Vážený pane předsedo, vážené paní kolegyně, páni kolegové.

Když Senát před časem odmítl původní verzi projednávaného zákona, byli jsme my, kteří jsme pro odmítnutí hlasovali, označováni řekněme všelijak... Ti, kteří nám podsouvali nízké osobní důvody, by se nám možná měli v duchu omluvit.
Teď totiž dostáváme z velké části zapravdu. Návrh se nám vrací v podobě, která je od první verze na řadě míst k nepoznání. Je to verze přijatelná.

Základní problém ovšem zůstává. Mají zákonodárci závazně rozsuzovat dějiny, známkovat je a hodnotit jejich aktéry? To vše s rizikem, že po nějakých příštích volbách je budou rozsuzovat jiní a tedy jinak? Má si zákon troufnout na to oddělit odboj a odpor s jistotou zkušeného chirurga? A mají mít státní úředníci patent na přidělování osvědčení jedněm a na palec dolů druhým?

Tento návrh je však už přijatelnější, a to z následujících důvodů: Nedává státním úředníkům poslední nezpochybnitelné právo přidělovat úctu. Zřizuje Etickou komisi. Mimochodem, kdyby ti úředníci byli chráněni před námi politiky služebním zákonem, nebylo by to za jistých podmínek zcela nemožné. Ale služební zákon u nás platí, leč není už od roku 2002 účinný. To je ostuda, která znovu a znovu padá na naše hlavy. Jsme v Evropě už dlouho výjimkou.

Dále návrh zákona už rozumně rezignuje na bohorovnou ctižádost odlišit odpor od odboje. Návrh zákona o cosi citlivěji řeší případy, které by někdo označil za případy napravených zbloudilých či dokonce napravených hříšníků, kteří se pak dali na správnou cestu, na odboj či odpor. Takových případů, příběhů je ovšem v životě této země mnoho.

Dnes jsou tu před námi písmena a)až i)paragrafu 4 o překážkách přiznání, které si troufají tyto nečernobílé příběhy rozseknout. A tak se bude na ministerstvu obrany a v jednom státním ústavu a možná i v Etické komisi zvažovat, zda když někdo ukončil své členství ve Svazu československo-sovětského přátelství 25. srpna 1968, zda to stačí nebo nestačí k tomu, aby mu mohl být při jiných zásluhách přiznán statut účastníka odboje a odporu.
Zkrátka – zda je 25. srpen ono krátce po 21. srpnu, jak se praví v zákoně, nebo zda krátce je jen 22. srpna, nejpozději 23. srpna, ale 25. je už pozdě. Jak vidíme, absurdity zůstávají.

Návrh zákona by bylo možné vylepšit připravenými pozměňovacími návrhy zejména u právě citovaného paragrafu 4 by to velmi přispělo. Což místo zmíněné neopravitelné kazuistiky by nestačila v pozměňovacím návrhu navrhovaná formule, kterou ještě jednou ocituji: zda účastníka odboje a odporu proti komunismu se nepovažuje občan, který se v době nesvobody dobrovolně, vědomě a aktivně významným způsobem podílel na potlačování svobody, demokracie a základních práv a svobod. Jistě, že by tato formule stačila a předešlo by se nekonečným často malicherným sporům. Také etická komise by podle mého názoru mohla mít větší pravomoc, to je nebýt jen odvolací instancí.

Návrh zákona však neuděluje jen možnost přidělovat osvědčení a odznaky, ale napravuje nespravedlnosti pokud jde o nízké důchody těch, kteří pro své postoje a činy nemohli zastávat místa, na která by jinak právem aspirovali. Měli podle toho nízké platy a na to dosud doplácení. Tady je náš problém. Tento návrh i s jeho neopravitelnými problémy lze vylepšit. Pozměňovací návrhy ústavně-právního výboru jsou podle mého názoru vesměs přijatelné, znamenají ale další odklady účinnosti zákona.

Volba etické komise, jejíž pravomoci by se výrazně zvětšily, by vznikala možná měsíce. Mezitím někteří lidé hodní úcty budou nadále pobírat trapně nízké důchody, pokud se toho dožijí. To je dilema, před kterým dnes stojíme.
Jsem proto spolu se svými kolegy z klubu senátorů KDU-ČSL připraven podpořit návrh, který přišel po naší kritice ze sněmovny. Podpořili bychom i některé připravené pozměňovací návrhy, kdyby se v rozpravě ukazovalo, že převažuje vůle ještě dále sněmovní verzi vylepšit. Děkuji za pozornost.