Radko KUBIČKO, moderátor
--------------------
Vítejte při poslechu nedělního vydání našeho hlavního publicistického pořadu. V neděli je tradičně na programu debata u kulatého stolu Českého rozhlasu 6. Dnes se měla věnovat trochu historickému a trochu současnému námětu. Karel Wichs natočil debatu o historii a současnosti Španělska v Evropě. Před časem se tu totiž konaly mimořádné volby a o této zemi se v Evropě zase více mluví. Jsou ale chvíle, kdy všechna témata jdou stranou. Dnes dopoledne, jak jsme slyšeli už v našich zprávách před zahájením našeho pořadu Názory a argumenty, nás zastihla velmi smutná zpráva, a to, že zemřel český prezident Václav Havel, jak byl od roku 1989, kdy byl poprvé zvolen prezidentem Československa, permanentně oslovován. I když od roku 2003, kdy přestal být prezidentem České republiky, vlastně prezidentem už nebyl, přesto se o něm mluvilo o českém a československém prezidentovi, prezidentovi Havlovi. Prezident Havel ale nebyl jen československým a českým politikem. A dříve také předákem československé a české protikomunistické opozice, byl také významným myslitelem a osobností, která vskutku přesáhla hranice českého prostoru. Jak jsme opět slyšeli v našich zprávách, celý svět si všiml tohoto úmrtí Václava Havla a všechna světová média, nebo velká většina světových médií, aspoň v našem civilizačním prostoru, zařadila mimořádné relace k úmrtí prezidenta Havla. Přední světová média tedy o tom informují a proto musíme pochopitelně i my změnit dnešní téma našeho kulatého stolu Českého rozhlasu 6 a celé naše vysílání. Takže budeme se dnes večer na Českém rozhlase 6 této mimořádné osobnosti samozřejmě věnovat. Oslovíme naše kolegy, kteří se s Václavem Havlem v nějakých životních situacích setkali, zavzpomínáme i na jeho spolupráci především s Rádiem Svobodná Evropa, jehož následovníkem je Český rozhlas 6. Ve dvacet hodin a deset minut mimořádně zařadíme pořad Portréty, který o Václavu Havlovi natočil Jan Sedmidubský. A zhruba po sedmé hodině večer budeme pokračovat v našem vysílání, v tomto mimořádném vysílání Českého rozhlasu 6 o Václavu Havlovi a zhruba od této devatenácté hodiny dáme možnost i některým z vás, vážené posluchačky a vážení posluchači, kteří se dovolají, tu možnost vyjádřit se k dnešní smutné události. A připojil se také Český rozhlas Pardubice k našemu vysílání Českého rozhlasu 6, takže vítáme také posluchače Českého rozhlasu Pardubice. V tuto chvíli se tedy připojil a do devatenácté hodiny budou s námi právě posluchači v Pardubicích. Takže zdravíme. A i tito posluchači nás tedy uslyší a mohou i po devatenácté a dvacáté první hodině volat naši Šestku, ale to už jen sem na Šestku, protože po devatenácté hodině se zase Pardubice odpojí. U mikrofonu Českého rozhlasu 6 je v tuto chvíli Radko Kubičko a tradičně přeji příjemný, i když tentokrát smutný poslech po celých prvních padesát minut pořadu Názory a argumenty.
/ Písnička /
Radko KUBIČKO, moderátor
--------------------
Takže je tu naše speciální vysílání pořadu Názory a argumenty na Českém rozhlase 6. A zahájili jsme ho legendární písní skupiny The Plastic People of the Universe, je to píseň Magické noci. A tato nahrávka vyšla hned po listopadu v roce 1990, tedy rovnou po listopadu 1989. A je to nahrávka, která byla pořízena přímo na Hrádečku, tedy na chalupě Václava Havla. V tuto chvíli budeme tedy hovořit o osobnosti českého prezidenta Václava Havla, který dnes zemřel. Ve studiu Českého rozhlasu 6 vítám své hosty. První hosty našeho nedělního mimořádného smutného kulatého stolu Českého rozhlasu 6, kolegu Jana Bednáře.
Jan BEDNÁŘ, redaktor
--------------------
Dobrý večer.
Radko KUBIČKO, moderátor
--------------------
A dále je tu místopředseda Senátu Parlamentu České republiky a také náš občasný spolupracovník, dalo by se říci, Petr Pithart.
Petr PITHART, místopředseda Senátu /KDU-ČSL/
--------------------
Dobrý večer.
Radko KUBIČKO, moderátor
--------------------
A naše kolegyně, která pro pořad, pro stanici Český rozhlas 6 připravuje pořad Zaostřeno na moderní dějiny a také naše kolegyně, novinářka Petruška Šustrová.
Petruška ŠUSTROVÁ, redaktorka
--------------------
Dobrý večer.
Radko KUBIČKO, moderátor
--------------------
Dobrý večer. Toto není úplně obyčejný kulatý stůl Českého rozhlasu 6, protože ta událost je ještě poměrně čerstvá, takže asi nebudeme úplně tady něco hodnotit nebo nebudeme tradičním způsobem hovořit. Spíše se vás zeptám v tuto chvíli na vaše osobní pocity, kde vás tato zpráva dnes zastihla a co vás poprvé napadlo, když jste tuto zprávu slyšeli. Petruška Šustrová.
Petruška ŠUSTROVÁ, redaktorka
--------------------
No, mně to volala dcera, která se to dozvěděla. A věděla jsem to dřív než Česká tisková kancelář. Dívala jsem se na televizi, protože byla neděle poledne a jenom jsem žasla, jak strašně dlouho to trvá, než se zpráva, která je samozřejmě do světovejch headlinů, tak než se dostane přes tu ČTKu, no. Co mně napadlo. Především mě v první chvíli napadlo, že všechno to, co poslouchám a na co se koukám, jsou nějaký takový zbytečný řeči. I když asi za jinejch okolností bych si to neřekla. A potom jsem si tak promítla poslední měsíce, kdy se mi stalo nejmíň dvacetkrát, že mě někdo zastavil na ulici a zeptal se mě, jestli neznám Václava Havla. A jak mu je. A taky musím říct, že tutéž otázku mi položila naše pošťačka, která shodou okolností zapomněla ode mne vybrat peníze na dobírku. A druhej den přišla celá zděšená, jestli jí to nezapřu, že jsem dostala nějaký tričko nebo co. A ona říkala. "A oni říkali, že vy znáte pana Havla." A já jsem říkala:"Znám." A ona říkala:"Jak mu je." A já jsem říkala:"No, je to dost špatný." A ona mi říkala:"Já ho mám ráda, to je hodnej člověk." Já jsem říkala, že tohle se asi řekne málo o kterým politikovi.
Radko KUBIČKO, moderátor
--------------------
To bezesporu. Já možná bych se tě přece jenom zeptal, když jsme tady zahájili tou nahrávkou z Hrádečku. Ty jsi možná asi přímo vzpomínáš na tu dobu, kdy třeba tato nahrávka vznikla. Nemohla bys ji třeba nějak okomentovat?
Petruška ŠUSTROVÁ, redaktorka
--------------------
No, nemohla. To se nahrávalo ve strašným utajením. Sice to všichni věděli, ale nikdo tam nesměl. Ale hlavně to nevěděli ti, který to vědět neměli, estébáci, který by ty lidi otravovali různejma výslechama a případně by zabavili aparaturu nebo něco takovýho. Já se pamatuju na koncert, kterej byl zhruba v téže době, to byl rok 78. A to byl koncert pašií, kterej byl velkolepej a to se pamatuju, protože jsme, když jsme vycházeli z tý stodoly, bylo to takový legrační, tam Libor Fára udělal jakousi scénu takovou, no, nevím, myslím, že asi divadlo vybavený vším, co potřebuje, tak by jim to asi bylo k smíchu, ale tam to působilo docela slavnostně. Ale hlavně ta muzika byla tak úžasná a celý to prostředí bylo takový, že když potom jsme tam chodili po tom dvorečku a pošlapávali trávník, ano, bylo nás hodně, tak všichni jako kdyby se vznášeli. Byli jsme takový z toho povznesený. A nedlouho potom, myslím, se na tam nahrávala tady ta deska.
Radko KUBIČKO, moderátor
--------------------
Byla to opravdu zvláštní doba. To určitě. A Václav Havel je s tím velmi spjat. Stal se takovým určitým symbolem této situace, která tady byla ještě před takovými pětadvaceti lety. Jak zapůsobila tato zpráva dnešní na místopředsedu Senátu Petra Pitharta? Já jenom předešlu, že my jsme tady vlastně v tom studiu se naposledy viděli také, když zemřel Jiří Ješ, takže to trochu vypadá, že se bohužel tady setkáváme jenom při úmrtích. Jak na vás to zapůsobilo?
Petr PITHART, místopředseda Senátu /KDU-ČSL/
--------------------
Tak všichni jsme věděli, že Václav Havel má na kahánku a díky televizi to věděl celý národ. A opravdu se začali lidé na něj ptát a byli tím náhlým, tím jeho zeslábnutím byli zaskočeni. Jako kdyby jim trošku sešel z mysli a najednou ho viděli. Takže víte, že ten konec se blíží. A pak se dozvíte, že už je tady a najednou se vám prostě zastaví srdce, zastaví se vám hlava, vůbec nic vás nenapadá. Přece jenom smrt je velký režisér. A Havel v tom nebyl, Havel nezůstal pozadu. Já, když si to teď tak promítám, on stačil za poslední týdny a dny říct celou řadu velmi závažných věcí, jakoby se vracel ke svým velkým tématům. Pozval tibetského dalajlámu, aby se s ním rozloučil. A člověka napadne nesmyslná myšlenka, jako kdyby ten konec nenechal jenom na náhodě, jako kdyby, a když k tomu připočteme, že zemřel ve spánku, to je asi to, co by si všichni přáli, zemřel vlastně vyčerpáním, tělo tak zesláblo, že prostě už odmítlo poslouchat duši. Ale on stačil jasnou myslí říct celou řadu důležitých věcí v posledních dnech. Já doufám, že si s tím dá někdo tu práci a připomene to, co všechno řekl, naposledy možná k volbám v Rusku. Ale vůbec k situaci u nás. Takže ten konec byl ...
Radko KUBIČKO, moderátor
--------------------
... disidentů celého světa, vlastně s dalajlámou, což byla taky velice závažná věc na konci života.
Petr PITHART, místopředseda Senátu /KDU-ČSL/
--------------------
Tak, takže já bych Havla nepodceňoval. On je velký režisér. A ten konec, o kterém pořád ještě neumíme promluvit, má a bude mít velký smysl, když si dáme práci, abychom tomu rozuměli.
Radko KUBIČKO, moderátor
--------------------
Děkuji Petru Pithartovi. Jan Bednář, který také vlastně se setkal s Václavem Havlem ve svém životě mnohokrát, protože jednak pochází z disidentské rodiny, takže i v dobách disentu měla jeho rodina blízko k vůdci disentu tehdejšímu Václavu Havlovi, pak nějaký čas také dělal na Pražském hradě. A natočil s ním rozhovor také, který si za chvíli nebo část z něho si za chvíli pustíme, ale přesto si neodpustím také tu otázku, jak na tebe dnes zapůsobila ta zpráva o smrti prezidenta Havla.
Jan BEDNÁŘ, redaktor
--------------------
Tak je to samozřejmě strašně smutná zpráva. Já jsem se ji dozvěděl také nějak přesně před polednem. Telefonoval mi ji můj bratr Jiří Bednář, který také Václava Havla v dávných dobách celkem dobře znal, protože byl také součástí toho disentu. A telefonoval to mně a mé matce Otce Bednářové, která dokonce s Václavem Havlem byla odsouzena v roce 1979 do vězení. Ona si tehdy odpykala jenom rok a čtvrt, zatímco Václav Havel byl ve vězení čtyři roky, odpykal si celý ten svůj trest. Já samozřejmě pro mně to byla velmi smutná zpráva a i když, jak řekl již Petr Pithart, přátelé Václava Havla, a nejenom oni, i širší veřejnost věděla, že v poslední době už se netěší dobrému zdraví. Viděli jsme ho několikrát při různých společenských příležitostech, kdy už opravdu jsme si říkali, že na tom není asi zdravotně dost dobře. Nicméně je to tak velká osobnost a tak ohromně zapůsobil, a myslím si,v našich moderních dějinách, že ještě se k ní budeme dlouho vracet. Pro mě nejvýznamnější vlastně, když jsem si to tak uvědomil, tak pro mě úplně nejvýznamnější je to období těch sedmdesátých let, kdy Václav Havel jaksi byl tak plný energie a dělal takovou spoustu věcí, že prostě to všechno ostatní, i když to bylo také důležité, když byl později prezidentem a reprezentoval tuto zemi třináct let, tak to jistě se taky počítá, ale pro mne je, pro mne je ta nejdůležitější doba těch sedmdesátých a osmdesátých let, přičemž v těch osmdesátých letech byl dlouhou dobu ve vězení. Ale on skutečně byl takovou charismatickou osobností, která dovedla ještě dávno před chartou ty různé roztroušené skupinky jakýchsi nespokojenců sjednocovat. A to bylo to nejdůležitější vůbec, co si myslím, že on, čím on přispěl tady k tomu vnitropolitickému vývoji za dob komunismu.
Radko KUBIČKO, moderátor
--------------------
Petruška Šustrová chce něco doplnit ještě.
Petruška ŠUSTROVÁ, redaktorka
--------------------
No, chci doplnit, protože si myslím, že je hrozně důležitá věc, samozřejmě za té normalizace, že Václav Havel jaksi, nejenom, že byl pevně přesvědčen, že se musí něco dělat, ale přicházel s různými náměty, co by se dalo dělat. A ono je to těžký zvláště pro člověka, který tu dobu nezažil, si představit všechnu tu beznaděj, tu prázdnotu tý normalizace, toho, že vlastně ta státní mašinérie jako kdyby všechno převálcovala a ze všeho nadšení a ze vší iniciativy jakoby nezbylo nic. Tak toho Havla tedy nepřeválcovala.
Radko KUBIČKO, moderátor
--------------------
Já za sebe mohu také říci, protože si tu dobu také trochu pamatuju, byť v sedmdesátých letech jsem byl ještě dítě, takže jsem nemohl zase až tolik sledovat, ale v těch osmdesátých letech, kdy už jsme začali poslouchat Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu, tak mohu říci, že Václav Havel byl skutečně pro nás takovým duchovním otcem, dalo by se říci, když jsme ho zaslechli právě zejména ze Svobodné Evropy potom koncem těch osmdesátých let velmi často, právě kolegyně Lída Rakušanová, se kterou za chvíli budeme mluvit, velice často dělala právě už rozhovory přímo s Václavem Havlem. Takže on se opravdu stal jakýmsi symbolem. A nazval bych ho opravdu, přestože už potom po listopadu se cesty mnohých určitě rozešly i s Václavem Havlem. On to koneckonců sám říkal, že se po listopadu rozejdeme do různých názorových táborů. A taky se to stalo. Tak na konci těch osmdesátých let on skutečně symbolizoval ten odpor jednak proti totalitnímu režimu a samozřejmě celou tu sametovou revoluci i pro lidi, kteří ho třeba, jako my, z té Svobodné Evropy už neznali a kteří se s ním seznámili až potom po listopadu 89. Já jsem avizoval, že tady máme jeden, jednu ukázku, jednu autentickou ukázku právě, kterou natočil Honza Bednář přímo s Václavem Havlem. Připravil ji pro nás, takže jestli si ji můžeš uvést a režii bych poprosil, aby tuto ukázku za chvilku připravili, ale Honza Bednář ji nejdřív uvede.
Jan BEDNÁŘ, redaktor
--------------------
Je to část rozhovoru, který jsem natočil s Václavem Havlem v roce 2002 téměř před koncem Svobodné Evropy. Tehdy byly spojené redakce Rádia Svobodná Evropy a Českého rozhlasu 6. A byla výstava samizdatu v Národním muzeu, kam jsem tehdy šel a Václav Havel při tom zahájení výstavy byl. A při té příležitosti jsem s ním natočil delší rozhovor a z toho bych chtěl pustit poslední krátkou ukázku.
Na závěr si dovolím ještě otázku, kterou vám nemohu nepoložit. A týká se kréda, s nímž jste šel do politiky. Nepředpokládám samozřejmě, že byste to krédo změnil, ale řekněte mi, jak bychom mohli my jako obyčejní občané zajistit, a to buď posílit nebo alespoň podržet v politice jakousi docela obyčejnou lidskou slušnost. Jsou-li slušnost a politika slučitelné, i když se zdají být často v rozporu, co mohou občané udělat pro to, aby se slušnost z politiky nevytrácela?
Václav HAVEL, bývalý prezident České republiky
--------------------
Především by neměli spoléhat na jiné a volat: "Pane prezidente, zaveďte slušnost!", nebo volat na politické strany, na vládu, na parlament: "Zaveďte slušnost!". Každý musí začít od sebe, musí se slušně chovat, vyžadovat slušné chování na svém okolí a samozřejmě posléze i na těch politicích. Ale nelze dost dobře býti stranou a čekat, že všechno vyřeší někdo jiný a že mravní řád tu někdo zavede snad parlamentním usnesením nebo nějakým exekutivním rozhodnutím. Ten vzniká jinak, ten musí vyrůstat ze stavu ducha, z obecného vědomí, z hierarchie hodnot, kterou ta společnosti sdílí a si osvojuje a ti politici mohou maximálně určitým způsobem pěstovat obecné klima, klima veřejného života, kultivovat ho, mohou ovlivňovat, řekněme, i tu strukturu hodnot, mohou vysvětlovat spoluobčanům, že je možná v jejich zájmu, aby za jejich městem zůstal kus lesa a nevznikala průmyslová zóna, která se sice v tuto chvíli vyplatí, protože zaměstná 250 lidí.
Radko KUBIČKO, moderátor
--------------------
Tolik tedy rozhovor s Václavem Havlem, v roce 2002 ho u příležitosti otevření výstavy samizdatu v Národním muzeu natočil redaktor Jan Bednář. A několikrát tady už padlo jméno Lídy Rakušanové. Lída Rakušanová často s Václavem Havlem ve Svobodné Evropě, ještě před listopadem 89 dělala rozhovory. A protože jsme stanice tradiční, tak dnes a tradiční je, že v době úmrtí nebo v den úmrtí se vysílá v médiích nekrolog, tak Lída Rakušanová dnes napsala nekrolog na Václava Havla. A já se zeptám do režie, jestli ho můžeme už pustit. Takže ještě nemůžeme, ale Lídu Rakušanovou máme v tuto chvíli na telefonu, takže můžeme s ní hovořit živě a ten nekrolog si pustíme v okamžiku, jak nám režie zasignalizuje, že už je to v pořádku. Lído, zdravíme tě.
Lída RAKUŠANOVÁ, redaktorka
--------------------
Dobrý den, já jsem tady ano.
Radko KUBIČKO, moderátor
--------------------
Lído, avizujeme jenom, že ty jsi mimo republiku v tuto chvíli. Takže je to tak trochu symbolické. Ta zpráva o úmrtí prezidenta Havla tě zastihla v Bavorsku, tam, kde jsi právě dělala rozhovory s Václavem Havlem ještě v dobách totality. Takže už jsem řekl, kde tě zpráva zastihla. A co sis pomyslela, když tě tato zpráva zastihla.
Lída RAKUŠANOVÁ, redaktorka
--------------------
Tak samozřejmě mně to velice šokovalo, i když, myslím, že každý, kdo v poslední době měl možnost Václava Havla vidět, tak si uvědomoval, že, a hlavně vidět, jak se z toho nemůže dostat, jak vlastně už to dlouho trvá a jak ta rekonvalescence se vlastně nedostavuje, tak měl možnost vidět, že se to už asi chýlí ke konci. Ale stejně to samozřejmě člověka zaskočí.
Radko KUBIČKO, moderátor
--------------------
Určitě. Jak, vzpomněla sis na to období spíše po listopadu nebo to, co jsem já tady avizoval, že jsi velmi dobře, i my, co jsme poslouchali Svobodnou Evropu před rokem 89, vzpomínáme na té rozhovory s Václavem Havlem. Vzpomněla sis i na toto období?
Lída RAKUŠANOVÁ, redaktorka
--------------------
Tak vzpomněla jsem si samozřejmě na všechno, co jsem kdy v souvislosti s Václavem Havlem měla možnost zažít. A ono to totiž začalo už dávno předtím, než jsem vlastně já emigrovala. Ono to začalo v šedesátých letech. My jsme někdy v pětašedesátém, myslím, že to bylo, nebo v čtyřiašedesátém s divadelním souborem Julia Zeyera, což byl ochotnický spolek v Českých Budějovicích, jsme nastudovali Zahradní slavnost. A protože jsme s ní pak vyhráli Jiráskův Hronov, tak jsme byli pozváni do Divadla Na Zábradlí. A tam jsem Václava Havla poprvé uviděla živého. Ovšem to tehdy byl prostě začínající dramatik, už tedy velmi, ne začínající, ale už vlastně velmi známý dramatik svými absurdními hrami. A tak to jsem viděla takového vlastně zamlklého spíš, takového introvertního člověka, který už tehdy působil plaše, ale měl charisma, vypadal jako velice slušný člověk.
Radko KUBIČKO, moderátor
--------------------
A co se týče toho období Svobodné Evropy, avizovali jsme to, že tady o tom budeme hodně hovořit. Kdy tam poprvé Václav Havel mohl vlastně se otevřeně dovolat do Mnichova, do vašeho tehdy a potom i našeho rádia. A odkdy jste vlastně začali takhle úzce spolupracovat.
Lída RAKUŠANOVÁ, redaktorka
--------------------
Tak určitě jsme začali úzce spolupracovat od té chvíle, co byla na světě Charta 77, protože to byl takový signál, takže v podstatě ....
Radko KUBIČKO, moderátor
--------------------
To jsi zrovna nastupovala do Svobodné Evropy.
Lída RAKUŠANOVÁ, redaktorka
--------------------
To jsem tam zrovna nastupovala, to jsem tam začala pracovat jako externistka v té době. A potom od roku 78 jsem tam byla zaměstnaná. A samozřejmě tam se dostávaly všechny možné zprávy kolem charty různými kanály, ale Václav Havel byl vždycky zvláštní v tom, že odmítal veškeré takové ty konspirační cesty, které byly samozřejmě kvůli tomu hlavně, abychom těm lidem, kteří byli v Československu a s námi spolupracovali, tak abychom jim neuškodili, aby je třeba bezpečnost nemusela, aby je nějak nemohla popotahovat za to, že s námi spolupracují, aby jim to nemohla, aby je nemohla třeba kvůli tomu odsoudit nebo něco podobného. A tohle ale Václav Havel nikdy neakceptoval a naopak říkal, že on přece nedělá nic špatného, nic protistátního, což tedy byla pravda, protože to nakonec bylo i v souladu, celá Charta 77 byla v souladu s tím, co Československo podepsalo v mezinárodních závazcích v rámci Helsinského procesu. Tak oni prostě trvali na tom, že jsou naprosto, že jejich činnost je naprosto legální. A takže on tedy s námi komunikoval přímo. Volal samozřejmě hlavně Milanu Schulzovi, Karlu Jezdinskému, to byli lidé, které on znal už z Československa. Nebo z těch šedesátých let. Ale velmi záhy se začal také, jsme teda mluvili také dohromady spolu. A vím, že jsme měli od amerického vedení takový velmi přísný zákaz ohlašovat předem akce domácí politické opozice. To proto, aby ten československý režim nemohl Svobodnou Evropu, která byla financovaná americkým Kongresem, nařknout, že organizuje prostě nějakou tu vzpouru v Československu. A že by z toho mohl mít prostě Washington problém ve vztahu k tomu Československu. Bylo období détente, čili uvolňování napětí. Takže to bylo právě takové trochu problematické. Takže my jsme směli referovat jenom o tom, co už se v Československu stalo neb o případně o tom, co se tam právě děje. Jenomže charta chystala řadu akcí. A my jsme o nich vlastně dopředu nesměli vysílat, že se budou konat, aby nás právě nemohl nikdo nařknout, že to snad svoláváme, anebo organizujeme. Takže jsme, pamatuji si na jednu takovou příhodu z osmdesátých let, kdy na výročí 21.srpna chystala Charta 77 takovou demonstrační akci a mělo se to odehrávat tak, aby co nejvíc lidí v určitou hodinu najednou vyšlo ze svých bytů, domů, protože tenkrát 21.srpna padalo akorát na neděli, tak aby ti lidé prostě vyšli na ulici. To se domnívali tenkrát chartisté, že to bude taková nejjednodušší a přesto demonstrativní akce, protože najednou se prostě v ulicích ocitne spousta lidí a když se, kdyby policie měla nějaké námitky, tak jim řeknou, no, co my zrovna jdeme na procházku. A já, on nás žádal, abychom prostě to nějakým způsobem oznámili, což tedy jsme mu vysvětlili, že nemůžeme. Ale on mě pak požádal, abych mu v rámci živého vysílání zatelefonovala a abych se ho zeptala, co on bude 21.srpna dělat. A že mi řekne, že doufá, že i on, že on tedy i jako pokud možno co nejvíc dalších občanů Československa, že vyjde tedy úderem patnácté hodiny na ulici a začne se tam procházet. Takže to jsme například udělali, tak to jsme v uvozovkách obešli ten,to americké nařízení.
Radko KUBIČKO, moderátor
--------------------
Díky, Lído, tadyhle za tuhle vzpomínku. Já jsem přesně měl připravenou otázku právě na to, protože ty jsi o tom právě hovořila i v našem vysílání, když jsme vzpomínali 60.výročí Svobodné Evropy. Takže taková trošku humorná historka z osmdesátých let a ze Svobodné Evropy. Takže moc díky, Lído, že jsi se s námi přímo spojila z Bavorského lesa, z Bavorska, odkud jsi vlastně komunikovala v osmdesátých letech s Václavem Havlem. A teď už tedy by měl být připravena ta tradiční věc. A díky také za to, že jsi nám aktuálně dnes jako správná novinářka napsala nekrolog za prezidenta Václava Havla.
Lída RAKUŠANOVÁ, redaktorka
--------------------
Tato povinnost byla velmi smutná.
Radko KUBIČKO, moderátor
--------------------
Ale děkujeme.
Lída RAKUŠANOVÁ, redaktorka
--------------------
Zemřel Václav Havel - dramatik, spisovatel, disident a obhájce lidských práv, první demokratický prezident Československa po pádu železné opony a po rozdělení země první český prezident, především ale nesmírně slušný, skromný, až plaše působící člověk. Přesto osobnost s neuvěřitelným charisma. Nezapomenu na toho náhodného mnichovského taxikáře, který mně před lety, krátce poté, co Havel nastoupil na Pražský hrad, zcela náhodou vezl z Rádia Svobodná Evropa domů. Jakmile se totiž dozvěděl, že jsem z Československa, začal o našem prezidentovi básnit tak nadšeně, až jsem se ho musela zeptat, co na tom Havlovi vlastně vidí. Vysvětlil mi to jednoduše: „Ten váš prezident je jako člověk tak přesvědčivý, že se mu dá věřit i to, co říká jako politik. Oproti těm našim prohnaným profíkům je to fakt rozdíl jak nebe a dudy!“ Myslím, že ten taxikář tehdy vyjádřil dost přesně, proč Havla ve světě tolik obdivovali. A proč neváhali sjíždět se ze všech jeho koutů, jen aby se s ním mohli pozdravit. Proč ho zahrnovali cenami a vyznamenáními, že je až nestíhal přebírat. Doma to měl ovšem Václav Havel o dost složitější. Tady působila jeho povaha, jeho skromnost a plachost na jedné a pevnost v názorech na druhé straně spíš jako provokace. A když se například, jako nedávno při svých pětasedmdesátinách, veřejně přiznal, že čím je starší, tím je plašší, měli to mnozí prostě za pózu. A jako póza nejspíš pro mnohé vypadal pro mnohé i povzdech z jeho poslední knihy, že mu vůbec nevadí, že jednou skončí, ale co mu „příšerně vadí, je nebezpečí, že po sobě zanechá zmatek“. Já osobně jsem mu tohle ale věřila beze zbytku. Systematičnost a smysl pro pořádek byly totiž záchytné body, kterými se Havel naučil v životě čelit nepředvídaným situacím. Ty v něm, jak se k tomu přiznal ve svých textech, vzbuzovaly často paniku. Což vzhledem k situacím, se kterými se musel setkat v době svého věznění, nejspíš nepřekvapuje. Podobně jako psal své divadelní hry, měl Havel sklon si všechno pokud možno přesně předem naplánovat, do detailu promyslet a rozkreslit do svých pověstných pavučin i za svého působení na Hradě. Jenže v mnichovském Rádiu Svobodná Evropě jsme tohle zažili už léta předtím, v době, kdy byl Havel jednou z hlavních postav Charty 77. Její dokumenty, svědectví o tom, jak to v komunistickém Československu doopravdy chodí, se pašovaly do zahraničí, aby se přes rozhlasové vlny mohly vracet k publiku, kterému byly určeny, k českým a slovenským posluchačům. Jenže to Václavu Havlovi brzy nestačilo. Živě se zajímal o to, jak vypadají ostatní pořady a byl, často právem, přesvědčen, že by mohly být jiné, lepší, anebo se alespoň v jiných vysílacích časech opakovat. Posílal nám k našemu vysílání zasvěcené rozbory, chválil i kritizoval, především ale navrhoval a navrhoval. Mnohé jsme nakonec opravdu uskutečnili, až nám jednou do telefonu říkal, že chartisty sice režim pořád napadá, jak je řídí Svobodná Evropa, ale on má spíš pocit, že je to obráceně. Teď to skončilo. Tady na zemi nebude Václav Havel už řídit nic. Zmatek tu ale přesto zanechal. Ve zmatku jsme všichni. Osiřeli jsme asi.
Radko KUBIČKO, moderátor
--------------------
Hovořila Lída Rakušanová. Tak jsme ji vždycky odhlašovali, tak ji také odhlašujeme v pořadu Názory a argumenty, dnes ale při smutné příležitosti, smrti Václava Havla. Ve studiu je nadále Petr Pithart a Petruška Šustrová. V těch zprávách několikrát bylo řečeno, že Václav Havel opravdu prezident Václav Havel opravdu přesáhl naprostým způsobem hranice České republiky a Československa. Čím myslíte, že to bylo, že když se řekne ve světě Čech nebo Česká republika, že kromě sportovců vyhrknou také lidé Václava Havla?
Petruška ŠUSTROVÁ, redaktorka
--------------------
Já myslím, že Havel byl symbolem toho, že ty země se úplně nepoddaly tomu komunistickému a sovětskému tlaku a že v nich existuje nějaký odpor. On ještě byl jeden další člověk, který měl podobný věhlas, a to byl Lech Walensa. A Havel byl samozřejmě bližší, abych tak řekla, intelektuálům ne proto, že je Walensa neměl vysokoškolské vzdělání, ale prostě proto, že napsal spoustu textů. Jestli vás napadá, pánové, nějakej slavnější českej esej, než je Moc bezmocných, tak si to dejte patentovat, protože to jako si myslím, že prostě slavnější text neexistuje.
Radko KUBIČKO, moderátor
--------------------
Tam dokonce vlastně se několikrát mluvilo a někteří o tom i mluvíme, že Václav Havel byl opravdu takovým duchovním vůdcem světa, společně s dalajlámou a papežem, takže to je opravdu velká pocta. Někteří intelektuálové to skutečně takto píší ve svých esejích ve světě. Čím je to podle Petra Pitharta? Protože tam nejde jenom o to, že byl tady největší myslitel za posledních, řekněme, dvacet, čtyřicet let v České republice. Ale že takovým způsobem vlastně přesáhl hranice České republiky a že dokonce ho někteří jmenují jako světového duchovního vůdce.
Petr PITHART, místopředseda Senátu /KDU-ČSL/
--------------------
Já jsem byl jednou svědkem takové neuvěřitelné věci. Bylo to ve Spojených státech v Minnesotě. A Václav Havel, my jsme se tam setkali z různých důvodů a já jsem byl také pozván na jeho promluvu k americkým středoškolákům. A bylo to ve sportovní hale. A teď se tam hrnuly ty davy těch teenagerů, kluci a holky, patnáct, šestnáct, sedmnáct. Já jsem si říkal, to je teda blbej nápad, koho tohle to napadlo, to nemůže dopadnout dobře. A Václav Havel začal mluvit a jeho angličtina nebyla nejlepší. A po celou tu dobu té jeho přednášky mluvil o občanské společnosti. Po celou tu dobu tam bylo naprosté ticho. A já mám pro to jediné vysvětlení. Prostě už to tady několikrát padlo a mluvme o tom znovu a znovu. Ta věrohodnost jeho, to, že on nejspíše si opravdu myslí to, co říká, že to dokázal tím, že byl kvůli tomu ochoten si třikrát nechat sebrat svobodu. Tahle legenda musela dorazit i těm teenagerům a je to zřejmě v tomto světě něco tak nepravděpodobného a tak výjimečného, že prostě ta děcka byla ochotna téměř hodinu bez hlesu poslouchat. Notabene, když potom mluví k americkému Kongresu nebo k různým shromážděním intelektuálů a k tomu je třeba připočíst to, o čem už tu opět byla řeč. Jak Petruška, tak Lída. Ta jeho, člověk byl kolikrát z něj v rozpacích, z jeho rozpaků, z jeho takové jakoby nešikovnosti, úslužnosti, ta jeho potřeba pořád se tak trošku uklánět a to všechno umocňovalo tu věrohodnost, kterou potvrdil celým svým životem. A to je dneska zřejmě, jak se ukazuje, v tomto světě tak výjimečný zážitek, že prostě, jak říkám, i teenagerové v Minnesotě jsou ochotni ho poslouchat.
Radko KUBIČKO, moderátor
--------------------
Ochotni takhle poslouchat. A vás můžeme také označit za českého myslitele. Souhlasíte s tím, že opravdu je možné v některých, řekněme, kruzích mluvit o tom, že tito tři duchovní vůdcové opravdu je možné označit za vůdce současného světa, i když u toho papeže byla spíše řeč o Janu Pavlovi pochopitelně, který už nějaký čas nežije.
Petr PITHART, místopředseda Senátu /KDU-ČSL/
--------------------
Já si myslím, že zcela určitě ten zájem o to, co Václav Havel napsal, neutuchá ve světě. A všude vzbuzuje obrovský zájem. Ještě jednu naprosto opačnou historku. Tady jsou teenageři z Minnesoty a pak jsem absolvoval audienci u japonského císaře, moje paní seděla s paní císařovnou a o třicet metrů dál na dvou židlích proti sobě jsme seděli s jeho výsostí a byli jsme upozorněni, že ten rozhovor je přesně na vteřinu spočítán a že musím počítat, že v určitou chvíli skončí. Tak jsme si povídali a v té době byl Václav Havel, to byla jedna z těch jeho nemocí, které ho vlastně, ona je to možná jedna nemoc, související s plícemi, co ho pořád pronásleduje, byl na tom dost špatně. A císař se na zdraví Václava Havla ptal a já jsem mu to začal líčit a věřte nebo nevěřte, v očích císaře se objevily slzy, slzy. Tady působí něco víc než jenom myšlenky. To ještě budeme o tom dlouhá léta ...
Radko KUBIČKO, moderátor
--------------------
Já jenom ještě stručně na takový aspekt bych se vás rád zeptal, protože často se mluvilo o tom, že máme tady v České republice dva Václavy, kteří se tak potýkají spolu vedle sebe vlastně už od listopadu. A narozdíl právě od Václava Havla, který představuje tady to, o čem jste mluvili, tak současný prezident Václav Klaus je brán jako takový člověk spíše pragmatismu určitého opaku. A ono to je skutečně složité. Slyšeli jste, že i já jsem se málem několikrát přeřekl. A to se stává často na různých fórech, že lidé se přeříkávají Václav Havel, Václav Klaus. Chápete to také jako určitý tady ten spor mezi tím, řekněme, politickým pragmatismem určitým, který nastupuje v současné době a který, si myslím, že je velmi závažná věc, naproti tomu ten určitý idealismus Václava Havla, který zase naopak v té politice úplně příliš neuspívá. Petruška Šustrová.
Petruška ŠUSTROVÁ, redaktorka
--------------------
Já jsem mockrát přemýšlela. Mně se nechce srovnávat ty dva prostě pro to, že ...
Radko KUBIČKO, moderátor
--------------------
Teď v tuto chvíli asi ne, ale ...
Petruška ŠUSTROVÁ, redaktorka
--------------------
Václav Havel byl můj přítel a velmi dobře jsme se znali. Václava Klause znám ze sdělovacích prostředků. Prostě nejsem schopna vůbec takové srovnání udělat. Ale v obecnější rovině, já si myslím, Radko, že tam, kde převládne ta realpolitika, tak tam se jako dá vyhrát ledasjaká bitva, ale dlouhodobě je to tragédie. Já si myslím, že tam, kde neexistuje jistý idealismus, kde neexistuje cíl, který je nedosažitelný a jenom vlastně, jak to Václav Havel tak rád říkal s těma úběžníka, jo, takže to prostě není k ničemu, že není možný, aby společnost žila bez ideje. Jestliže žije bez ideje, tak žije nejpitomějším kšeftem a nikam jinam to nedovede. Jako můžeme brát Václava Havla, Václava Klause jako nositele těchto dvou idejí, ale bude to v obou případech nespravedlivý.
Radko KUBIČKO, moderátor
--------------------
Myslím si, že je tady takový trošku symbol, protože oba jsou Václavové a jméno Václav v českých dějinách má určité konotace. Petr Pithart, jenom stručně.
Petr PITHART, místopředseda Senátu /KDU-ČSL/
--------------------
Já jsem jenom chtěl říct, tak na jedné straně je možné mluvit o pragmatismu a na druhé straně o praktičnosti. Ono to vypadá, že ten Václav Havel byl naprosto nepraktický, že na tu politickou stranu, na kterou vsadil, ta skončila špatně. Koho doporučil, tak to s ním skončilo špatně. Ale já jsem viděl jeho výkony v těch několika týdnech v listopadu a v prosinci 89 a viděl jsem ho jako stratéga, taktika, organizátora, režiséra, formulátora, mluvčího, kterému prostě nebylo rovno. To prostě není pravda, že on je nepraktický idealista. Ale s tím ideálem to řekla Petruška hezky. On ten ideál musí být nedosažitelný. To je jako s tou pravdou a láskou.
Radko KUBIČKO, moderátor
--------------------
Díky ...
Petr PITHART, místopředseda Senátu /KDU-ČSL/
--------------------
Nikdo tomu nerozumí, jak on to myslí, protože kdy zvítězí pravda a láska, ale vždycky je třeba se o to ze všech sil snažit. A pro spoustu lidí je to naprosto nepochopitelnej blábol.
Radko KUBIČKO, moderátor
--------------------
V tuto chvíli máme na telefonu dalšího pamětníka, našeho kolegu z Českého rozhlasu 6 Jana Rejžka, zdravíme tě, Honzo.
Jan REJŽEK, redaktor
--------------------
Zdravím také.
Radko KUBIČKO, moderátor
--------------------
Jak na tebe zapůsobila dnešní zpráva. V tom musím připomenout, že ty jsi se stal taky takovým trošku symbolem uvedení Václava Havla do těch oficiálnějších struktur, když jsi ho tehdy na té legendární Lipnici pozval na, řekněme, takové polooficiální už pódium. Vzpomněl sis taky na to, nebo jsi měl nějaké jiné zážitky s Václavem Havlem?
Jan REJŽEK, redaktor
--------------------
Já se přiznám, že jsem se z té dopolední zprávy ještě nevzpamatoval. Jsem v pražských ulicích, kde jsem před chvílí zažil mimořádný emocionální zážitek, srovnatelný s listopadem roku 89, kdy se několik tisíc Pražanů, turistů sešlo u pomníku svatého Václava, kde po Modlitbě pro Martu lidé spontánně začali zpívat hymnu. Neovládl jsem se a byť jsem senior, tak jsem se rozplakal. Samozřejmě ten den jsem prožil ve vzpomínání na Václava. Nemohl jsem opomenout i to naše jedno z prvních setkání v zákulisí lipnického festivalu, kdy to všechno vzniklo náhodou. Nebyla to žádná režie CIA ani Mosadu nebo koho, já jsem tu Lipnici uváděl už podruhé. A tam byl velký problém, když pominu censury, s tím, že než se nastavily aparatury pro dalšího vystupujícího, byly tam obrovské plochy. A já jsem náhodou cestoval na tento ročník v roce 88 s filmovou dokumentaristkou Helenou Třeštíkovou a pozval jsem ji na pódium, abychom překlenuli to období přestavby, která tady opravdu byla v jiném slova smyslu. Dramaturgyně Lipnice Jarmila Poláková, dobrá to duše, přišla potom potutelně s tím, že je mezi diváky taky Václav Havel. A že po filmařce by tam měl být někdo od divadla. Podívali jsme se na sebe takovým spikleneckým pohledem. Řekl jsem proč ne, ona pro Václava přišla, Václav se dostavil do zákulisí. Byl zvláštně nervózní, snad mohu odtajnit, že si dal panáka rumu, aby se té nervozity zbavil, a řekl mi důležitou větu:"Budeš mít strašnej průser." A já jsem říkal:"Mně to, Václave, nevadí, mně je všechno jedno." Proto mu nepřestanu nikdy být vděčen za to, že mně odnaučil bát se, bát se toho režimu nebo nějakých represí. Na tom pódiu jsme strávili pár minut. Když jsem ho představil, tak jsem měl dojem, že těch několik tisíc diváků dostalo najednou infarkt. Neboť se zjevil před nimi živý Belzebub z pekla Rudého práva, ten antikomunista číslo jedna vedle Pavla Tigrida. On ten rozhovor byl krátký. Odešli jsme. A lidi začali šílet, jako kdyby tam byla rocková hvězda prvního kalibru. Teď jsme řešili co dál. Má se ten Václav vrátit a klanět se jako na divadle. Nakonec jsme to zamítli. A když diváci pochopili, že už Havel nepřijde, tak jako za to rockovou hvězdou začali chodit houfně do zákulisí, kde se jim podepisoval, slečnám na ruce a pánům do občanských průkazů a podobně. Já jsem se samozřejmě tímhle tím momentem s ním velice skamarádil, sblížil, vážil jsem si toho. Samozřejmě, že mi nabídl tykání. A krátce poté, zbaven toho strachu, když se o tom začalo všelijak mluvit a psát a Zdeňko Pavelka v Rudém právu nám udělal reklamu, tak jsem díky tomu Havlovi přijal třeba nabídku, abych moderoval originální videožurnál, který byl o divadle. Takže jsem si s tím Havlem povídal i před tou televizní kamerou, jenomže to už byl rok 88, 89 a ty dějiny nabraly na obrátkách a /nesrozumitelné/ den, oslava Václavova propuštění z vězení, Několik vět a listopad. Najednou samozřejmě v té vzrušené době jsem se ke svému údivu stal na dva roky loajálním úředníkem jeho prezidentské kanceláře a řeknu vám, že jsem neměl nikdy lepšího šéfa, než byl on.
Radko KUBIČKO, moderátor
--------------------
Tak to je skvělé, díky, Honzo, tady za tuto tvoji vzpomínku. Už se blíží zprávy, takže musíme ukončit náš pořad Názory a argumenty. Děkujeme, na slyšenou.
Jan REJŽEK, redaktor
--------------------
Taky děkuji. Na slyšenou.
Radko KUBIČKO, moderátor
--------------------
A já děkuji, že přišli do našeho kulatého stolu Českého rozhlasu 6 Petruška Šustrová ...
Petruška ŠUSTROVÁ, redaktorka
--------------------
Na shledanou.
Radko KUBIČKO, moderátor
--------------------
Petr Pithart ...
Petr PITHART, místopředseda Senátu /KDU-ČSL/
--------------------
Na shledanou.
Radko KUBIČKO, moderátor
--------------------
A Jan Bednář ...
Jan BEDNÁŘ, redaktor
--------------------
Na shledanou.
Radko KUBIČKO, moderátor
--------------------
V našem vysílání, speciálním vysílání k úmrtí Václava Havla pokračujeme, jak už jsme říkali, i po devatenácté hodině a desáté minutě. Teď v devatenáct hodin následují zprávy a místo znělky našeho pořadu Názory a argumenty, závěrečné znělky pustíme jednu z písní Karla Kryla. Ten vztah Karla Kryla a Václava Havla nebyl vždycky jednoduchý, ale přesto oba představovali určitý symbol jisté epochy a také sametové revoluce v roce 1989. Takže Karel Kryl Plaváček.
/ Písnička /