Zkusme to

Marian Jurečka je od rána v jednom kole. Jako každý všední den i minulé úterý začal úřadovat ve své pražské kanceláři na ministerstvu v sedm ráno, po přečtení novin a vyřízení e-mailů se u něj vystřídalo několik zemědělských expertů, pak si odskočil na jednání a novinářský rozhovor mimo úřad a odpoledne několik hodin s kolegy řešil stranickou politiku. A maraton pokračuje: další rozhovor s médii, setkání s odboráři a od deseti večer do půlnoci vyřizování za den nastřádané agendy.

Během schůzek ministr nespouští oči ze svého mobilu. Co chvíli si odskakuje zavolat manželce, jindy pozorně pročítá její esemesky. O dvě stě padesát kilometrů dál, kousek od Rokytnice u Přerova, kde má rodinnou farmu, totiž před několika hodinami lékaři operovali jeho dvouměsíčnímu synovi kýlu. „Samozřejmě jsme se ženou řešili, jestli nemám kompletně zrušit program. Ale nakonec jsme si řekli, že bych stejně moc nepomohl. Starší děti pohlídají rodiče a v nemocnici je o nejmenšího postaráno,“ popisuje Jurečka své rozhodování, jestli dát v zátěžové chvíli přednost rodině, nebo funkci ministra.

Není to poprvé, kdy byl Jurečka postaven před podobnou volbu. Jeho manželka otěhotněla už před tím, než se na začátku roku z řadového politika vyšvihl do vlády, musel tedy už tehdy rozseknout zásadní dilema: zda mu stojí za to vrcholovou funkci vzít, když to zároveň znamená výrazné odcizení od rodiny.

„Věděl jsem, že mi možná utečou nejlepší roky mých dětí, ale nakonec jsem ten experiment po dohodě se ženou zkusil,“ říká Jurečka. V přemýšlení mladého politika sehrálo roli několik věcí. On i jeho manželka jsou zapálenými členy lidové strany, jež se načas kvůli nepřízni voličů ocitla mimo vrcholnou politiku. Po posledních volbách se ale opět dostala do parlamentu a Jurečka, jenž byl v jejím vedení, jak tvrdí, cítil odpovědnost za její další osud.

Když tedy dostal možnost pokusit se stranu rehabilitovat před voliči z nejvyšší vládní funkce, neodolal. Rozhodování mu usnadnilo i to, že nechce být politikem dalších „deset nebo dvacet let“. „To mi pomohlo tu funkci vzít,“ shrnuje Jurečka, jenž začas plánuje právě kvůli rodině na své politické dráze podstatně zvolnit.

...

Ministři jsou každopádně v obtížnější situaci právě kvůli na množství povinností spojených s členstvím ve vládě. Marian Jurečka se například kvůli nim od pondělí do pátku nedostane vůbec domů (s dětmi si zvládá volat za tu dobu zhruba dvakrát, než jdou spát). Aby svoji nepřítomnost rodině aspoň částečně kompenzoval, striktně si stanovil, že víkendy bude mít pouze pro ni. „Zatím se mi to až na pár výjimek daří. Když musím třeba v neděli do televizní debaty, jedu tam vlakem na otočku a zase se vrátím domů. Do Prahy pak odjíždím vždy v pondělí ve čtyři ráno, vracím se v pátek o půlnoci,“ říká Jurečka. Ani on nezvažoval přesun rodiny do Prahy, podobně jako Gazdík kvůli obavě z vytrhnutí dětí z jejich prostředí.

Démona „odcizení“ se Jurečka zatím nebojí. A stejně je na tom i jeho vládní kolega Pavel Bělobrádek (KDU-ČSL), další politik s malým dítětem a druhým právě na cestě. „U mě je to ale zatím spíš opačně. Jsme si teď se ženou vzácní a tolik se nehádáme,“ líčí Bělobrádek. Ženy politiků většinou říkají, že jim kariéra jejich mužů nevadí a že se jejich výpadek snaží nahradit pomocí širší rodiny. V případě manželů Bělobrádkových hrají důležitou roli prarodiče, kteří bydlí blízko nich. „Bez nich by to nešlo,“ podotýká vicepremiér.

...

Plné znění článku naleznete v týdeníku Respekt.