Každá středoevropská země má vlastní zkušenost s katastrofálními důsledky násilného a proti mezinárodnímu právu prosazovaného posouvání hranic států. Nyní jsme svědky takového pokusu ze strany Ruska vůči Ukrajině, vůči jejímu suverénnímu území Krymu.
Většinové obyvatelstvo Krymu jsou Rusové národností, ale Ukrajinci státním občanstvím. Moskva má na Krymu strategické vojenské zájmy v klíčové černomořské a (z hlediska dostupnosti) středozemní námořní základně, které však jsou zajištěné smlouvou s Ukrajinou do roku 2042. Je tudíž nepochybné, že násilné vojenské kroky, ozbrojená vojenská agrese proti Krymu ruskou armádou i násilně vnucené referendum jsou především nevybíravou reakcí na snahu Ukrajiny podepsat Asociační smlouvu s EU, na snahu Ukrajiny přiblížit se evropským poměrům a vzdálit se zkorumpovanému režimu proruského prezidenta Janukovyče.
Mnohaměsíční protesty na Majdanském náměstí, včetně brutálního a krvavého masakrování protestujících jednotkami ministerstva vnitra v době olympijských her, více jak 30 mrtvých a 270 zmizelých, to vše jsou civilní oběti střetu a vůle Ukrajinců vyprostit se z frustrujících poměrů korupce a rozkrádání. Ukrajina ovšem je geopoliticky, národnostně i územně rozhraním mezi Evropou a Ruskem. V tom je složitost i křehkost její i naší dnešní situace. Proruské východní části Ukrajiny, jakkoli zdaleka ne absolutně a všechny, spíše inklinují k Rusku a Unie se obávají.
Složitost celé situace je v tom, jak hledat pro Ukrajinu, co má společné, a nikoli eskalovat to, co ji rozděluje. Ruská politika míří konfliktním směrem, evropské snahy mířily spíše k postupné modernizaci a posilování soudržnosti Ukrajiny. A je klíčovou otázkou, která tendence převáží.
Krymské referendum, postavené na ruském zablokování Rady bezpečnosti OSN v jejím právu situaci na Ukrajině posoudit, vyslání anonymizovaných jednotek ruské armády vydávaných za domobranu, povzbuzování nacionalistických vášní na východě Ukrajiny, represe oponentů a likvidace nezávislých médií v samém Rusku, bohužel příliš připomínají neblahý vývoj v bývalé Jugoslávii. A je na nás hledat všechny potřebné prostředky, jak takový vývoj zastavit. Zatím se ukazuje, že diplomatické pokusy a snaha o přímou komunikaci s Ruskem selhávají. Jsme na počátku velmi chirurgických a na kompromitované osoby mířících sankcí a měli bychom přemýšlet, jak trend k provokování nacionalistických konfliktů zabrzdit a eliminovat. Ústupky bohužel dosud nepřinesly žádoucí výsledky.
Ivan Gabal
člen poslaneckého klubu KDU-ČSL