Jak se blíží léto, všude je to v médiích samý Jan Hus. Člověka napadá, o kom z Čechů se bude vědět za 600 let?A budou vůbec nějací Češi?Myslím, že budou. A budou nám podobní a od nás odlišní, jako byli naši předci v roce 1415.

Takto ale uvažujeme o lidech, kteří ještě nejsou. Zdánlivě snazší je snažit se proniknout do mysli středověkého člověka. Jenže žijeme v úplně jiné době, kde i slova mají jiný význam.

Je otázka, máme-li se vůbec snažit za každou cenu pochopit někoho z té doby dnešním pohledem. Hus byl středověký kněz, zatímco naše společnost je výrazně světská. S mnoha, kteří se ho dnes dovolávají, by si nejspíš nerozuměl.

Nebyl reformátorem společnosti tak, jak si ho představujeme podle některých prvoplánově didaktických příruček. Věřil v brzký konec světa, stejně jako mnozí další kazatelé tehdejší doby. Dnes také u mnoha lidí převládá apokalyptické naladění, ale spíše z důvodů ohrožení životního prostředí či kvůli ničivému jadernému konfliktu. I tady je ale podstatný rozdíl. Pro Husa a další znamenal konec světa počátek nového věku, pro moderního nenáboženského člověka znamená jenom konec… Jedna věc však současníky dovede zaujmout více než středověké teologické spory, ve kterých se těžko vyznají i odborníci. Je to Husova neústupnost ve chvílích, kdy byl přesvědčen, že má pravdu.

Takových lidí bývalo pochopitelně více a některé z nich označujeme za fanatiky. Od nich se ale Hus liší, protože – jak z historie víme – chtěl o pravdě diskutovat. Kvůli svému přesvědčení nenechal zemřít nikoho jiného než sám sebe. A to ne proto, že by miloval smrt, jak dnes slyšíme od různých islamistických hlasatelů sebevražedných atentátů, ale protože si nedokázal představit, jak by mohl žít s tím, že odvolal to, o čem byl nejhlouběji přesvědčen.

Bojovat, či nebojovat?

Někteří historici soudí, že Hus odjel do Kostnice s vědomím, že riskuje. Známý glejt od krále Zikmunda za ním docestoval až dodatečně, se zpožděním. A Hus i zřejmě věděl, že by mu nebyl stejně nic platný. Zatímco dříve cestu na svou obhajobu neriskoval, teď už zřejmě dospěl k názoru, že za to riziko to stojí, že i kdyby zemřel, nemá co ztratit. Toto všechno samozřejmě nemůžeme vědět s jistotou, ale může to být i legitimní výklad tehdejšího dění.

Musel být opravdu velice znejistělý ve chvíli, kdy po něm chtěli odvolání toho, v co věřil a co hlásal. Stejně neustoupil. A to je vlastnost, kterou na němsice po staletí obdivujeme, ale podle níž se ne vždy řídíme. Někdy jako bychom skoro Husovi mohli závidět tu jasnou volbu mezi „ano“ a „ne“. (Schválně říkám „skoro“ a dost přeháním.) Lidský život je složitý. Pokud k němu ještě přidáme různé totalitní moci, které se snaží si člověka podrobit, je vše ještě složitější. Kdy otevřeně bojovat? Kdy se pokoušet o kompromis? Hus byl sám, bez rodiny a bez dětí, ale nejspíš cítil odpovědnost za ty, které oslovil a kteří mu důvěřovali. Nejspíš věděl, že je nemůže zradit a zklamat.

Po staletích pak přišla doba, o které se středověku ani nezdálo: totalita, která si dokázala brát rukojmí široko daleko až do několika pokolení. Totalitní moc vyhrožovala, že když člověk neodvolá (nebo jinak necouvne a nezradí), budou vězněni, mučeni a zabiti jeho blízcí. Tady těžko soudit, abychom nebyli sami souzeni. Víme ale, kdo byl hlavní strůjce zla. Ti, kdo lidi před takové rozhodování postavili.

Možná proto je Husův příběh pořád tak přitažlivý i pro ty, kteří o dobovém pozadí nevědí takřka nic. Jde o to věčné dilema – podřiď se, přizpůsob se a bude ti dobře. Nebo si trvej na svém a tamhle je hranice, tak si to dobře rozmysli, my máme moc! To je na dějinách silné: jsou vlastně stále se vracející přítomností.