* Ministr průmyslu Jan Mládek (ČSSD) nedávno prohlásil, že „v koalici vládnou napjaté vztahy“. Jak to vidíte vy? A z čeho případně vycházejí?

Koalice je vždycky složitá, protože to je jakýsi sňatek z rozumu nebo z nutnosti, vzniklý na základě voleb. Pochopitelně každý z partnerů má určité priority. Já se na to dívám jako na duhu, která má spektrum barev, ale míří jedním směrem. Je dobře, že jednotlivé paprsky různých barev onu pomyslnou duhu vytvářejí. Každopádně nemůžeme zaměňovat jednu za druhou – žlutou za zelenou, modrou za červenou. Každá má své místo. Jde o to, abychom se vzájemně doplňovali a šli stejným směrem. Pokud se nebudeme doplňovat, a budeme mít tendenci jít proti sobě, vznikne problém. Zatím nemám pocit, že by to spektrum nebylo možné dále vytvářet, při respektu k paprskům, které ho tvoří.

* Věnujme se kultuře. Jaký to byl pocit, vracet se tam, kde jste s ministrem Václavem Jehličkou (KDU-ČSL) pracoval v letech 2007 až 2008 jako šéf jeho informační kanceláře?

Je to velmi příjemné, protože to pro mě není žádné „bílé“ místo. Přece jen jsem o něm měl určitou představu. Pracoval jsem tady rád a Václav Jehlička je členem mého poradního kolegia. Velmi rád navazuji na určitou kontinuitu, takže je to fajn.

* Odhlédneme-li od programového prohlášení vlády, které je jasným směrem činnosti, s jakými vlastními prioritami jste přišel?

Vrátit české kultuře místo, které by ve vnímání společnosti měla podle mého přesvědčení mít. Je to, a to nepřeháním, nejdůležitější resort s ohledem na vliv na veřejnost. Zasahuje velkou skupinu lidí, která se podílí na tvorbě veřejného mínění. Myslím si, že kultura je integrální součástí života. Není to silový resort ve smyslu ekonomickém, ale ve smyslu kultivovanosti života společnosti určitě nejdůležitější. Toto vnímání bych chtěl, aby se vrátilo. Myslím si, že tady vždycky bylo doma a že takový ten horizontální ekonomismus ho trochu překryl.

* Nejen v Evropě se malé národy prosazují kulturou. Čím se při jednáních chlubíte vy?

Myslím si, že tak obrovský památkový fond, který máme, opravdu není běžný. Zmiňoval jste osobnost Pavla Tigrida. Ten řekl, že památky jsou naším mořem. To je velmi dobře vyjádřeno. Nebo naše kinematografie je na úrovni se známými světovými tvůrci. V té souvislosti je vhodné říci, že první film na našem území vznikl v roce 1897, což je doba bratří Lumierů. Tady máme kořeny hluboké a myslím si, že z produkce předválečné i poválečné, z filmů ze šedesátých let i současnosti máme stále co nabízet. Řada ocenění, kterých se dnes dostává české kinematografii ve světě, o tom svědčí. A samozřejmě i živé umění, což se týká našeho divadelního, koncertního umění. Mnoho našich sólistů i těles jsou vítanými hosty na mnoha světových jevištích a fórech. Takže Česká republika v tomto smyslu má co nabízet.

* Spisovatel Zdeněk Mahler prosazuje jako páteř českého národa osu Hus, Komenský, Havlíček, Masaryk. Jaké osobnosti pro vás znamenají milníky českých dějin?

Určitě bych dosadil sv. Václava, sv. Vojtěcha, Karla IV., Rudolfa II. To jsou osobnosti, které už řečené vhodně doplňují. Pro mě je velmi inspirativní postavou český král Karel Habsburský. Dostal se k odpovědnosti za těžkých okolností 1. světové války, z které se snažil země vytáhnout, což se nepovedlo. Myslím, že si dokázal v extrémních situacích zachovat vysoký morální profil. Je to zajímavá osobnost. Řekl bych, že je třeba protestantskou, tak i katolickou část dát vedle sebe. To je symbióza, mozaika, která vytváří naše dějiny. A Rudolfa II. zmiňuji jako člověka, který po Karlu IV. udělal z Prahy hlavní město Evropy.

* Jaký máte názor na podobu nového památkového zákona?

Je to jedna z priorit ministerstva. Konkrétně do konce března 2015 by měl být návrh zákona předložen do vlády. Důležité je, že se v něm vymezuje veřejný zájem na ochraně památek. Laicky řečeno, aby skutečnost, že někdo vlastní kulturní památku, nebyla pro něj trestem. Aby to nebylo jakési vyvlastnění onoho objektu. Pokud se vlastníci památek o ně starají, je to ta nejlepší péče, co se týká památkového fondu. Jde o to, aby existovala spolupráce vlastníků a státu, aby nešli proti sobě. Nastavit pravidla, aby nedocházelo k nevratným škodám, to by bylo špatně. Samozřejmě znám případy, kdy v rámci záchrany určitého areálu je třeba určitou část vyjmout z památkové ochrany. Z nějakého důvodu je ve stavu, že neúměrně zatěžuje reálnou péči. Proto je třeba vymezit velmi dobře vzájemné kompetence. S vědomím, že ochrana památek je velmi důležitá.

* Souhlas s rozšířením těžby uhlí by znamenal zkázu unikátního barokního kostela architekta J. B. Matheyho v Horním Jiřetíně. Co vy na to?

Co se týká Horního Jiřetína, na obnovu kostela Nanebevzetí Panny Marie za posledních téměř sedm let jsme poskytovali finanční prostředky z Programu záchrany architektonického dědictví. Celkem byly poskytnuty téměř tři milióny korun. Pokud je mi známo, byly tyto prostředky použity zejména na obnovu krovu a střechy, opravu věže a postupně se opravuje fasáda. Co se týče prolomení těžebních limitů a jeho případný vliv na tuto památku, úkolem ministerstva kultury je samozřejmě chránit kulturní dědictví, a proto budeme pečlivě sledovat a vyhodnocovat možné důsledky.

* Je pro vás jistě příjemné prohlašovat, že zákon o církevních restitucích je dílem bývalé vlády a je třeba ho prostě naplnit. Jako spolupracovník kardinála Miroslava Vlka, mluvčí České biskupské konference jste se na řadě jednání podílel.

V době, kdy se sjednávala definitivní podoba zákona, jsem nepracoval ani pro ministerstvo kultury, ani pro Římskokatolickou církev. Zákon „posvětil“ Ústavní soud a já rozhodnutí soudu respektuji. V každé demokratické společnosti, která ctí práva a platné zákony, platí, že rozhodnutí soudu je třeba respektovat.

* A jaký máte názor na odpor veřejnosti vůči vydávání majetku např. řádu německých rytířů či restituční podporu církve, která před rokem 1989 ani neexistovala?

Zákon o majetkovém vyrovnání státu s církvemi a náboženskými společnostmi vznikl na základě širokého konsensu mezi církvemi a náboženskými společnostmi a tehdejší politickou reprezentací. Podobu zákona schválil parlament a není důvod tento výsledek zpochybňovat nebo do něj jakkoli zasahovat. Jinak bych odkázal na to, co jsem už řekl.

Legislativní cestu ke změně zákona o vyrovnání státu s církvemi nevidím. Jedinou cestou je dohoda.

Plné znění rozhovoru naleznete v deníku Právo.