A jsme u staré známé slabiny naší strany - u mediální politiky. Je to riziková součást politikovy práce, ale nutná a nedílná. Dnes, kdy prožíváme rozmach medií a informačních toků, když se přenos informací stále zrychluje a lidé jsou zvyklí s informačními prostředky a kanály být dnes a denně ve styku, musí se tomu přizpůsobit i politické strany. Informace se musejí šířit včas, dokud je nepředejde jiná informace od konkurenta. Každé politické rozhodnutí či krok by měla už od počátečního nápadu provázet promyšlená mediální strategie a tak to dokonce máme v koncepci mediální práce, kterou někdy před dvěma roky schválilo předsednictvo. Bohužel však zůstala jen na papíře.

V žádném případě tímto nekritizuji svého nástupce ve funkci tiskového mluvčího, tedy Petra Koutného. Kdyby se rozkrájel, nepřiměje politiky k mediální aktivitě, pokud oni sami nechtějí nést kůži na trh, pokud stálý kontakt s medii mají v žebříčku svých priorit až na posledních místech. Objevují se také úvahy o tom, že by to vyřešilo zadání mediální politiky nějaké agentuře. Agentury mohou přispět radou a za svého působení ve funkci jsem s nimi nebo s jednotlivými odborníky z nich konzultace vedla a nemýlím-li se, dělá to i můj nástupce. Takové konzultace však vždycky končí stejně: Kdo to tam u vás může prezentovat? Štáb či agentury mohou vymyslet scénář a režii, ale před kamerami či diktafony už bud politik sám. Aby mohl uskutečnit doporučení agentur a odborníků, musejí to umět, musí se to chtít učit, obětavě to zkoušet a hlavně se smířit s tím, že mediální hvězdou se nestanou přes noc a bez problémů.

Kdyby snad tady chtěl někdo opakovat poněkud otřepanou a trochu bolestínskou námitku, že nás media pomíjejí, že nám nedávají prostor, tak rovnou říkám, že to není pravda. Je ovšem pravda, že po těch politicích, kteří se v mediální oblasti vypracovali, je větší poptávka než po těch, kteří se o to nepokusili. Když j sem někdy prosila už pátého nebo desátého politika, aby šel do nějakého pořadu, říkávali jsme si v tiskovém oddělení že by se všechno vyřešilo, kdybychom našli novináře, který se zeptá: Tak o čem byste dnes nejraději hovořil? Takový novinář se ovšem nenajde a jako občan a čtenář jim to ani nevyčítám.

Pamatuj i se také ještě na někdejší kritiku toho, že se dříve v mediích příliš objevoval Josef Lux. Ted' se tam neobjevuje téměř nikdo a zdá se, že to nikomu zvlášť nevadí, ačkoliv ubíhají dlouhé týdny a politické diskuse se odehrávají bez nás, v novinách jsme poskrovnu, naše tiskové konference navštěvuje stále méně novinářů a tiskové konference to ostatně nevytrhnou. Ted' samozřejmě nemluvím o několika dnech těsně předsjezdových. A není bez zajímavosti, že i při výrazném omezení mediálních aktivit je stále Josef Lux druhým, v některých ohledech třetím politikem naší strany vyskytujícím se v mediích. Kde jsou ti ostatní kromě něho, Kasala, Svobody a Kalouska? Proč tady zástup politiků, kteří nebyli spokojeni s tím, že j sou Luxovými aktivitami jakoby ve stínu, nevyužil prostoru, který Josef Lux uvolnil? Chtěla bych tu zopakovat, co mi před rokem nikdo nevěřil, ale teď už to snad ukázal vývoj : Josef Lux nebyl tak často v mediích proto, že by tam nechtěl pustit ostatní, ale proto, že to umí, a umí to proto, že to považoval za důležité a naučil se to. Takhle prosté to je. Jestli se do toho rychle nepustí také ostatní funkcionáři strany, budeme velmi brzy opět vnímáni jako strana provinční, odkázaná na přízeň tradičních členů a jejich rodinných příslušníků. Na konci 20. století se nemůžeme spokojit s šířením svých politických názorů prostřednictvím stranického bulletinu a vývěsních skříněk.

Placený aparát strany, tiskové a analytické oddělení nebo drahé agentury mohou politikům jen poradit, připravit jim materiály, podklady, navrhnout účes či vymyslet slogan, ale to je vše. Je to důležité, ale nejdůležitější je politik sám a jeho schopnost na sobě pracovat. Říkám to samozřejmě proto, že dnes budeme volit své představitele, kterým tak svěříme marketing křesťanské demokracie. Prosím, aby toto hledisko bylo pečlivě bráno v potaz nejen při volbě předsedy, ale zejména při volbě místopředsedů a minimálně také členů Celostátního výboru. A až je zvolíme, nedopřejme jim, aby se uzavřeli v parlamentu mezi výbory a zasedáními klubu. I kdyby se tam upracovali, této politické straně to bude málo platné. Lidé ji budou volit jen tehdy, když je politici fundovaně přesvědčí, že máme co říct.

Bratři a sestry, bombastická reklama na špatné zboží je nefér, ale skvělé zboží bez reklamy je ztrátový podnik. A tuto moudrost neobjevil věk reklam. Římský prozaik Lucius Apuleius řekl ve druhém století po Kr.: Co nikdo neví, to jako by se nestalo. Velmi prosím, abychom nadále netajili, že pracujeme.