne-li posluhování politickým zájmům. Někteří z bývalých vysokých policistů tohoto útvaru před Komisí nemluvili pravdu nebo přímo lhali, vědomi si svých minulých manipulací a ve snaze odvrátit jejich odhalení. Na druhou stranu by zákon o státním zastupitelství měl pamatovat i na větší ochranu práce poctivých policistů před chybujícími nebo záměrně manipulujícími státními zástupci.

6. Finanční kriminalita má smysl pouze tehdy, pokud se vyplácí, to je, pokud se finanční výnos podaří pachatelům a spolupachatelům zajistit, legalizovat, proprat a ochránit. Proto považuji - v zájmu ozdravení popsaných poměrů - za žádoucí nedvojsmyslně tvrdou legislativu mířící na prokázání původu podezřele nabytého majetku a jeho odčerpání v případě, že původ věrohodně prokázán nebyl. Pokud nedokážeme odebírat objemné výnosy z kriminality a finančního organizovaného zločinu, nemáme šanci se z této džungle vysekat. Na hustou džungli potřebujeme odpovídající nástroje.

7. A zcela na závěr, trvalo nám několik měsíců práce, než jsme překonali značnou nedůvěru k institutu parlamentní vyšetřovací komise uvnitř i vně parlamentu. Pro mne, a z této první zkušenosti, jde o unikátní nástroj, kterým může parlament pomoci v situaci, kdy ztratil justiční systém schopnost s organizovaným zločinem bojovat, přinejmenším v některé oblasti nebo regionu. Je třeba ho nenadužívat, ale je třeba se za něj nestydět a umět jej nasadit včas a cíleně.

Děkuji svým kolegům z Komise za spolupráci a pozitivní zkušenost, děkuji jim za úsilí a solidnost, v které zcela zanikly stranické dresy i dílčí politické zájmy. Děkuji rovněž svému týmu spolupracovníků.