Nepochybně bude užitečné si připomenout KDO jsme, pokusme se hledat odpověď na otázku KDE jsme - kde se nachází naše země, KDE je místo KDU-ČSL. Další výzvou je otázka KAM jdeme - jaké máme cíle, aktuální i dlouhodobé, a jaké prostředky k naplnění těchto cílů chceme použít. Bude určitě dobré se také rozhlédnout kolem - nežijeme v izolaci - podívejme se tedy, kdo nás doprovází, kdo jde vedle nás, s námi nebo proti nám.
Již minulý, tedy hradecký, sjezd jednoznačně formuloval cíle KD politiky: KD politika je svébytným, samostatným politickým proudem. V duchu této myšlenkové tradice chápe člověka jako bytost stvořenou, ohraničenou, jež je součástí světového řádu. Podstatným rysem duchovní stránky člověka je stálá možnost volby mezi dobrem a zlem, jež tvoří základ lidské svobody. Rámec lidskému jednání člověka dává přirozený řád a také hodnotový systém křesťanské morálky, která poskytla základ celé euroatlantické civilizaci.
Odpovědnost za KD politiku nese v České republice KDU-ČSL, která se působením historického vývoje a soutěží mezi politickými programy jednotlivých subjektů stala jejím reprezentantem. Tuto odpovědnost chápe KDU-ČSL jako historický úkol, neboť křesťansko-demokratická politika jako systém zasahuje svými kořeny nejhlouběji do tradic evropského myšlení a evropské civilizace a opírá se o morální hodnoty prověřené dvoutisíciletým vývojem.
Křesťansko-demokratická koncepce, k níž se KDU-ČSL hlásí, uznává základní význam lidských práv a svobod, včetně práv sociálních i majetkových. Uznává nezbytnost solidarity, pokládá ji však za hodnotu celé společnosti, nejen za povinnost státu. Zdůrazňuje proto význam občanského sdružování, svépomoci, samosprávy a decentralizace rozhodování podle principu subsidiarity.
Výsledky hradeckého sjedu znamenaly významný pokrok v celospolečenské diskusi, kam že KDU-ČSL vlastně patří, jaké jsou její cíle, a potvrdily, že KD proud je i v České republice alternativou jak k liberálnímu tak sociálnědemokratickému vidění světa.
Evropský model sociálního tržního hospodářství již nepředstavuje pro drtivou většinu našich spoluobčanů nějakou posmívanou, nesrozumitelnou slovní hříčku, ale konkrétní variantu s konkrétním obsahem.
Hradecký sjezd probíhal v období přechodného uklidnění české politické scény, které umožnila dohoda koaličních stran o cestě k překonání krize vyvolané ekonomickými důsledky neřešených chyb a problémů. Šlo o známá "balíčková" opatření, jimiž vláda reagovala zejména na neúnosný nárůst deficitu platební bilance, na pokles příjmů státního rozpočtu a na turbulence ohrožující stabilitu české měny.
První signály o existenci značných celospolečenských problémů se začaly objevovat už v r. 1994 a staly se pro KDU-ČSL podnětem k požadavku na svolání konference politických stran tehdejší vládní koalice. Na této schůzce nešlo samozřejmě jenom o ekonomiku, šlo především o debatu na téma právní prostředí, rozvoj občanské společnosti, náprava už tehdy znatelných chyb. KDU-ČSL však nedokázala problém srozumitelně pojmenovat a vyvolat širokou diskusi ani ve společnosti ani mezi vlastními členy. Ona „kolodějská“ konference se sice uskutečnila, ale její závěry, které ostatní strany pod tlakem KDU-ČSL přijaly, byly představiteli ODS a KDS od samého počátku zpochybňovány a bagatelizovány. Důsledky tohoto přístupu k vnitrokoaliční dobře míněné kritice se především v české ekonomice zřetelně projevily už koncem prvního pololetí 1996 a vedly ČNB k přitvrzení měnové politiky. Ale ani tento krok, ani zhoršující se hospodářské výsledky v průběhu r. 1996, ani závěry expertízy MMF z přelomu let 1996/1997 nezlomily přetrvávající neochotu ODS hledat na koaliční úrovni cesty z hrozící krize. Teprve v dubnu 1997, kdy už byly problémy našeho hospodářského vývoje zcela zřejmé, přijala vláda tzv. první balíček opatření. Jeho obsahem byly nejdůležitější kroky nutné pro zastavení nepříznivého vývoje ekonomiky. Brzy se však ukázalo, že reakce vlády přišla příliš pozdě, a že analýza příčin krizového stavu národního hospodářství nebyla dostatečně důsledná a pravdivá. Proto byl vypracován tzv. druhý "balíček" opatření, na nichž se vláda shodla po vynucené devalvaci kurzu koruny v červnu 1997. Při dnešní kritice tzv. "balíčků", které zastavily hrozivý nárůst vnitřní i vnější nerovnováhy, ale spolu s měnovou politikou ČNB zákonitě vedly i k přiškrcení ekonomiky, se zapomíná, že KDU-ČSL kromě restrikce navrhovala i dohodu na prorůstových opatřeních vlády, na zlepšení podmínek podnikatelského prostředí, a že podstatnou součástí balíčků byly také změny zaměřené na odstranění deformací tržních podmínek, především na narovnání vztahů mezi dlužníky a věřiteli. Význam těchto systémových i institucionálních opatření, která jsou pro spolehlivou obnovu hospodářského růstu klíčová, od počátku byl a, bohužel, dodnes je zpochybňován.
Nemohu mít žádnou radost z toho, že současný hospodářský pokles dává za pravdu našim tehdejším snahám o změnu. Bylo by jistě nespravedlivé pominout, že byl objektivně ovlivněn i vnějšími podmínkami - celkovou recesí v západní Evropě a Asijskou finanční krizí - těmito faktory však nelze omluvit klesající konkurenceschopnost českých podniků. Ta je důsledkem neřešených problémů, díky nimž máme ke standardnímu tržnímu prostředí ještě velmi daleko a které se nám nepodařilo dosud zvládnout. Nesklízíme dnes ovoce toho, co jsme udělali, ale bohužel toho, co jsme neudělali. Léta odkládaná řešení v reformě penzijního systému, daňových sazeb, dokončení majetkové transformace - zejména privatizace bank, odkládání a zakrývání problémů s dluhy veřejných rozpočtů, se nahromadily a působí jako brzda možného ekonomického růstu.
Stejně negativní důsledky mělo a má chování státu v ovlivňování české ekonomiky. Prostřednictvím státních podílů stát aktivně zasahoval do řízení ekonomiky, ale svoji hlavní úlohu - úlohu strážce pravidel spravedlivé a poctivé hospodářské soutěže a ochránce majetku investorů a vkladatelů plnil špatně.
Jinými slovy, stát dělal mnoho věcí, které dělat neměl a věnoval málo energie tomu, co skutečně dělat měl.
Podcenění významu jasných a standardních pravidel, zanedbání rozvoje příslušných státních institucí a neschopnost rychle a účinně vymáhat právo podlomilo důvěru nejenom domácí veřejnosti, ale i zahraničních investorů.
Jasně se také ukázalo, že problémy, které mají kořeny v krizi hodnot a morálky, nelze léčit pouze ekonomickými nástroji.
Je zcela pochopitelné, že potíže, s nimiž naše ekonomika zápasila, nemohl hradecký sjezd pominout. Usnesení sjezdu - kromě jiného - zavázalo CV k vypracování programů hospodářské a sociální politiky zaměřených - cituji - "na stanovení souhrnu konkrétních cílů v oblasti oživení a rozvoje národního hospodářství ČR a prostředků k jejich dosažení", "na boj s organizovaným zločinem, terorismem a šedou ekonomikou" a "na návrh sociální politiky KDU-ČSL vycházející ze sjezdem schválených tezí sociální doktríny". Tyto úkoly byly splněny formulací příslušných částí programu KDU-ČSL pro loňské předčasné parlamentní volby. A kvalitu těchto tezí jste nakonec posoudili sami prostudováním sjezdových materiálů.
Koncem r. 1997 došlo na české politické scéně k zásadnímu zlomu. Jeho příčinou byla především vnitřní krize ODS, vyvolaná nesrovnalostmi v hospodaření strany a jejími finančními skandály. Jejich odhalení odkrylo také existující rozpory ve vedení ODS. Ty v konečné fázi skončily odchodem některých členů a založením Unie svobody. ODS v tomto období zcela ztratila schopnost zabývat se čímkoli jiným než vlastními problémy. Občané přestali věřit, že koalice dokáže vyvést společnost z krize. Zemi hrozilo faktické bezvládí, a proto se KDU-ČSL rozhodla k odchodu z vládní koalice.
Celostátní konference KDU-ČSL se dne 28. 11. v 23.05 hod. usnesla na tomto prohlášení: "KDU-ČSL považuje situaci na naší politické scéně za neudržitelnou. Tato vláda, tedy koalice ODS, KDU-ČSL a ODA, u občanů důvěru ztratila.
Při uzavírání této koalice jsme se shodli na určitých hodnotách, jež budeme společně prosazovat a z nichž budeme vycházet: spravedlnost, právní stát, úcta k vlastnictví a úcta k pravdě, odpovědnost a úcta k občanům. Chování řady představitelů ODS však tyto hodnoty nerespektuje. Postoj těchto představitelů ODS v nás vzbuzuje nedůvěru k ochotě a schopnosti změnit chování.
KDU-ČSL se nehodlá smířit se současnou situací a rozhodla se ji změnit. Nejsme stranou, která je ochotna být v každé vládě. KDU-ČSL proto odchází z této vlády a ministři KDU-ČSL podávají demisi. Očekáváme, že demisi podá celá vláda ČR a pokud ne, budeme iniciovat vyslovení nedůvěry této vládě v Parlamentu. Preferujeme pokračování koalice s důvěryhodnou liberální stranou a nepřipravujeme koalici se sociálními demokraty."
V tomto rozhodnutí nás následovala i ODA. Jednání o řešení vzniklé vládní krize, jimiž prezident pověřil předsedu KDU-ČSL Josefa Luxe byla završena jmenováním vlády premiéra Tošovského. Ta měla - i přes omezený mandát, který jí parlament svěřil - pokračovat v ekonomické transformaci a v co nejkratší lhůtě dovést zemi k předčasným parlamentním volbám. Byla to vláda, která prokázala, že je možné pracovat týmově, byla to vláda nelevicová, ale nebyla nepolitická - měla důvěru Parlamentu , byť podmíněnou a měla i značnou důvěru u veřejnosti.
Období před parlamentními volbami poznamenal zejména demagogicky vedený předvolební boj mezi ODS a ČSSD. Výrazně odmítavé postoje vůči sobě, bohužel, zaujaly i ČSSD a US. ČSSD se proslavila tvrzením, že koaliční vlády za sebou zanechaly "spálenou zemi", ODS mobilizovala k obraně "proti návratu k socialismu pod vedením ČSSD". Za skrytou formu socialismu nakonec prohlásila všechny modely sociálně se chovajícího státu, včetně sociálního tržního hospodářství. Strany, které se k těmto principům přiklánějí, označuje volební program ODS z r. 1998 za "kolaboranty se socialistickými myšlenkami". Celá kampaň byla vydávána za souboj jediné zbylé, tedy opravdu pravicové strany s levicí a se stranami, které pravicovou politiku zradily. Dalším nepřítelem, na něhož ODS tvrdě zaútočila, byla tzv. "nepolitická politika", reprezentovaná údajně prezidentem a stranami, které se svým programem hlásí k principům občanské společnosti a které se svou účastí podílely na vládě premiéra Tošovského.
Takto vedená kampaň zkomplikovala veškeré úvahy o možných povolebních vládních koalicích. KDU-ČSL neodmítla další pokračování spolupráce s ODS, ale podmínila ji zásadní změnou jejího přístupu k hodnocení výsledků činnosti předchozích vlád a příčin, které vedly k rozpadu pravicové koalice a především změnou jejího chování. To, co nás na tomto přístupu nejvíc znepokojovalo a dodnes znepokojuje, je především skutečnost, že znemožňuje pravdivou analýzu dosavadního průběhu reformy a tedy i hledání východisek ze současné krize naší společnosti. KDU-ČSL se možným vývojem povolební situace opakovaně zabývala. Připomenu usnesení CV ze dne 3. 3. 1998:
( Stanovisko Celostátního výboru k povolební strategii KDU-ČSL
Projednáno a schváleno na zasedání Celostátního výboru dne 3. 3. 1998 )
"KDU-ČSL půjde do voleb jako samostatná suverénní strana s křesťanskodemokratickým programem, s programem, který je skutečně alternativou programu sociálnědemokratickému na straně jedné a liberálnímu na straně druhé. Chceme celou strategii voleb pojmout nekonfrontačně jako soutěž programů a chceme respektovat názory jiných politických stran či jiných politiků. Pro naši povolební strategii jsme se shodli na čtyřech základních úhelných kamenech: Za prvé jsme přesvědčeni, že pro tuto zemi je důležité, aby po volbách vznikla silná akceschopná většinová vláda. Jsme přesvědčeni, že by to měla být vláda na celé volební období, tzn. na celé 4 roky, vláda, která bude schopna řešit základní ekonomické a společenské problémy. Nejsme přesvědčeni, že ideálním řešením pro tuto zemi by byla vláda menšinová. Za druhé je pro nás důležité, aby tato vláda zajistila kontinuitu toho pozitivního, co se u nás stalo, aby byla schopna korigovat chyby, které se staly. Za třetí jsme přesvědčeni, že je důležité, aby tato většinová vláda se obešla bez podpory komunistů a republikánů, a to i třeba bez tiché podpory. Za čtvrté tato vláda by měla jasně deklarovat a také dovést tuto zemi nejenom do atlantických struktur, ale také do Evropské unie. Považovali bychom za dobré a upřednostňujeme, aby po volbách bylo možné vytvořit koalici stran od středu do prava, aby KDU-ČSL byla schopna vytvořit koalici s věrohodnou liberální, či s věrohodnými liberálními stranami. Pakliže to nebude možné, a zde je samozřejmě třeba vyjádřit respekt k vůli voliče, tak vzhledem k oněm čtyřem základním úhelným kamenům, které jsme položili na stůl, považujeme za možné, aby se vytvořila koalice širší, tj. koalice sociální demokracie, Unie svobody a KDU-ČSL. Říkáme to s vědomím, že oba předsedové těchto dvou politických stran tento názor odmítli. Myslíme si, že tato koalice je možná a nebude-li možná ona varianta první, jsme přesvědčeni, že bude lepší vytvořit tuto koalici než nestabilní menšinovou vládu. V tomto smyslu jsme také připraveni s představiteli těchto obou politických subjektů eventuálně vést diskusi."
Pokud bychom měřili volební výsledek KDU-ČSL v předčasných parlamentních volbách pouze dosaženým procentem hlasů, pak nepochybně dojdeme k závěru, že byl relativně dobrý. Porovnání procentuálních volebních zisků v letech 1990 až 1998 ukazuje, že v r. 1998 jsme byli nejúspěšnější. V roce 1990 jsme celostátně získali 8,42% hlasů (ale bylo to v koalici s KDS a znamenalo to zisk pouze 12 mandátů), v r. 1992 jen 6,48% (15 mandátů) a o čtyři roky později 8,08% (18 mandátů) a v r. 1998 celkem 9,0 % hlasů (20 mandátů).
Povolebním vyjednáváním pověřil pan prezident předsedu vítězné strany - tedy ČSSD. A nutno říci, že vůči potenciálním koaličním partnerům z KDU-ČSL a US projevil nebývalou velkorysost. Jednání o realizaci druhé možné varianty ve smyslu usnesení z 3. 3. 1998 o koalici s ČSSD, jejíž vytvoření sociální demokraté otevřeně preferovali a do níž byli po volbách ochotni zahrnout i US, ztroskotala v konečné fázi na odmítavém postoji Unie svobody. Při plném respektu k svébytnosti US jsem i dnes přesvědčen, že tento postoj umožnil kroky, jejichž přímým důsledkem je dnešní politická krize. KDU-ČSL pochopitelně odmítla vstoupit do dvoučlenné vlády, vázané na podporu komunistů. Situace, která vznikla po neúspěšných jednáních o koalici s ČSSD, KDU-ČSL a US pragmaticky využila ODS. Formou "Smlouvy o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice uzavřené mezi Českou stranou sociálně demokratickou a Občanskou demokratickou stranou" (tzv. "opoziční smlouvy") nabídla ČSSD možnost vytvořit jednobarevnou menšinovou vládu. ODS se zavázala, že tuto vládu bude tolerovat, a nevysloví jí nedůvěru. Menšinová vláda vznikla hned v prvním kole povolebních vyjednávání. Zdůrazňuji, že nikdo jiný žádné pověření od prezidenta k povolebním jednáním neobdržel. V této souvislosti chci připomenout, že předseda KDU-ČSL Josef Lux byl pozván ke schůzce od pana předsedy ODS, který mu předložil své podmínky pro sestavení pravostředové koalice. Obsah oněch podmínek asi všem utkvěl v paměti - nebyly to podmínky pro jednání, ale spíše pro kapitulaci, a ani kdyby byly podány řádně, tedy s oprávněním něco nabízet, nemohl by je zodpovědný předseda kterékoliv suverénní politické strany přijmout. Navíc k žádnému jednání o nich nedošlo a ani nemohlo dojít, protože ODS spěšně nabídla ČSSD podporu prostřednictvím opoziční smlouvy.
Nemá smysl tu rozebírat kurióznost této dohody, protože její dopady všichni bezprostředně pociťujeme. Dvě politické strany si mezi sebou rozdělují funkce, ale odpovědnost nese pouze jedna z nich. Strana smluvní opozice ukazuje národu politickou schizofrenii, když pranýřuje každý krok vlády, kterou drží u moci. A protože ji chce historicky znemožnit, ani ji nenutí - a proč také - ke zlepšení práce. Opoziční smlouva nepřinesla slibovanou stabilitu a už vůbec ne zlepšení situace. Otevřela ale další prostor pro KSČM již dříve pootevřený chybnými kroky předchozích vlád.
V létě loňského roku proběhlo hlasování o důvěře vládě. Sociální demokraté představili vládu v takovém personálním složení a s takovým programem, který nedával naději na zlepšení celkových poměrů - a takovéto vládě jsme důvěru vyslovit nemohli. Samotnou skutečnost, že se ČSSD stala stranou vládní, je možno považovat - z hlediska dlouhodobého rozvoje naší demokracie - za pozitivní. K principu pluralitní demokracie totiž střídání vládních stran neodmyslitelně patří. Nyní je ovšem situace taková, že na jedné straně stojí ČSSD, která přes své předvolební proklamace zatím ukazuje, že na převzetí moci nebyla dobře připravena a že její předvolební kampaň stála v řadě případů spíše na přáních a heslech reflektujících mínění významné části veřejnosti, než na skutečné znalosti věcí. Dlouho chystaná a ještě déle slibovaná „Zpráva o stavu české společnosti“, kterou vláda předložila parlamentu a veřejnosti, je toho jasným dokladem. Na druhé straně je ODS, která sice sama nevládne, ale opoziční smlouvou svazuje nejen vládu ČSSD, ale i poslaneckou sněmovnu, protože jí nedává možnost, aby závažná pochybení menšinové vlády potrestala standardně - tedy vyslovením nedůvěry. Jsme zemí, kde se již dva roky nevládne? Ale není to především ODS, která už přes dva roky vznik akceschopné vlády blokuje ve snaze přesvědčit společnost, že jen ona má pro vládnutí kvalifikaci?
Snaha o "rozhýbání politické scény" umrtvené opoziční smlouvou a o vytvoření skutečné konstruktivní opozice, vedla KDU-ČSL k dohodě s US, ODA a DEU o vzniku čtyřkoalice. Tento krok byl nejrůznějšími kritiky zpochybňován a prezentován jako čistě účelová záležitost zaměřená pouze na zisk křesel v Senátu. Samozřejmě. I tento záměr jsme sledovali. Žádná strana nemůže prosazovat svůj program bez mandátů v zastupitelských orgánech. Po vzniku ústavní většiny ČSSD a ODS v poslanecké sněmovně jsme také chtěli udělat všechno pro to, aby se stejná ústavní většina nevytvořila i v druhé komoře Parlamentu. Tohoto cíle jsme sice nedosáhli, ale přesto byla čtyřkoalice velmi úspěšná. Získali jsme celkem 13 mandátů, z toho KDU-ČSL 7, ODS získala 9 mandátů, ČSSD 3 a KSČM 2. K naplnění našeho cíle chybí v Senátu pouze jeden hlas. Výsledky senátních voleb však potvrzují pozitivní roli čtyřkoalice a myslím, že je to třeba chápat nejenom jako důsledek zklamání občanů povolebním chováním dvou největších stran a zklamání z toho, že očekávaná změna politiky byla zablokována. Je též oceněním schopnosti politických stran čtyřkoalice komunikovat a domluvit se.
Po senátních volbách jsme ovšem od některých čtyřkoaličních partnerů zaznamenali snahu o urychlené vytvoření jakési jednotné platformy s narychlo slepeným společným programem. Naše zkušenosti ale ukazují, že svazky, které nevycházejí z názorové jednoty ověřené dlouhodobým volnějším (a tedy vpravdě koaličním) soužitím, a vztahy, které se neopírají o podobnou názorovou blízkost voličů spojujících se subjektů, nemají naději na trvalou existenci, a že právě takové svazky - pokud vzniknou - mají spíše charakter pochybné účelovosti, protože chtějí či mohou vyvolat očekávání, která nebudou naplněna. Cílem čtyřkoalice nemůže být pouze formální jednota. Rozhodujícím úkolem, který před ní stojí, je dohoda o společném postupu, při vytváření prostoru pro překonání krize společnosti.
Volby do sněmovny dopadly pro demokratické strany poměrně dobře - nadějně - přesto konečný efekt je dosti neradostný - máme menšinovou socialistickou vládu. Poprvé za existenci ČR jsme se stali opoziční stranou. Dílem vlastním rozhodnutím nemít účast v menšinové vládě, která by nutně musela spoléhat na podporu komunistů, dílem proto, že se nepodařilo realizovat žádnou z přijatelných variant většinové vlády. Opoziční roli jsme přijali s vědomím, že být v opozici není sice pro politickou stranu žádné vítězství, ale také žádná tragédie.V demokracii to tak bývá. Být v opozici pro KDU-ČSL neznamená ztracený čas, čas klidu, pasivity. Ze zprávy o činnosti poslaneckého a senátorského klubu si můžete učinit obrázek o našich parlamentních aktivitách. Řada návrhů zákonů, významných usnesení, interpelací, je právě z dílny KDU-ČSL. Být i této vládě důstojnou opozicí, být jejími kritiky, jedná-li nedobře, předkládat alternativy, nutit vládu k činnosti a k adekvátním reakcím - to je úloha opoziční strany. Nenechali jsme si vnutit klišé, že opoziční strana se za všech okolností musí chovat jako nepřítel vlády, že musí šmahem shazovat všechny její návrhy. To, že důvodů pro chválu této vlády je poskrovnu, je věcí jinou. Čas v opozici je pro nás časem cílevědomé, trpělivé přípravy na opětovné převzetí vládní odpovědnosti.
Už z toho, co jsem řekl, vyplývá odpověď na otázku, jaký je náš cíl, kam chceme dojít. Jsem rád, že konstatování, že politické strany jsou od toho, aby usilovaly o získání společenského vlivu, nezní již nijak nepatřičně. Ne pro moc samotnou, ale proto, aby mohly předkládat alternativy řešení, jak spravovat zemi. Mnozí si již uvědomují, že mít podíl na moci je především o odpovědnosti za správu věcí veřejných a ne o spanilých jízdách v nablýskaných limuzínách s majáčky.
Problém je ovšem jinde - naše ještě nedozrálá politická kultura byla, bohužel, opoziční smlouvou značně zdeformována. Rozdělení moci sice umožňuje sociálním demokratům vládnout a ODS zaujímat vysoké ústavní funkce - ale kýžené stability, tedy jednoho z požadavků oné smlouvy - dosaženo nebylo. Opoziční smlouva tedy zafungovala pouze v té části, která se týká dělby moci, nikoliv už směrem ke kvalitě výkonu moci. A to je hlavním důvodem, proč se vedou diskuse o tom, jak dál. Proto otázky a náměty, zda hledat nějaká jiná snad prospěšnější a stabilnější řešení. Je totiž téměř jisto, že tato vláda, v této kvalitě, v tomto politickém prostředí, s takovýmto parlamentem v zádech zemi z krize není schopna vyvést. Proto si i my klademe otázku - jaké by měly být aktivity, směřování KDU-ČSL? Je odpovědné se z opozičních lavic dívat, jak se této vládě evidentně nedaří a jak pokračuje v chybách vlád předešlých? Je odpovědné přihlížet, jak ODS a ČSSD svorně chtějí oslabit některé demokratické instrumenty, zvlášť když je evidentní, že by čl. 4 z bolševické ústavy o vedoucí úloze jedné strany nejraději nahradili jiným článkem 4 o vedoucí úloze ČSSD-ODS? A jaké máme možnosti do těchto procesů aktivně vstoupit? V čem je naše síla? Kde jsou mantinely pro vyjednávání? A neměla by základní otázka být spíše co a jak - a pak teprve s kým? Sčítat židle je až to poslední. To všechno jsou otázky, na které hledáme odpověď. Hotová, jednoduchá, bezbolestná řešení, která by vyvolala potlesk na otevřené scéně, prostě neexistují. To, co nás ovšem nemůže nechat v klidu a co je možná důsledkem i příčinou situace v naší zemi, je něco, čemu se říká společenské klima. Důvěra téměř ve všechny demokratické instituce je malá, lidé ztrácejí to, co je pro život velmi důležité, jistotu - leckdy i existenční, a ztrácejí i naději, že vůbec může být lépe. Lidé, kteří byli přesvědčováni o tom, že důležitější je mít a ne být, jsou frustrováni z toho, že se nám naše měšce neplní tak rychle, jak nám bylo slibováno. Principy jako právo, spravedlnost, svoboda, solidarita, rodinný život, jsou předmětem spíše pohrdavého úsměšku než obecně uznávanými stavebními kameny společenského systému.
Co tedy za této situace dělat a jak postupovat, aby se dnešní nestandardní, vynucená politická nehybnost nestala příčinou dalšího hlubokého propadu, který stále více hrozí nejen ekonomice této země. Je jistě možné (a pohodlné) podle některých doporučení čekat, "že se ČSSD historicky znemožní" a současně doufat, že občané v příštích volbách ocení i spoluzodpovědnost ODS za celospolečenské důsledky, které jim toto "znemožnění" přinese. Ale takováto zlá politika a taktika nemá a nikdy neměla s lidoveckou tradicí nic společného. Do "arzenálu" KDU-ČSL rozhodně nepatří. Kromě toho jsem si zcela jist, že při takovémto chování politických stran občané po právu přisoudí patřičný díl odpovědnosti všem taktizujícím a vypočítavě vyčkávajícím. A to, co nakonec nejvíc utrpí, bude samozřejmě důvěra občanů v sílu demokracie, kterou nahradí ochota tolerovat změny omezující skutečnou demokracii téměř demokraticky vypadajícími pravidly pro techniku dělby moci.
Obecně existuje poměrně široká shoda v názoru, že rychlejší návrat ČR na cestu k prosperitě může zajistit pouze většinová vláda. Obecně známé jsou i tři diskutované možnosti, jak takovou vládu vytvořit: koalice KDU-ČSL, US a ČSSD, koalice KDU-ČSL, US s ODS a nebo koalice ČSSD s ODS. Všechny vyjmenované alternativy zůstávají zatím - i přes občasné sondážní balónky propagujících vznik velké koalice ČSSD s ODS - v rovině teoretické. K realizaci žádné z nich doposud není dostatek vůle a ochoty. Té první brání vztahy mezi ČSSD a US, druhou - zdá se - znemožňuje vnitřní neschopnost - ODS k nezaujaté, objektivní a věcné diskusi o příčinách současné krize a o způsobu jejího překonání. A v neposlední řadě i skutečnost, že současný stav je pro ODS velmi výhodný. Dlužno však dodat, že, bohužel, velmi prospívá také komunistům, umožňuje jim, aby v PS hráli svou vlastní hru, stále nepokrytěji zpochybňovali zločiny komunistické totality a tvářili se, že na kontinuitě jejich strany s předlistopadovou KSČ není vlastně nic zavrženíhodného.
Komunisté vždy uměli mistrně parazitovat na chybách druhých - a pokud se demokraté v naší zemi nebudou umět na ničem jiném shodnout, pak snad alespoň na tomto - nedávejme komunistům zbytečně munici! Nedávejme jim prostor! Ať zůstanou tam, kam patří - na periferii.
Na litomyšlském zasedání v prosinci loňského roku KDU-ČSL jednoznačně stanovila charakteristiku vlády, na jejímž sestavení by byla připravena se podílet. Muselo by jít o vládu nekomunistickou, většinovou, proreformní a proevropskou. Nemusím zde snad vysvětlovat, co znamená většinová a nekomunistická. Ale co pro nás znamená proreformní:
Dokončit, resp. opravit výstavbu institučního, rozumějme především právního prostředí společnosti, bez kterého je mj. úspěšná ekonomická transformace nemožná. V prostředí právně nejistém a nespolehlivém se podnikatelé nebudou orientovat na příliš nákladné, totiž riskantní investování do budoucích zisků, ale na zisky spekulativní, krátkodobé, na rychlou spotřebu.
S posílením státu všude tam, kde posílení vyžaduje je však třeba zároveň rozšiřovat prostor pro rozvoj občanské společnosti (přirozených společenství) tak, aby se lidé museli postupně stále méně a méně obracet na stát a dokázali řešit své problémy sami (samospráva místní a regionální, profesní /komory/, nadace, na státu nezávislé církve atd., atd.). Proto také chceme usměrnit větší části finančních toků do neziskových sfér.
Přeorganizovat vztah lidí a úřadů, tedy vůbec úřadování v zemi, a s tím zároveň způsoby rozdělování rozpočtových prostředků tak, aby se přiblížilo potřebám lidí a také možnostem jejich kontroly (celková decentralizace, posílení samosprávy na úkor státní správy, reforma státní správy /mj. depolitizace/)
Dokončit privatizaci s cílem, aby u nás podnikali opravdoví vlastníci, ať již domácí či zahraniční, motivovaní k dlouhodobým investicím.
Nastavit daňový systém tak, aby mnohem účinněji než dnes podporoval politicky dohodnuté priority (rodiny s malými dětmi, drobné a střední podnikání, střední stav, ekologické priority atd.)
Sociální a zdravotní péči je třeba konečně postavit na reálné základy: na sdílení odpovědnosti státu a občanů. Politici musí mít odvahu to lidem říci a přesvědčit je o tom, že je to nutné.
I my dnes budeme projednávat materiál o sociální politice KDU-ČSL. V té souvislosti bych chtěl připomenout trvalou pozornost křesťanských demokratů vůči lidem, kteří se ocitli bez vlastního zavinění v existenčních problémech. Mám na mysli především nezaměstnané, ale i další skupiny občanů, kteří se ocitají na hranici chudoby.
Kdo jiný než křesťanští demokraté by jim měl nabídnout opravdovou, účinnou pomoc? Nezaslouží si, aby poslední záchranu museli nakonec hledat u komunistů. To je pro nás velká politická výzva a troufám si říct, že i obyčejná křesťanská odpovědnost.
Dalším zmiňovaným atributem KD politiky je „proevropská politika“. Jakým způsobem je možné ji charakterizovat?
Prosperita a solidarita, solidarita a prosperita, to je vyvážená a pro nás pro křesťanské demokraty zcela přijatelná cílová představa, pro jejíž uskutečnění se Evropa sjednocuje.
Jsme přesvědčeni, že přibližování se Evropské unii a posléze přijetí do ní nás přiměje udělat to, co stejně udělat musíme, co je totiž v našem nejvlastnějším zájmu. Přiměje nás to však k tomu, abychom to udělali co nejrychleji, a přitom co možná bez chyb. Je tedy v našem národním zájmu stát se co nejdříve členem EU, i když nás to bude stát dosti sil. Jak dnes po deseti letech od listopadu 1989, bohužel, již víme, mnohem více sil nás mnohdy stálo a stojí hledat vlastní originální cesty, např. privatizovat tzv. českou cestou.
EU stojí na třech pilířích: na ochraně svobodné hospodářské soutěže, na ochraně spotřebitelů a na vyrovnávání rozdílů životní úrovně mezi jednotlivými regiony EU.
Ke konkrétní politice EU i k pravidlům, podle kterých se řídí, jsme připraveni být kritičtí, ale nesdílíme tzv. euroskepticismus. Zejména ne ten, který je příbuzný heiderovskému izolacionismu, xenofobii pod záminkou starostí o "naše lidi".
Nevěříme ani, že nám hrozí rozplynutí se ve sjednocené Evropě, že ztratíme naši národní identitu, naši kulturní a duchovní osobitost. I to je jen strašení z úst těch, kteří do Evropy vlastně nechtějí, možná i proto, že v podmínkách EU by nebylo možné podnikat tak, jak se dnes u nás také podniká. V prostředí národnostně, kulturně, nábožensky a civilizačně přepestré Evropy si naše národní osobitosti uvědomíme a budeme si jich vážit a pěstovat je víc než v prostředí národnostně dnes jednoho z nejhomogennějších států kontinentu, jakým Česká republika je.
Dělat proevropskou politiku dnes u nás znamená chovat se přiměřeně skromně, přitom však sebevědomě. Nepoučovat vyspělejší ekonomiky, vyspělejší demokracie, inspirovat se jimi, ale přitom stále šetřit vlastní pozitivní tradice všude tam, kde je to možné. Nebát se evropské sociální a ekologické politiky, protože je to spravedlivá politika, která nemyslí jen na dnešek.
Znamená to také pěstovat co nejintenzivnější vztahy se sousedy, protože na tom dokazujeme, jak jsme připraveni již před branami EU komunikovat, spolupracovat, vyjednávat i hledat kompromisy.
Znamená to však především učinit z našeho práva opět právo, nikoli nepřehledný soubor nedůsledných a málo účinných norem, ve kterých se dnes nevyznají ani právníci. V takovém právu se i soudcové (často noví, tedy mladí) pohybují s nejistotou, což je vede k tomu, aby alibisticky vyhledávali shodu s literou práva, nikoli s duchem práva. Právo a spravedlnost se u nás jakoby "rozvedly". Není to v rozporu s právem, zní často stereotypní, bezradná odpověď na překvapivý závěr vyšetřovatelů, státních zástupců, soudců... Ale kde je spravedlnost? Nesmíme se smířit s tím, že spravedlnost je u nás dnes luxusní zboží, na které nemáme.
Být proevropský znamená vlastně být pro reformu, být však pro ni rychle, nevynalézat přitom kolečko od trakaře a nechat si od cesty silácké odsudky a kritiky (často toto siláctví je jen kompenzací mindráků, nedostatku sebevědomí!). Být proevrospký znamená být pro decentralizaci, subsidiaritu, pro samosprávu, regionální politiku, pro vyrovnávání rozdílů mezi regiony. Znamená to být pro transparentní, vynutitelné právo, zajišťující především svobodnou hospodářskou soutěž a chránící spotřebitele. Znamená to budovat a udržovat silný, i stále "útlejší", "hubenější" stát.
Výhledově vzato: nadnárodním a nadstátním institucím, koncernům, agenturám všeho druhu, zatím stále sílícím, se nakonec může postavit jen decentralizovaná, samosprávná společnost, která si většinu problémů vyřeší sama.
Sestry a bratři, KDU-ČSL se opakovaně a zcela jednoznačně přihlásila k hodnotám, které sdílí euroatlantická civilizace. Není to tak dávno, kdy jsme se stali členy NATO. Vzápětí jsme byli podrobeni těžké zkoušce a je mi líto, že zdaleka ne všichni ústavní činitelé v této zkoušce obstáli. Bohužel - relativizace obecných hodnot - obvyklá v tuzemském politickém prostředí - se patrně stala značkou, znamením, kterým se Česká republika na mezinárodní scéně odlišuje od ostatních zemí. Snad ne natrvalo.
Bylo by chybou se v této chvíli nezmínit o úloze našich exulantů a emigrantů. Za bývalého režimu, který neposkytoval příliš mnoho prostoru pro pozitivní prezentaci České republiky v zahraničí to byli právě krajané, kteří proslavili naši zemi na poli kulturním, vědeckém i politické. Svým působením tak přispěli k zájmu, který o bývalé Československo a později Českou republiku od začátku reformního procesu projevovali světoví politici, renomovaní ekonomové a významné osobnosti světové kultury a vědy. oceňujeme rovněž přínos našich krajanů při procesu začleňování České republiky do Evropské unie a NATO. Podporujeme proto snahy o posílení dosavadní spolupráce s krajany.
Pokud jsem se ve své zprávě doposud věnoval tzv. "velké politice", muselo to nutně připadat řadě z vás poněkud nespravedlivé. Přece politika se nedělá jen na centrální úrovni. K tomu, zda se lidé cítí spokojeni nebo nespokojeni, mnohem bezprostředněji přispívá to, co se děje v jejich vesnici, v jejich městě. V pojetí KD není komunální politika jen nezbytné a přitažlivé heslo do volebního programu, ale něco, bez čeho si naši politiku nelze vůbec představit. To, že chápeme politiku jako službu, jako způsob vyjádření své i osobní odpovědnosti za věci veřejné, je zřejmé. Jsem však bytostně přesvědčen, že především naši komunální politici jsou těmi, kteří musí tento závazek neustále potvrzovat v každodenní praxi, v běžném životě. Výsledky loňských komunálních voleb svědčí o tom, že KDU-ČSL je ve městech a obcích vnímána dobře. Přehled dosažených výsledků je obsažen ve "Zprávě o politické a organizační činnosti strany a plnění usnesení Sjezdu KDU-ČSL 1997", která je součástí sjezdových materiálů. Při zisku více než 7300 mandátů zůstala KDU-ČSL v těchto volbách, přes určité ztráty, nejúspěšnější politickou stranou. Získala o cca 1300 mandátů více než KSČM a ODS a téměř o 3000 mandátů více než ČSSD.
Počet mandátů:
7380, 620 starostů
603 místostarostů,
- 5 radních statutárních měst, primátor Miroslav Tetter (České budějovice),
- 7 náměstků (Karlovy Vary - Josef Malý, Hradec Králové - Josef Potoček, Ostrava - Zbyněk Pražák, Olomouc - Pavel Horák, Brno - Milan Šimonovský, Zlín - Frant. Chvatík, Liberec - Jiří Vacek),
7 starostů okresních měst (Hodonín - Jiří Koliba, Litoměřice - Jiří Landa, Příbram - Josef Vacek, Pelhřimov - Miroslav Březina, Třebíč - Pavel Janata, Vsetín - Jiří Čunek, Nový Jičín - Pavel Wessely).
Je dobře, že se úspěšně rozvíjí činnost Klubu komunálních politiků. To je totiž platforma, která může a musí zásobovat naše poslance a senátory podněty, postoji, názory, stanovisky. V souvislosti s veledůležitou reformou veřejné správy se bez názorů od našich komunálních politiků prostě neobejdeme. A platí to i naopak - zprůchodníme-li kanál pro tok informací mezi komunální sférou a Parlamentem - mohou naši komunální politici počítat s tím, že budeme lépe prosazovat a hájit to, co je správné, nezbytné a potřebné.
Sestry a bratři!
Vbrzku Vás čekají volby do krajských zastupitelstev. Pevně věřím, že veškeré retardační snahy, ať už jdou z té či oné strany, vyjdou naprázdno a že se volby opravdu v příštím roce uskuteční. My chceme tyto volby vyhrát! Že se Vám to může jevit jen jako sjezdová proklamace? Jistě! Ale vězte, že to myslím naprosto vážně. Na rozdíl od jiných máme v krajích nejen pevnou organizační strukturu, ale jsem přesvědčen, že my lidem v regionech rozumíme. Víme co je trápí, čeho se obávají a co očekávají od svých krajských parlamentů. Smysl přenesení pravomocí na úroveň krajů není ve vybudování dalších míst pro úředníky, ale ve vytváření průhledné, pokud možno levné a odpovědné struktury pro rozhodování o problémech toho kterého kraje.Samozřejmě vím, že řada z nás je nespokojena s počtem krajů, s hranicemi krajů i jejich názvy. Chci však zdůraznit, že mnohem podstatnější je přesunutí kompetencí, pravomocí, z Prahy do krajů. Úředníci v kamenných palácích na břehu Vltavy nemohou problémům Ostravska nebo Karlovarska rozumět lépe než budoucí krajští zastupitelé. Pro zajištění tohoto úspěchu v krajských volbách ovšem nestačí nějaké stranické usnesení. Vítězství si budeme muset odpracovat. Dovolte mi na tomto místě citovat výrok amerického politika a diplomata Deana Gooderhama Achesona: "Politika v demokracii by byla celkem jednoduchou záležitostí, kdyby nebylo třeba stále znovu vyhrávat volby." A já Vás všechny burcuji: vyhrajme volby!
Každý sjezd tedy i tento se musí zabývat situací ve vlastní straně. Jaká jsou objektivní měřítka, kriteria pro vyhodnocení úspěšnosti stranické práce. Jsou to výsledky voleb do Poslanecké sněmovny, do Senátu, na místní radnici? Určitě ano, ale nejen to, to by bylo značně zjednodušené. Často může osamocený křesťanský demokrat efektivněji působit než nefunkční třeba dvacetičlenná místní organizace. Kdo má pocit, že se mýlím, má možnost se přesvědčit o tom, že, výsledky voleb do Poslanecké sněmovny či Senátu se příliš neliší tam, kde máme či kde nemáme místní organizace. Proč tomu tak je? - hledejme i na tomto sjezdu odpověď.
Častou výtkou směrem k centrálnímu vedení KDU-ČSL je skutečnost, že v jednotlivých okresech, či pražských obvodech zpravidla nejsou zřízeny kanceláře a placeni profesionální tajemníci strany. Tato skutečnost není výsledkem nějaké zlé vůle, ale ekonomických možností. Finanční zprávu KDU-ČSL máte k dispozici v našich sjezdových materiálech. Kde jsou rezervy, kde vidíte možnost lepší správy našich společných finančních prostředků, nechť i to je námětem pro sjezdovou diskuzi.
Dobře ovšem víme, že život a životaschopnost strany záleží nejen na financích z centra. Aktivita, nasazení, odvaha, obětavost našich lidí jsou podstatně větší devizou než sebevětší příspěvek ze státního rozpočtu. Děkuji Vám, Vám všem, kteří jste bez ohledu na vlastní pohodlí, čas, prostředky uměli pomoci presentovat dobré myšlenky křesťanských demokratů.
Tím ovšem samozřejmě nechci říci, že by vedení strany mělo ponechat okresní a místní organizace jejich osudu. Ti, kteří dnes a zítra budou kandidovat na funkce ve vedení strany, musí mít nepochybně spolu s 20 našimi poslanci a 17 senátory jako jednu ze svých prvořadých povinností informovat a diskutovat s členskou základnou. Dovolím si však v tuto chvíli jednu poznámku - nebude nijak nová, převratná - už před drahnými lety Josef Lux říkal, a právem, že v každé hospodě, baru, všichni ví, co by měl dělat prezident, premiér, parlament. Ale obtížně se hledají náměty, co by měli udělat sami ve své vesnici, městě. Toto možná lapidární konstatování by pro nás ovšem mělo být výzvou. A velmi vážnou. Místní či městské organizace by měly mít přirozenou potřebu vést diskusi s politickými partnery, se zastupiteli, městskou policií. Podstatně širší okruh aktivit by měly mít okresní výbory KDU-ČSL. Okresní úřad, úřad práce, finanční úřad, okresní policie, školský úřad a další to by měli být političtí partneři pro OV KDU-ČSL. Pozice budoucích KV jsou snad ještě důležitější. Zejména na nich bude záležet úspěch v krajských volbách. Vy sami znáte nejlépe poměry v jednotlivých krajích, a je tedy především na Vás, jaké volební programy připravíte.
Sestry a bratři, každý projev musí jednou skončit. I ten můj se chýlí k závěru. Bez nároku na to postihnout úplně celou velmi košatou politickou přítomnost jsem se pokusil Vás informovat alespoň o základních pohledech současné KDU-ČSL na svět kolem nás. Nečinil jsem si ani nárok předkládat již nějaké hotové předem připravené závěry. Jako strana, která považuje budování občanské společnosti za jeden z pilířů svého programu, bych však chtěl připomenout alespoň některé další aktivity. Okruh našich spolupracovníků se rozrůstá, smlouva, kterou vedení strany podepsalo s Juniorklubem, zaručuje zastoupení mladé nastupující generace ve všech orgánech strany a zhruba roční zkušenosti ukazují, jak potřebný může být pohled našich juniorů na závažné otázky celostátního i mezinárodního dosahu.
Křesťanská tělovýchovná a kulturní organizace OREL, se kterou máme rovněž smlouvu o spolupráci, si získává pod novým vedením stále lepší pozici a v prostředí, ve kterém působí, se stala pojmem. Z pohledu křesťanských demokratů je působení Orla nazastupitelné. Kolpingovo dílo ČR vykrývá další prostor; jeho aktivity jsou pozitivně vnímány i mimo okruh našich tradičních příznivců. EAD, která má k naší straně blízko, ve spolupráci s Nadací Konráda Adenaura a Hanse Seidela každoročně i pro naše členy a příznivce zabezpečuje desítky vzdělávacích a společenských akcí. Cítím ovšem jako důležité také připomenout styky mimo, řekněme, tradiční okruh. Již dvakrát jsme podepsali dohodu o rámcové spolupráci s ekologickým hnutím Duha, na různých - i té nejvyšší - úrovni komunikujeme se všemi profesními komorami. Osobně si velmi vážím také otevřených vztahů s Konfederací odborových svazů i některými svazy zvlášť.
Z tohoto krátkého výčtu je patrné, jak přepestrý je život politické strany. Naše kontakty se zahraničními bratrskými stranami na nejrůznějších evropských fórech tuto mozaiku doplňují.
Sestry a bratři - KDU-ČSL se může s uspokojením podívat na období po hradeckém sjezdu - nebyla to doba lehká, přinesla řadu vážných problémů, řadu významných rozhodnutí. Skutečnost, že jsme obstáli, není zdaleka jen zásluhou vedení strany, především je to zásluha Vás všech, i těch, které zastupujete. Děkuji Vám.
To, co nás čeká v budoucnu, však menší nároky na nás klást nebude - spíše naopak - abychom obstáli, musíme být dobře připraveni. Být aktivní a připravený vždy patřilo k přednostem křesťanských demokratů - do budoucnosti hleďme s důvěrou a odvahou. Jen tak dokážeme proměnit k lepšímu svět kolem nás. A menší úkol nemáme.
Jan Kasal