Dámy a pánové, sestry a bratři, vzácní hosté,

dva roky, které uběhly od Sjezdu KDU-ČSL v Českých Budějovicích, byly obdobím, které bezpochyby znamenalo určitý mezník v novodobé historii lidové strany. KDU-ČSL vstoupila do nového tisíciletí v opozici, avšak zároveň i s velkou nadějí a očekáváním. Je na nás, abychom tuto naději dokázali naplnit.

Letošní Sjezd byl původně připravován jako Sjezd programový a byl rozvržen do dvou na sebe navazujících bloků. Práce na programu – kvalitním programu, který by nás křesťanské demokraty posunul dopředu směrem k našim ideovým partnerům z Evropské lidové strany měla být rok před volbami naší jednoznačnou prioritou. Snažím se spolu s některými z vás porozumět důvodům, pro které bylo třeba změnit sjezd na volební, ale odmítám se vzdát myšlenky veliké programové konference o směřování KDU-ČSL a 4K.

Sestry a bratři, naše strana se potýká s vážnými problémy. Jako předseda KDU-ČSL beru na sebe samozřejmě odpovědnost za vývoj událostí, které nás přivedly do současné komplikované a neblahé situace. Potěšeni z vývoje v naší straně v posledních dvou měsících jsou snad pouze naši političtí protivníci. Velmi a upřímně lituji, že jste Vy i další naši členové byli bez jakéhokoliv vlastního zavinění postaveni do této velmi svízelné situace. Cítím za to odpovědnost a opravdu a upřímně se Vám a všem členům i příznivcům omlouvám.

Nemám v úmyslu přednést podrobný popis všeho toho, co se vlastně událo. Pokusím se pouze zmínit několik příčin a z analýzy uvedu pouze několik chybných kroků, které jsme udělali a které u kořene problému vidím.

1/ Prvním z chybných kroků se stala schválená varianta prezentace Čtyřkoalice pomocí stínové vlády. Tento projekt nebyl dostatečně prodiskutován. Existují samozřejmě i další možná řešení, které možná i lépe naplňují heslo “Společně pro Změnu”. Jedním z nich je například tým odbornýchch mluvčích s odborným zázemím složeným s ostatních stranických či nestranických odborníků na dané téma – jakási širší reprezentace bez tuhé institucionální struktury , ale s konkurenčními a motivačními prvky. Nicméně stínová vláda, která vznikla, je realitou a není mým úmyslem její existenci jakkoliv zpochybňovat.

2/ Jako druhý chybný krok vnímám nevyjasněné kompetence mezi politickými stranami a tzv. čtyřkoaliční politickou radou. Čtyřkoaliční politická rada si celkem bez dalšího zjednodušovala svoji pozici a usurpovala řadu pravomocí, aniž by se takto silné mandáty jejich členů opíraly o stanovy jednotlivých politických stran. Zdůrazňuji, že čtyřkoaliční politická rada nebyla, není a nebude společným předsednictvem.

Vedení politické strany nemůže prostřednictvím svých zástupců delegovat svou odpovědnost na někoho jiného.

3/ Třetí krok špatným směrem bylo nevyjasněné a nevydiskutované postavení stínového premiéra. To je pro KDU-ČSL asi tím nejvážnějším problémem. Tak jako 4K politická rada nemůže být společným předsednictvem, tak ani stínový premiér 4K přece nemůže být a nemohl se stát předsedou předsedů. O jeho mandátu rozhodlo osm lidí včetně jeho samotného.

Ze Žďárských dohod vyplynulo, že pro naši stranu má post stínového premiéra váhu čtyř členů stínové vlády. Představa, že o dalších našich zástupcích nebude rozhodovat sjezdem demokraticky zvolený orgán, ale Čtyřkoaliční radou vybraný jednotlivec, byla pro celostátní předsednictvo obtížně přijatelná. Zvlášť za situace, kdy se o jednotlivých jménech na půdě KDU-ČSL prakticky nevedla žádná diskuse a my, jako členové čtyřkoaliční politické rady za KDU-ČSL jsme o představách stínového premiéra nebyli ani jednou dopředu informováni. Tento fakt nehodnotím, pouze konstatuji.

Osobně musím říci, že jsem považoval za užitečné a jedině možné, aby se i stínový kabinet sestavoval standardně, tj. jako koaliční vláda po volbách. Máme zkušenosti se sestavováním dvou koaličních vlád v roce 1992 a 1996. Dělo se to vždy na základě dohody. S přihlédnutím k volebním výsledkům jednotlivých stran se rozdělily počty křesel a poté resorty zpravidla tak, aby každá ze stran měla nejméně jeden tzv. silový resort a jeden silný ekonomický. Designovaný ministerský předseda – v minulosti v obou případech Václav Klaus – a toho bychom určitě nemohli podezírat z nějaké mimořádné vstřícnosti směrem ke KDU-ČSL - vždy plně respektoval přání vedení koaličních stran presentované jejich předsedy, tak jako respektoval i výměny ministrů během funkčního období. Každý se může přesvědčit, že takto probíhá sestavování koaličních vlád v celé Evropě. Bohužel se překvapivě ukázalo, že Cyril Svoboda má o procesu sestavování stínové vlády jiné představy.

Čtvrtým chybným krokem, motivem vedoucím k neúspěchu jednání, byla časová tíseň. Evidentně jsme podlehli svým vlastním termínům, a dali jsme přednost formálnímu plnění Svatováclavské dohody před naplněním jejího obsahu, smyslu. A za této situace, namísto přerušení jednání, odložení termínu a vytvoření časového prostoru pro uklidnění situace, Cyril Svoboda rezignoval.

Nehodlám popisovat podrobnosti, sled událostí je už dostatečně znám, stejně tak jednotlivé varianty stínové vlády. Přesto bych chtěl jednoznačně potvrdit, že Předsednictvo ani Celostátní výbor nikdy nestavěl otázku zastoupení členů KDU-ČSL “buď a nebo”. Buď Svoboda nebo Kalousek. Oba orgány ve svých návrzích vždy uváděly vedle sebe jak Svobodu, tak Kalouska. A kdo tvrdí něco jiného, tak se v lepším případě mýlí.

Sestry a bratři – s odstupem času se některé věci stávají zřetelnější a aniž bych chtěl být generálem po bitvě – jsem si jist, že nás v zásadě nejvíce nepoškodilo ani tak to, že nedošlo k dohodě, jako události následující. Prosté konstatování faktu nedohody a časový odklad řešení by z dnešního pohledu žádné velké problémy nezpůsobily. Dokonce ani rezignace Cyrila Svobody, pokud by byla zdůvodněná nejprve před Předsednictvem a před Celostátním výborem a ne před televizními kamerami, by nutně nemusela napáchat nepřiměřené škody. Bohužel na způsob komunikace přes média přistoupili i ostatní aktéři – tedy místopředsedové i já – a nejen použitý slovník, ale i forma těchto mediálních přestřelek byla pro klidný vývoj KDU-ČSL ranou téměř osudovou. Situace se nezklidnila ani v dalších dnech a dostávala stále více a zřetelněji podobu personálního střetu Cyrila Svobody s Miroslavem Kalouskem. Zazněly a byly napsány věty a použity argumenty, které se obtížně přecházejí a kde snad jediným řešením je buď důkaz nebo omluva. Proti veřejné pomluvě bez vysvětlení se nelze bránit.

Často určitě i vás napadla část z Knihy Knih – kde se říká: Když tvůj bližní pochybí, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima, dá-li si říci, získal jsi svého bratra. Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, jestliže ani je neuposlechne, pak teprve jdi před shromáždění. Podle této zásady jsme se nechovali. Pochybil Cyril Svoboda, pochybili jsme i my i ostatní.

Přestože už uplynuly téměř dva měsíce, rány všech jsou ještě příliš živé na to, abychom celou tuto neblahou etapu mohli úplně a objektivně zhodnotit. K tomu jistě napomůže i dnešní a zítřejší sjezdová diskuse. Jedno je ovšem jisté – odpovědnost nám velí pokračovat v práci.

Nový obraz, který jsme veřejnosti sami o sobě nakreslili, není lichotivý. Problémy, které řešíme, nejsou z kuchyně našich politických soupeřů: připravili, uvařili a okořenili jsme si je sami. Chyběla nám pokora, schopnost správně pochopit situaci, respekt k sobě navzájem.

To, že dnes a zítra bude zvoleno nové vedení, možná situaci zklidní, ale automaticky nevrátí ztracenou důvěru. Základem pro nápravu může být a upřímná snaha přesvědčit sebe i veřejnost, že jsme poučitelní, a nabídnout řešení. Je nutno prokázat, že naše sliby nebyly pouhými frázemi. Je nutno znovu přesvědčit, že je zde někdo, kdo není jen uměle vypěstovanou mediální tváří a produktem imagemakerů a PR agentur, že jsou zde lidé, že jsme to my, kteří máme opravdu skutečný zájem o prospěch této země. Přestaňme faulovat spoluhráče. Přestaňme si dávat vlastní góly. Už jich bylo opravdu dost.

Letošní sjezd je dozajista – možná více než kdykoliv v minulosti – příležitostí připomenout si, proč jsme vlastně do politiky vstupovali. Jsem si jist, že drtivá většina z nás se stala lidovci ne proto, aby usilovala o funkce, posty, prebendy. Určitě jsme nevstupovali do politické strany proto, abychom se stali svědky či rozhodčími nějakých osobních sporů. Stali jsme se politiky proto, abychom se po boku lidí vyznávajících stejné hodnoty aktivně mohli podílet na proměně světa k lepšímu. Abychom pomáhali do života věcem dobrým a prospěšným.

Naše politická strana, byť ve svém názvu nese slovo křesťanská, nechce a nemůže suplovat poslání církví. Politika sama o sobě není křesťanská, je dobrá nebo špatná, politiku dělají různí lidé s různými motivacemi a různýmizpůsoby.

To ovšem nebrání tomu, abychom postřehli, že dnes, možná více než kdykoliv dříve, jsme svědky evidentní snahy uspořádat svět bez Boha. Jak málo institucí, organizací či politických stran má v programu úctu k řádu stvoření. A z obrazu světa kolem nás je to více než zřejmé.

My, křesťanští demokraté, víme, že nejsme vlastníky definitivních pravd pro všechny, i když máme svá hluboká osobní přesvědčení. Zejména pak věřící mezi námi dobře vědí o lidské, tj. o naší nedokonalosti a omylnosti. Právě proto, že nikdo není a nikdy nebude vlastníkem definitivní pravdy pro všechny, trváme na takovém uspořádání společnosti, které umožní vždy znovu hledat a nalézat dobrá řešení. Chceme, abychom vždycky měli i napříště možnost včas a bez zbytečných nákladů stávající řešení opravovat, ukáže-li se, že existují řešení lepší. A to se dříve či později ukáže vždycky.

Náš úkol spočívá v promítání křesťanské odpovědnosti do běžného života. KDU-ČSL je otevřená každému, kdo uznává důstojnost a svobodu člověka a souhlasí se zásadami, které z toho vyplývají.

Jaké jsou základní hodnoty naší politiky? Jsou to bezesporu svoboda, solidarita a spravedlnost.

Svoboda

Svoboda, o kterou nám jde, je svoboda spojená s řádem, který je způsobilý ji garantovat. Svoboda bez poslušnosti je zmatek a poslušnost bez svobody je otroctví. (Lincoln)

Člověk může a musí rozumně a zodpovědně rozhodovat a jednat. Proto, aby tak mohl činit, je třeba zajistit člověku opravdovou svobodu, nejen tedy svobodu ústavně proklamovanou. Odjakživa platí, že svoboda jedince končí tam, kde začíná svoboda druhého. Svoboda je však myslitelná pouze tam, kde platí obecná pravidla a jejich nestranná aplikace včetně vynucení jejich dodržování. Nikdo se ovšem nemůže svobodně realizovat bez toho, že by převzal zodpovědnost za sebe, za své blízké, za společnost.

Odmítáme však dva protipóly, a to paternalismus a živelný individualismus. Paternalismus jako přílišné vměšování se státu do chování lidí. Špatně chápaný individualismus, tedy individualismus na úkor jiných. Chceme posílit smysl občanů pro zodpovědnost, veřejné blaho, občanské povinnosti a ctnosti, chceme občanskou společnost se vším všudy včetně důrazu na rozhodování regionů o sobě samých. Chceme, aby občané měli pocit vzájemnosti, tolerance a pochopení.

Zárukou svobody je dobře fungující právní řád, protože chrání důstojnost a osobnost člověka. Skutečná svoboda je ovšem uskutečnitelná také, a možná že jen, na základě sociální spravedlnosti. Poměry, v nichž člověk žije, nesmějí omezovat jeho svobodu v základu. Politika proto musí bojovat proti bídě, včetně bídy morální, duchovní, odbourávat jakékoli formy závislosti, zajistit důstojné a přiměřené hmotné podmínky.

Hlásíme se k obranyschopné demokracii a k právnímu státu.

Solidarita

Princip solidarity má pro nás zásadní význam a nezplošťujeme ho pouze na princip ekonomického přerozdělování.

Solidarita znamená, že jsme zde pro ty druhé. Solidarita je vyjádřením sociální povahy člověka a v našem pojetí lásky k bližnímu. Naším cílem je zajištění humánního života pro všechny, zejména pro ty, kteří jsou slabí, nemocní, opuštění, ale ne líní.

Všichni jsme do značné míry závislí na solidárním přístupu ostatních. Hlásíme se k principu vzájemné odpovědnosti. Solidarita znamená, že si lidé v rodině, sousedství a v nejbližším okolí vzájemně pomáhají. Společnost a stát musejí pomoci tam, kde již síly jedince, skupin či spolků nestačí.

Pro úspěšný vývoj svobodné společnosti je důležitá taková solidarita, kterou bych nazval dobrovolnou, spontánní, a která překračuje rámec toho, co vyžaduje zákon.

Solidarita se neobejde bez oběti. Právě nenároková solidarita vytváří pravidlo, že kdo od ostatních očekává přispění, musí být i sám solidární. Solidární musejí být i ti, jejichž zájmy se liší. Bez vzájemného sdílení nelze překonat rozdíly mezi bohatstvím a chudobou.

Pocit sounáležitosti nás zavazuje také vůči budoucím generacím. Touto zodpovědností se musí řídit všechna naše politická rozhodnutí. Zodpovědnost za příští generace je již dnes pro nás výzvou.

Víme, že na zemi nelze dosáhnout absolutní spravedlnosti. I politika naráží kvůli omezeným schopnostem člověka na určité a řekl bych značně tvrdé mantinely. Z toho, co jsem uvedl, jistě vyplývá i náš cíl – vybudování svobodné a zodpovědné společnosti. Úkoly, před kterými na prahu 21. století stojíme, výzvy nového milénia, nelze zvládnout ze dne na den. A ani pomocí jednoduchých řešení. Hodnotová orientace založená na osvědčených prvcích křesťanství je šancí a výzvou. Nejen pro křesťanské demokraty, ale pro celou společnost.

Konstatování, že místo křesťanských demokratů je v naší společnosti nezastupitelné, není výrazem pýchy - je apelem na naší vlastní odpovědnost. Co je svobodná a zodpovědná společnost v našem pojetí? Každý jedinec, žena či muž, mladý či starý, chudý či bohatý, zdravý či nemocný by měl v míře co největší využít šancí pro rozvoj své osobnosti. Společně si pak budeme schopni uvědomovat význam svobody, která se do naší vlasti i do velké části Evropy vrací.

Každý jedinec si musí uvědomit, že nemá vůči společnosti pouze práva, ale zároveň že má i mnoho povinností. Je třeba posilovat národní hrdost, na svoji vlast. Národním sportem může být hokej a ne daňový únik či modrá knížka.

Stát nesmí občany zbytečně omezovat, lépe budeme vnímat i prospěšnost státu, který bude opravdu plnit své základní funkce. Svým občanům musí zajistit svobodu a bezpečnost.

• Nechceme, aby stát a jeho instituce přesouvaly vlastní zodpovědnost na bedra příštích generací.
• Nezapomínáme, že se zánikem socialistické nadvlády neskončila konfrontace s komunistickou ideologií. Jsme přesvědčeni, že i nyní společnost potřebuje otevřenou kritiku nesprávných postupů a slabin komunistického a socialistického způsobu myšlení. Proti levicovým tendencím je samozřejmě nejlepší odpovědí realizace naší představy sociálního a ekologického tržního hospodářství.

Evropa v dnešní podobě existuje také a především díky práci a snaze evropských křesťanských politiků, kteří myšlenku Evropy prosazovali a uváděli v život i v časech nedůvěry a v časech potřeby smíření (jak tomu bylo po druhé světové válce). Tato myšlenka vyplývá z vize obecného dobra a představuje rozumnou a uskutečnitelnou cestu mezi liberalismem a dogmatickým socialismem. Tato cesta je a musí zůstat cestou KDU-ČSL. Zcela zřetelně tak vidíme naše místo ve sjednocené Evropě. Prezentované programové teze: ,,Strategie přípravy KDU-ČSL na vstup do České republiky do Evropské unie” tak představují důležitý kamínek v mozaice zahraničněpolitických programových priorit KDU-ČSL.

Totéž platí i o programových tezích ,,Moderní ekologické politiky KDU-ČSL”. Ekologie a ekologická politika je jednou z oblastí, na které může být lidová strana upřímně hrdá a má v ní i do budoucna velký potenciál.

I když jsou tyto programové teze, které zde budou prezentovány, poněkud ve stínu personálního řešení ve vedení strany, tak mi už teď dovolte, abych zde vyzdvihl jejich význam a poděkoval jejich tvůrcům.

Sestry a bratři, téměř tři roky žijeme v roli opoziční strany. Je to pro nás zkušenost nová. Nepochybně i v roli autentické opozice bylo možno prosadit řadu našich programových cílů. O tom svědčí i zprávy našeho senátního a poslaneckého klubu. Prostředí tzv. opoziční smlouvy samozřejmě není standardním politickým prostředím. Je čím dál patrnější, že to, na co jsme celou dobu existence opoziční smlouvy upozorňovali, je skutečností. Pod zástěrkou stabilizace politického prostředí byl vytvořen pakt vedoucí k rozdělení moci a zákony z tohoto prostředí vzešlé vypovídají o pokusu ovládnout společnost. Dnes je již patrné, že tento pokus ztroskotal a že myšlenka z dílny pánů Zemana a Klause se stává neslavnou historií. Marně se snažili přesvědčit veřejnost, že to bylo jediné možné řešení. My víme, že to nebyla pravda a co je důležitější – ví to i občané.

Umělá polarizace politické scény daná podpisem tzv. opoziční smlouvy dala Čtyřkoalici příležitost stát se jediným důvěryhodným subjektem na politické scéně.

Tato důvěryhodnost byla zužitkována i ve volbách do krajských zastupitelstev a do Senátu. Vloni na podzim jsme byli úspěšní a máme být na co hrdí. Určitě dnes je dobrá příležitost poblahopřát všem úspěšným. Zvolení senátoři, naši hejtmané a místohejtmané i krajští zastupitelé jsou pro politiku KDU-ČSL po Budějovickém sjezdu přínosem. A je třeba všem, kteří se o úspěch zasloužili, poděkovat. Nejen těm, kteří byli zvoleni, ale především všem, kteří jim ke zvolení pomohli svou obdivuhodnou nezištnou aktivitou a nápaditostí, ale také odpovědností za výsledky celku a kázní, byť to nebylo vždy jednoduché.

Sestry a bratři, já vám za vaši námahu velmi a upřímně děkuji.

Netřeba zastírat, že Čtyřkoalice, jako nové politické uskupení, musela projít a ještě bude procházet řadou dětských nemocí. Cesta k dohodě byla obtížná zejména v regionech, kde strany Čtyřkoalice mnohdy stály na jiných pozicích. Přesto jsme to společné dokázali nalézt a uspět.

To, co nás ve Čtyřkoalici spojuje především, a především nás také zatím více či méně odděluje od našich nejsilnějších politických konkurentů, je absence personálního srůstání politických a ekonomických struktur. My nemáme více či méně nepokrytou snahu ovlivňovat, či dokonce ovládat média, zejména televizi, snahu měnit volební pravidla tak, aby změny na politické scéně byly příště co nejméně pravděpodobné, my se nesnažíme vyloučit či omezit vliv sfér občanské autonomie, které se jako samosprávné nemusejí podřizovat vůli politických stran. To všechno by společnost uzavíralo, ztěžovalo možnost změn jako plynulých oprav našich cílů i zvolených prostředků.

Jistě i ve čtyřkoaliční spolupráci je co napravovat a vylepšovat. O některých problémech jsem již hovořil.

Jarní čtyřkoaliční dohoda a vznik stínové vlády jistě nebyly provázeny mimořádnou přízní okolností. Sestava stínové vlády je však zcela nezaslouženě podhodnocována a opravdu to nemá lehké. Chtěl bych ocenit odvahu a nasazení těch, kteří se i za nepříznivých okolností do práce zapojili a věřím, že program, který připraví, bude dobrým základem pro náš volební úspěch. Tým našich zástupců je zárukou, že základní osnova našich priorit se objeví i v celkovém programu. Těm, kteří zdůrazňují příliš velkou ideovou vzdálenost jednotlivých čtyřkoaličních stran, bych chtěl připomenout, že jak my, tak i US jsme přidruženými členy ELS a právě program ELS je pro dohodu dobrým rámcem.

Jako členové lidové strany se hlásíme ke křesťansko-demokratickým hodnotám, ke konzervativnímu myšlení. Ale liberalismus, který je založen na mravním a právním řádu, liberalismus, který nemá nic společného s relativizací hodnot – takovýto liberalismus pro nás nesmí být nadávkou a jeho obsah nemůže být diskvalifikací další spolupráce. Konzervativní a takto pojaté liberální hodnoty mohou stát vedle sebe a vzájemně se doplňovat a obohacovat.

Musím zde ještě připomenout prosincovou Celostátní konferenci naší strany, která pod dojmem úspěšných voleb navrhla usnesení o zahájení diskuse o integraci, a byť toto usnesení nepředjímalo výsledek, bylo laděno – připusťme - dosti integračně. Naši partneři z US se k tomu postavili zdrženlivě – tento fakt je třeba bez emocí a trpkosti vzít na vědomí.

Soud o Čtyřkoalici nevyřkneme my, ale voliči. Třeba to nebude soud definitivní, ale určitě významný. Cílem je vyhrát volby, uděláme všechno proto, aby se tak stalo. Ale úspěch ve volbách to nejsou jenom procenta a počty mandátů, je to především snaha a schopnost dojednat s případnými partnery pro realizaci naší politiky co nejlepší podmínky. Najít tuto dohodu, jak víme, je věc obtížná, náročná, vyčerpávající, ale nezbytná.

Nechceme dnes zůstat u pouhého konstatování, že koaliční jednání se vedou až po volbách.

Pozorujme především z tohoto hlediska naše možné politické partnery již dnes. Všímejme si, jak řeší své vnitřní spory, jak jednají navenek, jak respektují ústavu a jak se k jednotlivým ústavním institucím chovají, v jaké vážnosti je u nich právní řád, jak si považují či nepovažují občanské společnosti, jak chrání nezávislost jednotlivých jejích složek.

Ale bohužel nežijeme v rozvinuté a zakořeněné, otevřené společnosti garantované respektovanou ústavou, vládou práva a silnou, sebevědomou občanskou společností. Naše demokracie má ještě dost daleko k tomu, aby se mohla označit za zcela zabezpečenou. Vždyť ještě nedávno bylo možné slyšet z parlamentních lavic hlasy: že je to proti ústavě? Asi opravdu je, ale nevadí, schválíme to a Ústavu pak podle toho opravíme… A nebyly to hlasy marginální, třeba hlasy komunistů. Byly to hlasy z velmi významných politických stran. Když se takto zachází s ústavou, demokracie u nás ještě zdaleka zajištěna není.

Sestry a bratři – v loňských volbách nás mnoho lidí volilo pro naději. Někteří jako beranidlo proti opoziční smlouvě; prvořadou motivací byl ale odpor proti politickému stylu. Nestandardní ovzduší opoziční smlouvy je ovzduším tísnivým a pro mladou demokracii dusivým. Do budoucna však nestačí se pouze vůči tomuto prostředí vymezovat, ale je nutno mu vytvářet alternativu. Politické uskupení pouze jako nástroj proti něčemu je málo, musí být i nástrojem pro prosazení něčeho užitečného a životaschopného. Dříve nebo později dojde ke konfrontaci konkrétních programů. Vojsko, které chce vyhrát si musí zvolit samo bojové pole a typ zbraní. Naším polem budou věcná témata a zbraněmi argumenty. Společný program je nezbytný jako základ. Politický styl je nutný komunikační prostředek. Nelze ovšem pořadí priorit obrátit. Nepochybně by se nám to vymstilo. Démonizace politického stylu bez alternativy hodnotného programového obsahu je z dlouhodobého pohledu neužitečná.

KDU-ČSL jako moderní evropská strana vyznávající křesťanské hodnoty a stojící na demokratické tradici i dnes, jasně deklaruje svoji otevřenost a připravenost komunikovat. Komunikovat nejenom dovnitř, ale i navenek, i se svými politickými partnery. A rovněž chceme vnímat jemné předivo občanské společnosti a její potřeby.

Ano, široká diskuse a komunikace s partnery a demokraticky smýšlejícími subjekty je nutná. Ale komunikace nikoliv pod tlakem. Slýcháme: ,,Když se KDU-ČSL nebude chovat tak a tak, když si lidovci nezvolí své vedení podle našich představ, stanou se stranou minulosti, nepatřící do moderní liberální společnosti a bude nutno, aby vznikla nová politická strana.

Když jsem posledně kandidoval na předsedu, předsevzal jsem si, že o věcech KDU-ČSL se bude rozhodovat na půdě KDU-ČSL a ne jinde. Chce-li kdo ovlivňovat politiku KDU-ČSL - ať to dělá v rámci standardních mechanismů, ne zvenčí pomocí nátlakových a zájmových skupin - byť ekonomicky, mediálně a vlivově velmi silných.

Má-li mít takzvaná otevřenost strany jako základní znak to, že za nás necháme rozhodovat jiné, tak to není výraz otevřenosti, ale slabosti. Nenechávejjme si nic namluvit – rozpoznejme, co znamenají starostlivé tváře některých politologů, tklivý hlas komentátorů, truchlivé a tragické výrazy nepravých intelektuálů, kteří nám radí, jak máme volit a co máme udělat. Tolik zvláštní poptávka po nových tvářích, novém stylu, nové politice je pro mě velmi srozumitelná.

My všichni jsme vyhráli volby. Mohli bychom vyhrát i ty příští, a z jejich pohledu je tomu třeba zamezit. Samozřejmě, že je třeba popsat chyby a napravit je. Nikdo není neomylný, ale neuchopitelná propaganda o nových tvářích, které nikdo nikdy neviděl, je po vítězných volbách unikátní. Musíme si naopak pěstovat politický dorost a obecně přilákat do politiky odborníky zvenčí. Pokud však někdo řekne, že KDU-ČSL je stranou starého stylu a starých tváří, tak neurazil Jana Kasala, ale všechny, kteří jste hrdí na své dlouhodobé členství v lidové straně. Vždyť je to ve své podstatě urážka nás všech, kteří chceme usilovat o Vaši přízeň při dnešních volbách. Nepředpokládejme, že někdo chce hrát roli maňásků, a snad nikdo z kandidátů by nechtěl být nástrojem a tlampačem jiných.

Nepodléhejme vnějšímu tlaku. Ptejme se sami sebe – vždyť odpovědnost z nás nikdo nesejme. Myslíte si opravdu, že hlavním cílem těchto radílků a dobráků je napomoci vybudovat silnou, vyprofilovanou, sebevědomou a spory nezmítanou KDU-ČSL?

Necítíte, že těm, kteří tak horují pro tzv. otevřenost, jde spíše o to, aby zvenčí, a tedy bez rizika a bez odpovědnosti, mohli KDU-ČSL i 4K využívat pro své veřejnosti málo zřetelné cíle? Na takovéto otevřenosti žádná moderní politická strana stavět nemůže. Poslouchat odlišné názory i kritiku, polemizovat při hledání dobrých řešení – to jistě ano - ale rozhodovat se musí tam, kde je odpovědnost. A chce-li kdo mít vliv a nést odpovědnost za křesťansko-demokratickou politiku, ať se i třeba jako nečlen zapojí do práce našich odborných komisí, nebo lépe - ať k nám vstoupí a pracuje.

Nikdo o nás nemůže říci, že je u nás všechno nalajnováno, všechno předem rozhodnuto, domluveno, že hrajeme před veřejností divadélko, či že jsou to všechno jen důsledky vnitrostranických intrik, nikoli důsledky opravdových, nepředstíraných diskusí a sporů. Snad si alespoň někteří z řady rádoby vševědoucích komentátorů všimli, že jim v poslední době nevyšly skoro žádné předpovědi o tom, jak ten který spor mezi námi nakonec dopadne, kdo bude kam zvolen, který názor převládne. Jsme totiž doopravdy otevření, což bohužel ještě neznamená, že se umíme přít vždy konstruktivně, věcně, elegantně, bez nadbytečně patrných příměsí osobních sympatií či nevraživostí. Nejsme však strana jednoho muže, jedné posedlé ideje, jednoho autoritativního výkladu minulosti a přítomnosti, jednoho vnucujícího se politického stylu. Naše strana střízlivého, zkušeností inspirovaného konservatismu je tak dynamická, dynamičtější než strany nedávno teprve vzniklé.

Chce-li kdo pomoci k prosazení nám blízkých myšlenek a myslí-li to upřímně, dveře k nám má otevřené a bude vítán. A má ruka je podaná.

Principiální myšlenky, na kterých stojí křesťanská demokracie, nebudou prosazovat mediální mágové a finanční magnáti, ale naši členové - pěšáci v poli řečeno vojenskou terminologií.

Sestry a bratři, řada sýčků i papoušků po Sjezdu v Českých Budějovicích viděla v mém zvolení za předsedu strany jasné nebezpečí uzavírání se KDU-ČSL do sebe - tedy snižování našeho koaličního potenciálu. Opak je pravdou, nejen že se v žádném případě nesnížily možnosti KDU-ČSL, ale - a tomu jsem velmi rád - podstatně se zvýšil koaliční potenciál celé Čtyřkoalice. Dnes jsou již ty tam jednostranné postoje " s tím ano, s tím ne" a je vidět, že od povolebního vyjednávání v roce 1998 až po současnost se v této věci opravdu mnohé podařilo.

Chceme-li být opravdoví a přesvědčiví, položme si několik vážných otázek: Myslíme jenom na sebe, případně své stranické kolegy - nebo myslíme na obecný zájem? Vede nás k zájmu o druhé a k zájmu o jejich starosti pouze to, že potřebujeme jejich hlasy nebo je náš zájem hlubší a trvalejší a vychází ze srdce? Nedělíme lidi na ty se znaménkem plus - kvalitní, moudré a otevřené, kteří nám kývají - a znaménko minus nedáváme těm, kteří chtějí naši nabídku prověřovat v diskusi, kteří mají jiný názor?

Do politiky jsme vstupovali ne proto, abychom předváděli své ego, své já, ale abychom byli společnosti prospěšní. Jsem si jist, že přínosem pro lidi budeme ne tím, že budeme měnit zásady našeho programu, ale že náš program budeme naplňovat. Alternativou k ODS a ČSSD musíme být především v programové oblasti. Forma není podružná, ale věcný obsah naší nabídky voličům musí být jednoznačnou prioritou.

Stálost postojů a předvídatelnost kroků jsou hlavní zásady, které z KDU-ČSL učiní důvěryhodnou a moderní politickou stranu.

Uspět ve volbách nemůže být jen přání, úspěch ve volbách je naší povinností. Být v opozici nemůže být náš dlouhodobý program.

Víme, že dobrým a osvědčeným základem pro budování státu je křesťansko-demokratická, a opravdu lidová politika. Bez politického vlivu však tuto politiku nelze prosazovat. Vliv se získává ve volbách, je třeba ve volbách uspět. A výsledky následným vyjednáváním zhodnotit, ne pro prestiž a moc, ale proto, že jsme přesvědčeni, že nabízíme správnou cestu. Proměnit svět k lepšímu je náš společný úkol. Splňme ho!

Zdař Bůh!