1. ÚVOD

Usnesením Hradeckého sjezdu č. 5 byl CV KDU-ČSL uložen tento úkol:

“Sjezd ukládá:

• Celostátnímu výboru připravit konkrétní návrh sociální politiky KDU-ČSL vycházející ze schválených Tezí sociální doktríny
• Celostátnímu předsednictvu vypracovat konkrétní zadání pro práci CV na návrh sociální politiky KDU-ČSL včetně časového harmonogramu a rozpočtu potřebných finančních prostředků k zabezpečení odborných prací
• Celostátní konferenci průběžně sledovat postup prací na návrhu sociální politiky KDU-ČSL a přijímat potřebná usnesení k realizaci úkolů shora uvedených.”

Předložený materiál shrnuje výsledky prací, které byly k naplnění tohoto usnesení provedeny. Vedle aktivit zaměřených na rozpracování sociální doktríny jako východiska pro sociální politiku státu bylo usnesení naplněno zejména přípravou volebního programu pro předčasné volby a rozpracování tří základních témat soc. politiky stanovených Celostátním výborem KDU-ČSL.

2. SOCIÁLNÍ POLITIKA KDU-ČSL 
současný stav prací vycházejících z usnesení č. 5 Sjezdu KDU-ČSL 1997

Dle prof. JUDr. Igora Tomeše každý sociální systém potřebuje mít svou:

A) Teorii
B) Priority
C) Systematickou politiku.

 

ad A) Teoretická východiska a postup při formulaci sociální doktríny ČR

KDU-ČSL vychází z teoretických základů sociálně tržního hospodářství a řídí se osvědčenou zásadou jednoho “z duchovních otců” systému sociálně tržní ekonomiky Waltera Euckena : "Volný trh musí působit všude kde je to možné, jiné principy jen tam, kde je to nutné."

Svoji teoretickou vizi formulovanou v tezích sociální doktríny KDU - ČSL schválil Sjezd KDU-ČSL1997. Následně byla představena na odborné konferenci dne 4. 12. 1997, pořádané SOCIOKLUBEM a Vysokou školu ekonomickou v Praze. Později byla publikována na stránkách odborného časopisu Sociální politika. Závěr odborné konference byl jednoznačný. Přijetí státní sociální doktríny je nezbytnou nutností pro Českou republiku.

15. 5. 1998 ohlásila ČSSD, že následovala příkladu KDU - ČSL a zpracovala svoji představu o cílech sociální doktríny. Další odborné konference pořádané SOCIOKLUBEM dne 18. 1. 1999 se bohužel účastnili kromě nezávislých odborníků pouze zástupci KDU - ČSL a ČSSD. Přínos této konference byl v tom, že se utvořil autorský tým, který pracuje na přípravě textu české sociální doktríny. Příští konference se uskuteční 27. 5. 1999 na půdě Senátu ČR. Účast již přislíbili také zástupci dalších stran čtyřkoalice a je naděje i na přítomnost dalších politiků.

Cílem těchto konferencí je snaha dospět v otázce formulování sociální doktríny ČR a následně při jejím praktickém uplatňování aspoň k minimální míře shody mezi relevantními demokratickými politickými stranami zastoupenými v Parlamentu ČR.

Lze zdůraznit, že KDU - ČSL, která už v roce 1997 předložila vlastní představu o sociální doktríně jako teoretickém základu sociálního systému českého státu, je přiznána priorita. V této aktivní roli bude KDU-ČSL pokračovat.

 

ad B) Priority sociální politiky KDU-ČSL

Koncem roku 1997 v rámci přípravy tzv. Tříkrálové konference formulovala KDU-ČSL zásadní požadavky v oblasti sociální politiky:

1. Vypracovat Sociální doktrínu státu, která:

• Formuluje základní směry a cíle sociální politiky státu a prostředky k jejich dosažení.
• Orientuje se především na podporu rozvoje lidského potenciálu a zajištění rovných šancí pro všechny.
• Vyjadřuje míru společenské solidarity i míru individuální odpovědnosti.
• Formuluje postavení a míru spoluúčasti jednotlivce, rodiny, obce, regionálních celků a nestátních institucí při řešení sociálních problémů.
• Formuluje vztah k ostatním resortním doktrínám státu.
• Definuje vazby vlastní sociální politiky k politikám jiných států EU.

2. Usnadnit podmínky činnosti nestátních organizací.
(Co může udělat občan sám, nemusí dělat stát).

• zrovnoprávnit přístup k veřejným finančním prostředkům pro státní stejně tak i nestátní subjekty,
• poskytnout nestátnímu sektoru větší podporu vlády.

3. Nově koncipovat rodičovský příspěvek.
(Podpořit osobní péči rodiče o malé dítě).

• stanovit RP jako dvoustupňovou dávku:
  1. st. (základní příspěvek) - poskytnout všem rodinám s dětmi do 4 let věku,
  2. st. (zvýšený příspěvek) - poskytnout rodinám, kde rodič osobně a celodenně pečuje o dítě do 4 let.

4. Nově koncipovat přídavek na dítě v návaznosti na odpočitatelnou položku na nezaopatřené děti v dani z příjmu fyzických osob.
(Přídavek na dítě je vyjádřením podpory státu rodinám s dětmi, jejichž rodiče řádně platí daně).

• kombinaci PD a odpočitatelné položky konstruovat tak, aby se podpořily rodiny, které se řádně o děti starají, pracují a platí daně.

5. Zavést do daňové soustavy státem uznávané výdaje odečitatelné od základu daně z příjmu.
(Stát podporuje občana v činnostech celospolečensky prospěšných - vzdělávání aj.).

• umožnit odečítání taxativně určených nákladů i osobám v závislé činnosti
  /podpora přípravy na povolání, zajištění bydlení apod./.

6. Provést v zákoníku práce takové změny, které by umožnily ve větší míře využívat zkrácenou pracovní dobu.
(Lépe skloubit péči o rodinu s ekonomickou aktivitou).

• umožnit zaměstnaným matkám s dětmi lépe zvládnout rodinu i zaměstnání,
• do budoucna příspěvek k řešení problému nezaměstnanosti.

7. Prodloužit a srovnat základní výměru dovolené a prodloužit dovolenou rodičům s dětmi.
(Umožnit lepší kontakt rodičů - zvláště mladých - s dětmi).

• při podávání stejného pracovního výkonu mají všichni nárok na stejně dlouhou dovolenou,
• umožnit mladým rodičům trávit s dětmi více času.

8. Zavést státní stipendium pro nejlepší studenty středních škol.
(Stát podporuje perspektivní mladé lidi v přípravě na povolání).

• podpořit nadprůměrné studenty - pro začátek asi 1 % studentů středních škol.

9. Zpracovat analýzu sociálních podmínek rodin s dětmi.
(Abychom mohli rodině účinně pomáhat, musíme vědět, co se v ní děje).

• existují pouze dílčí analýzy - na jejich základě nelze vypracovávat komplexní opatření.

10. Zpracovat analýzu dlouhodobých dopadů demografického vývoje a alternativy jeho ovlivňování.
(Neponechat demografický vývoj živelnému vývoji a trhu).

• demografický vývoj vykazuje výrazné negativní trendy, na které je třeba reagovat včas.

11. Zpracovat analýzu předpokládaných dopadů jednotlivých kroků liberalizace cen v oblasti bydlení v horizontu nejméně 10 let.
(Bydlení jako základní životní potřeba vyžaduje dlouhodobou jistotu).

• nejistota vyvolává sociální napětí a neumožňuje občanům plánovat a realizovat dlouhodobější vlastní záměry pro zajištění bydlení odpovídající potřebám i ekonomickým možnostem.

12. Dokončit řešení otázek bydlení rodin postižených povodněmi.
(Koordinovaně využít finanční prostředky shromážděné díky solidaritě občanů ČR).

• urychleně zpracovat konkrétní projekty pro pomoc postiženým oblastem a umožnit různým držitelům fin. prostředků ze sbírek (nadace, konta, fondy) podílet se na společných projektech.

13. Zpracovat střednědobou prognózu potřeb vysokoškolsky vzdělaných pracovníků.
(Stát nebude sám vytvářet budoucí nezaměstnané).

• neexistuje strukturální prognóza potřeby absolventů VŠ,
• neuplatněním absolventů na trhu práce se akceleruje nezaměstnanost, zvyšuje se počet osob závislých na státní soc. podpoře.

14. Vypracovat program státní podpory jazykového školství.
(V Evropě se uplatníme, jen když se domluvíme).

• vstup do EU a uplatnění na trhu práce v zahraničí vyžaduje znalost jazyků.

15. Vybudovat systém prevence sociálně patologických jevů.
(Problémům raději předcházet, než je řešit).

• prevence jako nejradikálnější způsob řešení sociálních problémů občanů.

Tříkrálová konference se nekonala a další práce se zaměřily na přípravu programové konference KDU-ČSL v Zahrádkách u České Lípy konané ve dnech 27. - 29. 3. 1998. Pro tuto konferenci bylo vybráno 10 témat pod názvem “Návrhy prvního souboru sociálních opatření k realizaci tezí sociální doktríny KDU-ČSL".

Završení této etapy bylo vypracování volebního programu pro předčasné volby do Parlamentu ČR v roce 1998. Volební program je uveden jako Příloha číslo 1.

 

ad C) Systematická politika

Do systematické politiky byly usnesením Celostátního výboru KDU - ČSL č. 356 ze dne 12. 1. 1999 vybrány první tři oblasti:

Rodinná politika
Penzijní pojištění a jeho reforma
Politika zaměstnanosti

Materiály s výše uvedenými tématy tvoří další samostatné přílohy této zprávy.

 

PŘÍLOHY

1. VOLEBNÍ PROGRAM KDU-ČSL 1998
Sociální politika KDU-ČSL

OBSAH

A)  Sociální politika KDU-ČSL
B)  Systémy povinného pojištění
C)  Manželství a rodina

A) SOCIÁLNÍ POLITIKA KDU-ČSL

V souladu s tezemi sociální doktríny KDU-ČSL a se závěry schválenými sjezdem v září 1997 budeme usilovat o celospolečenskou diskusi směřující k přijetí Sociální doktríny státu, která:

• vymezí základní směry a cíle sociální politiky státu a prostředky k jejich dosažení
• zaměří sociální politiku především na podporu rozvoje lidského potenciálu a zajištění rovných šancí pro všechny
• stanoví míru společenské solidarity i míru individuální odpovědnosti při realizaci sociální politiky
• vymezí postavení a míru spoluúčasti jednotlivce, rodiny, obce, regionálních celků a nestátních institucí při řešení sociálních problémů.
• určí vztah sociální doktríny k ostatním resortním doktrínám státu
• naváže záměry sociální politiky ČR na sociální koncepce zemí EU

KDU-ČSL je přesvědčena, že tato diskuse povede k obecné shodě o prioritách sociální politiky v příštím volebním období, za něž sama považuje:

• podporu středních vrstev
• prorodinnou politiku
• zaměstnanost mladých
• přenesení těžiště z přímé finanční pomoci na sociální práci (zejména na účinnou sociální prevenci).

Tyto záměry sociální politiky chceme v prvé fázi realizovat prostřednictvím opatření, k nimž patří zejména:

• Příprava a prosazení zákona o sociální pomoci, který změní postavení příjemce pomoci tak, aby mohl aktivně ovlivňovat podmínky a úroveň nabízené péče a skloubí nárok na tuto pomoc s odborným posouzením jeho situace. Tuto změnu umožní zavedení příspěvku na péči, který příjemce využije spolu s ostatními příjmy k nákupu péče u akreditovaných poskytovatelů nebo k jejímu zabezpečení v rámci vlastní rodiny.
• Usnadnění podmínek pro činnost nestátních neziskových organizací. Co může udělat občan sám, nemá dělat stát. Proto budeme prosazovat větší podporu státu pro nestátní sektor a rovnoprávný přístup k veřejným financím prostátní i nestátní subjekty vykonávající veřejně prospěšné činnosti.
• Zvýšení přídavku na dítě pro rodiny se středními příjmy a zvýšení odečitatelné položky na dítě u daně z příjmu. Přídavek na dítě chceme vyplácet v jednotné výši 25% částky životního minima dítěte na osobní potřeby všem rodinám, jejichž příjem nepřekračuje 2,5 násobek životního minima rodiny. Pro podporu rodin, které řádně platí daně, navrhneme zvýšení odečtu na dítě u daně z příjmu z 18 000 Kč na 21 600 Kč ročně.
• Odpočet části státem uznaných výdajů plátce od základu pro daň z příjmu ze závislé činnosti. Považujeme za žádoucí, aby stát podpořil občana v taxativně stanovených celospolečensky významných aktivitách souvisejících např. s přípravou dětí na povolání, se zvyšováním vlastní kvalifikace, jazykových znalostí, se zajištěním na stáří a pod.
• Změny v zákoníku práce umožňující širší využívání zkrácené pracovní doby. Budeme prosazovat takové úpravy, které přispějí k lepšímu skloubení péče o děti a rodinu se zaměstnáním. Očekáváme, že postupně nabudou na významu i při řešení problému nezaměstnanosti.
• Prodloužení základní dovolené. Chceme, aby zejména mladí rodiče mohli se svými dětmi trávit více času. Proto navrhneme zvýšení základní dovolené na čtyři týdny s tím, že bude zachována možnost, aby ji zaměstnavatelé dále prodloužili.
• Zavedení státních stipendií pro vynikající studenty středních škol. Považujeme za nezbytné, aby stát podporoval perspektivní mladé lidi ve snaze o dobrou přípravu na budoucí povolání. Předpokládáme, že nárok na toto stipendium získá asi 1 % studentů středních škol.
• KDU-ČSL je přesvědčena, že naplňování koncepce Sociální doktríny, přesahující rámec vyjmenovaných záměrů a opatření se musí opřít o analýzy, které doplní současné dílčí poznatky o sociální situaci rodin a vybraných skupin občanů. Mezi témata, která chce k výzkumu předložit bude patřit zejména podrobná analýza sociálních podmínek rodin s dětmi, analýza důsledků demografického vývoje a alternativ jeho ovlivňování, výzkum důsledků pokračující liberalizace cen, analýza a prognóza potřeb vysokoškolsky vzdělaných pracovníků.

 

B) SYSTÉMY POVINNÉHO POJIŠTĚNÍ

Účinnost a náklady sociální politiky státu jsou do značné míry předurčeny vlastnostmi zavedených povinných pojistných systémů. Tyto systémy zajišťují občana ve stáří, v nemoci, při úrazech a invaliditě, při ztrátě zaměstnání. Mají u nás dlouholetou tradici a jsou zatím - stejně jako ve většině zemí - založeny na průběžném financování. To znamená, že z prostředků, kterými plátci pojistného v daném časovém období na pojištění přispívají, jsou jiným pojištěncům v tomtéž období hrazeny jejich pojistné nároky.

Společným problémem všech druhů našeho povinného pojištění se stal rychlý růst výdajů při pomaleji narůstajících příjmech. Sociální pojištění se navíc vlivem nadměrné nivelizace změnilo na sociální dávky a pro občany s průměrnými a nadprůměrnými příjmy přestalo plnit funkci sociální ochrany. To vše vyvolává diskusi, jejíž podstatnou součástí jsou úvahy o nezbytné nebo optimální míře solidarity, kterou má povinný pojistný systém zajišťovat.

KDU-ČSL je přesvědčena, že tato diskuse, stejně jako celá sociální politika, musí vycházet ze sociální doktríny státu, která úroveň solidarity v jednotlivých druzích pojištění vymezí. Tato doktrína však, bohužel, zatím České republice chybí. KDU-ČSL bude trvat na jejím zpracování. Za samozřejmý považuje požadavek na její slučitelnost s Evropskou sociální chartou.

Po změnách, které postupně omezují neřízený růst nákladů na zdravotní péči se zdá, že největší problémy z hlediska financování hrozí v příštích letech důchodovému pojištění. Není pochyb, že na nich bude mít nemalý podíl očekávaný nepříznivý demografický vývoj, jehož důsledkem je pokles podílu ekonomicky aktivních, do systému přispívajících občanů v populaci. Reakcí na tuto situaci je postupné zvyšování věku pro nárok na starobní důchod, ke kterému u nás dochází od r. 1996. Rozhodující příčinou současného deficitu důchodového systému je však vedle stagnující ekonomiky dosavadní způsob valorizace penzí, která neodpovídala příjmové stránce pojištění a směřovala především ke zvyšování pevné složky důchodů. Jeho pojistný charakter narušuje také vysoký podíl uznávaných náhradních dob, za které není hrazeno pojistné, extrémně vysoká nivelizace vyplácených důchodů a další skutečnosti. KDU-ČSL i nadále trvá na svém záměru uvedeném v minulém volebním programu přiblížit a udržet hodnotu průměrného důchodu na úrovní blízké 50% průměrné hrubé mzdy. Proto bude prosazovat, posílení pojistných principů v základním důchodovém pojištění a nápravu deformací, které ho zatěžují. To m.j. povede k větší závislosti výše vyplácených důchodů na odvedeném pojistném. Počítáme s tím, že pojištěncům s nízkými příjmy budou důchody doplňovány dávkou ze systému sociální podpory nebo sociální pomoci.

Zásadní změny vyžaduje současné penzijní připojištění se státním příspěvkem. Chceme, aby se stalo funkčním nástrojem dodatkového zabezpečení na dobu stáří a přestalo být pouze výhodným způsobem krátkodobého spoření. Budeme prosazovat úpravy, které zvýrazní jeho dlouhodobý charakter a zvýší motivaci občanů k účasti na připojištění. Zvýhodníme zaměstnance i jejich zaměstnavatele, kteří jim budou na připojištění přispívat.

Jsme připraveni k diskusi o koncepčních změnách systému důchodového pojištění a k hledání optimální cesty pro zajištění jeho dlouhodobé financovatelnosti. Počítáme s podporou systému důchodového spoření, který zvýší individuální odpovědnost občanů za jejich zabezpečení na dobu stáří a s jeho ev. posílením volnými prostředky FNM.

Budeme prosazovat přijetí nových pravidel nemocenského pojištění. Chceme, aby tato pravidla zvýšila úroveň nemocenských dávek při déle trvajícím onemocnění a zlepšila jejich poměr k čisté mzdě pojištěnce.

Optimalizace léčebného procesu a výdajů na jeho zajištění zřejmě do budoucna povede ke sloučení nemocenského a zdravotního pojištění. Vzhledem k současnému napětí ve zdrojích na úhradu zdravotní péče a k nedořešeným pravidlům jejího financování považujeme za nezbytné, aby tento krok byl realizován až po překonání problémů, které současný systém plateb za zdravotní péči provázejí.

Zcela nevyhovující je současný stav pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škody při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání. Rozhodujícími problémy tohoto pojištění jsou nákladná správa zajišťovaná komerčními pojišťovnami, pojistné jehož výše je proti nákladům na odškodné nepřiměřeně vysoké, nezajištěnost rezerv na plnění dlouhodobých závazků, chybějící ekonomická motivace zaměstnavatelů k prevenci. Budeme prosazovatpostupnou přeměnu stávajícího modelu na komplexní úrazové pojištění s charakteristikami odpovídajícími evropskému standardu.

Pojistné na státní politiku zaměstnanosti vytváří zdroje, z nichž jsou kromě podpor v nezaměstnanosti hrazeny i výdaje na aktivní politiku zaměstnanosti. Pojistné principy jsou v tomto systému uplatňovány ve velmi omezené míře, snad nejméně ze všech systémů sociálního pojištění.

KDU-ČSL bude prosazovat posílení pojistných principů (zejména zvýšení vazby na dosahovaný výdělek) i u tohoto pojištění. Současně chce bránit jeho zneužívání. Klíč k boji proti nezaměstnanosti nevidí ve vysokých dávkách, ale v podpoře hospodářského růstu a v tvorbě nových pracovních příležitostí.

 

C) MANŽELSTVÍ A RODINA

Nejvyšší formou společenství muže a ženy je manželství, které je základem společné odpovědnosti matky a otce za péči a výchovu dětí. Nemanželská partnerství a rozhodnutí lidí, kteří se nechtějí právně zavazovat k manželství je třeba respektovat, ne však stavět na úroveň manželství.

Rodina je prvním a nejdůležitějším společenstvím ve státě. V ideálním případě umožňuje vytváření vazeb a rozvíjení vztahů mezi třemi generacemi. V úzkém soužití se její členové vzájemně obohacují a pomáhají si při naplňování svých potřeb tak, jak to není možné v žádném jiném lidském společenství.

Rozhodnutí o počtu dětí, době jejich početí a jejich výchova je nezpochybnitelným právem rodičů. Stát, ani jiné instituce nemají právo do tohoto rozhodování zasahovat. Stát však nese odpovědnost za to, že rozhodnutí mít děti a žít normální rodinný život nebude spojeno s rizikem chudoby. Chceme, aby rodina pečující o dítě, stárnoucí prarodiče či nemocné členy rodiny potřebovala přímou finanční pomoc státu co nejméně. Chceme, aby lidský život byl chráněn od okamžiku početí až do okamžiku přirozené smrti.

Důraz kladený na rodinu neopomíjí její jednotlivé členy a jejich specifické nároky a potřeby. Chápe je však v kontextu celého rodinného společenství a ty zase v  kontextu celospolečenském.

Bude-li stabilní a prosperující rodina, je naděje, že bude stabilní a prosperující celá společnost.

Stabilní a prosperující rodiny jsou zárukou stability a prosperity celé společnosti.

Rodina je rozhodujícím místem, kde se z generace na generaci přenáší vztah k základním lidským hodnotám a občanským ctnostem. Selhání rodiny je největší hrozbou pro existenci demokratické občanské společnosti. Toto poznání je hlavním důvodem, proč považujeme pro-rodinnou politiku za jeden ze základních kamenů našeho programu.

Má-li být pro-rodinná politika účinná a efektivní, musí se zaměřit na všechny fáze životního cyklu rodiny a jejích členů. Zvláštní zřetel musí věnovat zákonitým výskytům a kumulaci mimořádně náročných událostí (začátek pracovní kariéry, založení rodiny, zajištění bydlení, narození dítěte, zdravotní postižení některého z členů, péče o stárnoucí rodiče aj.) a jejich možným nepříznivým dopadům včas předcházet.

V souladu s takto chápanou pro-rodinnou politikou, zahrnula KDU-ČSL do svého programu sociální politiky zejména tato opatření:

• úpravu podmínek pro vyplácení přídavku na dítě a zvýšení odpočitatelné položky na dítě ze základu pro daň z příjmu (podpora rodin se středními příjmy)
• odpočet státem uznaných výdajů zaměstnanců ze základu pro daň z příjmu (podpora celospolečensky prospěšných aktivit členů rodiny)
• změny v zákoníku práce, které umožní ve větší míře využívat zkrácenou pracovní dobu (skloubení péče o rodinu se zaměstnáním)
• zvýšení základní dovolené na tři týdny, a perspektivně její rozšíření pro rodiče s dětmi do 15 let věku o dalších 5 dnů (více společného času v rodinách s dětmi)
• státní stipendium pro nejlepší studenty středních škol (podpora perspektivních mladých lidí v přípravě na povolání).

 

2. RODINA A RODINNÁ POLITIKA

A) ÚVOD

Pohled na rodinu se mění v posledních 40 letech asi radikálněji, než kdykoliv předtím. Na rozdíl od dřívějších pokusů o zpochybnění rodiny, které byly vždy ve jménu nějaké ideje (svoboda, volná láska, eugenika atd.), jsou dnešní úvahy o rodině a její budoucnosti spíše založeny na snaze interpretovat demografická fakta, nebo pochopit společenské procesy, které mají vztah k lidskému reprodukčnímu chování. Mnohokrát v minulosti někteří filozofové a teoretici zpochybňovali rodinu, ta se však zdála neotřesitelně pevná a na teorie nikdo nedbal. Dnes rodina mizí a rozpouští se v těžko definovatelných formách, teoretikové mluví o její nenahraditelnosti, ale zdá se, jakoby na jejich teorie opět nikdo nedbal. Přitom před našima očima dochází ke zpochybnění postupně všech základních prvků a charakteristik rodiny, které byly dříve považovány za víceméně dané.

Sociologové tato fakta zjišťují, snaží se porozumět příčinám, eventuelně vyslovují prognózy, politikové by se měli pokoušet o řešení. Protože jde o specializovaný problém, měla by se jím zabývat specializovaná politická koncepce – rodinná politika.

Politický pohled na rodinu, tedy definice rodinné politiky se liší podle toho, jaký politický subjekt danou konkrétní rodinnou politiku vytváří. Obsahuje vždy jistou politickou vizi. V rámci této vize pak využívá vědecky ověřených sociologických, ale někdy též psychologických, historických nebo teologických dat, aby zdůvodnil svoje návrhy nebo zpochybnil návrhy politických protivníků. Konkrétní kroky jsou však vždy výsledkem inspirace a tvořivosti politika, která je korigována obvyklou hrou politických sil. Rodinná politika tady zůstává, tak jako každá jiná politika, v pojetí jedněch převážně technologii moci,v pojetí druhých převážně službou.

Problém spočívá v tom, že zatímco nešťastná politická rozhodnutí v jiných oblastech způsobují materiální nebo morální ztráty postižené společnosti a jsou rychle rozeznatelná, nešťastná rozhodnutí v oblasti rodinné politiky působí plíživě a jsou rozeznatelná s podstatně větším zpožděním, resp. V obvyklých měřítcích hodnocení politických rozhodnutí nejsou rozeznatelná vůbec (efekt se prostě může dostavit po 15 nebo 20 letech). Zatímco nešťastná politická rozhodnutí v jiných oblastech ohrožují existenci společnosti jen výjimečně, nešťastná politická rozhodnutí v oblasti rodinné politiky směřují v dnešní době k ohrožení společnosti přímo. Dokonce se zdá, že i jistý druh nerozhodnosti nebo nečinnosti může mít stejné důsledky jako výše zmíněná nešťastná rozhodnutí.

Z toho vyplývá, že žádný politický subjekt , tedy ani žádný stát, nemůže rodinnou politiku nedělat, protože eventuelní “nedělání rodinné politiky” je pouze jednou z jejích špatných forem.

 

B) ANALÝZA

1. Výchozí sonda

Na podzim roku 1997 bylo osloveno na 1 300 mladých lidí, mužů i žen, z celé České republiky v dotazníkovém šetření Sociologického ústavu Akademie věd ČR ve spolupráci s agenturou STEM nazvaná “Mladá generace”. Výsledky této práce shrnuje následující text.

V kapitole “Partnerské a natalitní chování mladé generace” se konstatuje, že klíčovými pojmy jsou práce a rodina, jež reprezentují sféru veřejnou a sféru soukromí, které jsou obě pro náš spokojený život nepostradatelné. Práce jako hodnota, od které se v západních společnostech stále odvíjí smysl života, ale bude, jak se domnívají mnozí, v budoucnosti v postindustriálních společnostech vyhrazena pouze jedné pětině obyvatel. Pod tuto definici práce - to je práce za mzdu, nebo obecně finančně zhodnocenou - se ale "nevejde" například již delší dobu diskutovaná práce žen v domácnosti. A přitom tvoří nemalý podíl hrubého národního produktu.

Snižování podílu pracujících souvisí zejména se stárnutím populace (kdy poroste podíl ekonomicky neaktivních, tj. dětí a důchodců) a změnami charakteru práce, kdy roste počet zaměstnanců v terciéru a kvartéru. Rostoucí nezaměstnanost je navíc stále častěji strukturální a její řešení tedy leží především v konceptu celoživotního vzdělávání a flexibilitě pracovní síly.

Někteří odborníci se však neobávají jen důsledků rostoucí nezaměstnanosti, s níž se budou muset potýkat i naši občané, ale především důsledků druhé demografické transice, tedy prudkého poklesu počtu narozených dětí, doprovázeného poklesem sňatečnosti při stabilním počtu rozvodů.

V provedených analýzách se vydělily dva hlavní typy, dva modely partnerského a natalitního chování mladých lidí. Tradiční typ a typ alternativní. Mezi nejvýznamnější rozlišující proměnné patří: vzdělání, věk a pohlaví.

Tradiční typ Manželství je chápáno jako výhodné a nutné pro narození dítěte. Respondenti jej chtějí uzavřít i bez předchozího nesezdaného soužití. Ve svých plánech nejsou tolik ambiciózní, posloupnost jejich plánů je následující: dostudovat - nastoupit do zaměstnání - dosáhnout postavení v zaměstnání (častější pro muže) - uzavřít sňatek - mít děti. Jsou více orientováni na rodinu, i když práce je pro ně také velmi důležitá. Tento typ je častější pro ty respondenty, kteří mají partnera i pro ty, kteří s ním žijí a to v tom smyslu, že nesezdané soužití považují za předstupeň ke sňatku a je často vázáno na jejich vyšší věk.

Alternativní typ Tito respondenti manželství chápou spíše jako nevýhodné a omezující a preferují nesezdané soužití (až do doby narození dítěte, kdy se začínají přiklánět k manželství). V jejich plánech se manželství ani děti často ještě neobjevují. Naopak častěji se objevují "seberealizační" plány: studium - cesta do zahraničí - podnikání - dosáhnout postavení v zaměstnání - věnovat se svým zájmům (tento méně často). V současné době jsou o něco více orientováni na studium a budování profesní dráhy, ale rodina je pro ně také velmi důležitá. Tento typ je o něco častější pro respondenty bez partnera, i v rovině postojů se objevuje častější preference nesezdaného soužití jako alternativy k manželství.

 

a) Natalitní plány

Život bez dětí si téměř nikdo nedovede představit. Odpověď “Nechci mít děti” zvolilo jen 9% respondentů. Většina uváděných důvodů byla dočasných – pocit věkové nezralosti, špatná finanční situace, problémy s bydlením a touha po nezávislosti (která však nemusí být pouze dočasná). Vážnějším problémem jsou zdravotní důvody. Vzhledem k povaze většiny důvodů lze očekávat, že skutečný počet trvale bezdětných bude v budoucnosti mnohem nižší.

Děti chce mít a jejich počet plánuje (převažuje dvoudětný model) naprostá většina respondentů, o něco málo více ženy. Jsou to lidé, kteří chtějí uzavřít sňatek a žít pro rodinu. Nezáleží jim tolik na profesní kariéře a není pro ně důležité mít čas na přátele a své koníčky. Při výběru partnera preferují tradiční ctnosti – dobrý vztah k dětem, smysl pro rodinný život, zodpovědnost a poctivost, dobré vychování a inteligenci (řazeno od nejdůležitějšího) – jde jim tedy o dlouhodobou perspektivu vztahu. Nezáleží jim tolik na “povrchních” charakteristikách, jako je vzhled a krása partnera. Záleží jim také více na reakci okolí (především rodiny).

V partnerském vztahu je pro ně důležitá láska, pocit zázemí. Za důležité také považují vztah před manželstvím vyzkoušet nesezdaným soužitím. Pro narození dětí je podle nich nezbytná především psychická i fyzická připravenost, ukončené vzdělání a dostatečný finanční příjem. Mají spíše optimistické vyhlídky do budoucna (častěji souhlasí, že se zlepší úroveň naší země, dostupnost bydlení, že si každý aktivní člověk může vydělat dost peněz a že se nezaměstnanost nebude zvyšovat). Instituci manželství nepovažují za nevýhodnou, za omezení svobody jednotlivce a nesouhlasí, že je lepší žít beze sňatku. Děti považují za smysl života.

Je zajímavé, že děti o něco častěji plánují “rozvážnější” respondenti, rozhodující se po delší úvaze a ti, kterým změny spíše vadí, nebo se s nimi sice dokáží vyrovnat, ale nemají je rádi.

Výše popsaný je tzv. ideální typ, který se ve své čisté podobě nevyskytuje. Obsahuje v sobě vlastně oba modely, jak tradiční, tak alternativní, což naznačuje, že se v životních drahách lidí prolínají a že mezi nimi musí volit. Jedná se většinou o volbu preferencí a o chronologické uspořádání, co dostane přednost. Například další studium, zaměstnání, či založení rodiny, přičemž jsou vždy brány v potaz ztráty a zisky, výhody a nevýhody takového rozhodnutí.

Mechanizmy rozhodování se samozřejmě liší u svobodných lidí žijících v nesezdaném soužití a u ženatých či vdaných. V posledních dvou případech transakční náklady v jednání změn rostou. A to může být jedním z důvodů, proč je manželství a založení rodiny mladými lidmi stále častěji odmítáno, respektive odkládáno.

 

b)  Názory na manželství a nesezdané soužití

Muži častěji vnímají manželství jako přinášející nevýhody, jako omezení svobody jednotlivce (jedinou výhodu, kterou v něm vidí častěji než ženy, je jistota bezpečného sexuálního vztahu). Naopak je pro ně důležitější mít volný čas pro sebe a své přátele. Přitom se nesouhlasně staví k možnosti, že dítě může vyrůstat v neúplné rodině (která se většinou skládá z matky-samoživitelky a dítěte, případně dětí). Tento postoj může být i odrazem porozvodové praxe, kde jsou otcové znevýhodňováni.

Ženy naopak častěji souhlasí, že manželství přináší určité výhody - finanční, právní a rozhodují se pro ně v reakci na názory (a tlaky) okolí, především rodiny. Více chtějí žít pro rodinu. Jejich budoucí partner musí být schopen vytvořit zázemí a uživit rodinu, měl by být rozhodný, ctižádostivý i nekonvenční (zde je patrný vliv nižšího věku). Muži zase kladou větší důraz na vzhled a přitažlivost partnerky, na toleranci a schopnost adaptace na okolí.

Ti, kdo plánují sňatek (s věkem jejich podíl roste), jsou méně tolerantní vůči rozvodům.

 

2. Názor psychologa

(zkrácená citace prof. Zdeňka Matějčka, programová konference v Zahrádkách u České Lípy)

Nebylo to tak, že člověk byl člověku vlkem. Od začátku tu byla pomoc. Jsou nálezy koster lidí, lebek, které nepochybně dokládají, že tento člověk byl tak poraněn, že se nemohl pohybovat, nebo že byl vážně handicapován a mohl přežít jen s pomocí druhých. Je s podivem, že toto se dělo od samého začátku úsvitu dějin a dále pokračuje. Další věc, která se ukazuje, je naprosto základní. Altruismus má kupodivu přednost před egoismem, jinak by lidský rod nepřežil. Od začátku to byla rodina. Je to nejstarší společenská instituce, která až doposud přežila všecko. Počáteční rodina byla třígenerační. Samozřejmě staří lidé umírali dříve, nebylo jich mnoho. Ale vždycky žili pohromadě, což je opravdu pozoruhodná věc. Děti neodkoply svoje staré rodiče a ti staří rodiče neposlali svá mláďata, tu svoji nejbližší generaci na cestu, ať si dělá, co chce. Vždycky tu byly vazby. Jaké to byly vazby? Nemáme jiné vysvětlení, než že to byly vazby citové. Tyto vazby citové jsou tu a trvají celý lidský život, pozoruhodná věc, nikde jinde neopakovatelná. Ta je v základu všeho a měla by být v základu jakékoli doktríny, musíme s ní počítat.

V našem dalším rozhodování je potřeba mít na paměti důležitá období vývoje dítěte. Kolem sedmi měsíců se tvoří něco, čemu se říká specifický citový vztah. Dokáže rozlišit známé a neznámé a v tom známém je jistota, v neznámém nejistota. Jistota a důvěra v lidi se tvoří velmi pravděpodobně v tomto kojeneckém věku, někdy od sedmi měsíců. V jednom roce člověk začíná mluvit – první slova, první kroky, dosahuje úrovně specifiky člověka – to co jiní živočichové nemají. Kolem dvou let objevuje to, čemu říkáme rodinná identita. Ví, kam patří – zde je vědomí domova, někam patří, něco má být stálé. A to stálé, ti jeho lidé dodávají jistotu, která je životodárná. Ve třech letech překračuje hranice své rodiny a vstupuje do lidské společnosti. Tam jednou bude volit své přátele, druhy, sexuální partnery a s těmito lidmi bude zakládat rodinu. Tam se tvoří všechno, co je v češtině na “sou-“ –souhra, součinnost, soustrast, soucit – tyto vlastnosti, které je třeba dále v předškolní době rozvíjet. Čtvrtý až sedmý rok – to je velká epocha, kterou nesmíme promeškat. Jestliže ji promeškáme, někde se nám to vrátí. Tady je základ něčeho, čemu říkáme později přátelství. Sdílení něčeho, jestliže toto přátelství nevstoupí do manželství, tak je to jenom uspokojování sexuálních vztahů, sexuálních potřeb a to je velice křehké pouto. Ve středním školním věku nastává druhá velká epocha – přibližně od osmi let u děvčat, od devíti výš u chlapců se tvoří dvě základní věci. Jedna je, že dozrálo chování dítěte ve vývoji chování k mladému dítěti. Tady přicházejí ke cti dvě věci. Děti v tomto věku by se měly stýkat s malými dětmi. V tomto věku se tvoří pojetí času, proto by se měly stýkat se starými lidmi. Tady je to, co vytváří časovou dimenzi lidského života. Mladé rodiny, rodiny s dětmi, staří lidé. Když budeme chtít dělat sociální politiku, tak musíme myslet na to, že v tomto věku se tvoří v zásadě představa o lidském čase. My budeme takovými, jakými jsou dnes ti staří. Velká rodina, vícegenerační, přichází opět ke cti z hlediska psychologie, říká prof. Matějček.

 

3. Hlavní aktuální problémy týkající se životní úrovně rodin

Podle PhDr. Jiřího Kovaříka z Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí z Prahy, lze charakterizovat hlavní aktuální problémy, týkající se životní úrovně rodin, strukturování fyzického a sociálního prostoru a času v oblasti rodinných vztahů a sociálního zázemí a místa rodin ve společnosti do následujících bodů:

a) Životní úroveň a finanční situace

Oproti rodinám bez dětí a často i proti rodinám důchodců, jsou rodiny s dětmi znevýhodněny jak z hlediska příjmů, tak z hlediska velikosti uspořádání bytového prostoru. V rodinách s dětmi dochází k výraznějšímu poklesu životní úrovně, rostou investice do výchovy a vzdělání dětí; přídavky na děti proti důchodům zůstávají takřka nevalorizovány, daňové odbřemenění rodin s dětmi je nedostatečné – v pásmu chudoby nacházíme především rodiny s více dětmi; závislost na pomoci rodičů a sociálních dávkách udává asi 7 až 12% mladých rodin; 6% domácností hodnotí svou životní úroveň jako velmi špatnou, 8 až 9% považuje svou rodinu za výrazně chudou (38% za spíše chudou).

Podíl rodin v nejnižších příjmových kategoriích se nemění. Vzhledem k inflaci tak chudé rodiny dále chudnou.

b) Bytová situace.

Může být jednak jednou z příčin poklesu sňatečnosti, jednak příčinou rodinné nespokojenosti a dalších souvisejících problémů; nekrytá potřeba bytů je odhadována na 140 až 270 tisíc. Pro mladé rodiny chybí asi 100 tisíc bytů, převážně ve městech. Chybí trh s byty a sociálně dostupné bydlení pro mladé rodiny. Stejně tak i vhodné a dostupné byty pro stárnoucí rodiče. V mnohých rodinách chybí privátní prostor nejen dětem ale i jejich rodičům.

c) Alkoholismus

Kromě nedostatku bytů a bytového prostoru trápí řadu mladých rodin a v pozadí mnohých rozvodů stojí další okolnost, kterou nelze opomenout – alkoholismus, kterým trpí dnes zejména mladí muži v rozhodující fázi rodinného cyklu. Podle výzkumů přichází více než jedna třetina mužů ve věku mezi 23. až 33. rokem domů lehce podnapilí a 12% mužů, patřících k této třetině se víceméně denně opíjí; každý dvanáctý mladý Pražák je v evidenci protialkoholní poradny pro závažné nadužívání alkoholu. (Spotřeba alkoholu byla v roce 1937 čtyři a půl litru čistého lihu na hlavu, v roce 1950 klesla na tři a půl litru a v roce 1987 stoupla na devět a půl litru na jednoho obyvatele. V roce 1989 v České republice 8,2 litru, 1990 to bylo 8,9 litru, 1991 – 9,1 litru, 1992 – 9,4 litru a v roce 1993 – 9,2 litru na osobu). Každá třetí žena se musí vyrovnávat s problémem alkoholu v rodině. Zároveň přibývá žen, pro které se stává problémem vlastní pití.

d) Rodinné vztahy

V oblasti rodinných vztahů poukazují výsledky výzkumu i klinické poradenské zkušenosti na nedostatek znalostí a sociálních, rodinných a rodičovských dovedností. V obecné poloze převládají v dospělé části populace sice postoje směřující ke stabilitě rodiny, v rovině praktického rodinného chování a konkrétních postojů, je tomu však spíše naopak. Podle údajů STEMu z roku 1994 považují 2/3 respondentů (62% mužů a 70% žen) manželství za posvátnou instituci a manželský slib za slib celoživotní (mezi studenty a učni je za takové považuje téměř 70% z nich). Pro více než 3/4 – 70% mužů a 83% žen – je manželství a děti tou nejdůležitější věcí na světě, což potvrzuje předpoklad o normativním rodinném ideálu současné české populace (mezi učňovskou a studentskou mládeží, před níž politická situace po roce 89 otevřela výrazně širší škálu životních možností, než před generací jejich rodičů, považuje manželství a děti za nejdůležitější věc na světě téměř 70% dospívajících). Zároveň však platí, že 79% mužů a 75% žen (a 61% dospívajících) považuje rozvod v případě velkých neshod v manželství za jediné správné řešení. Tato okolnost svědčí jednak o inkonzistenci deklarovaných postojů a praktického jednání a jednak o tom, že jednou z krizí současného rodinného života je zřejmě krize komunikace, krize dialogu. Tato krize však nepostihuje pouze prostor rodiny, ale zasahuje sociální prostor celé společnosti a jde často ruku v ruce s krizí důvěry.

V krizových situacích mnohy převládají emoce. Rodičům a partnerům často chybí jednak potřebné znalosti, jednak sociální komunikační dovednosti, umožňující rodině zvládat krizové situace, které se v jejím životě zákonitě vyskytují. (K těmto dovednostem patří mimo jiné i schopnost reflexe určité podoby krize, doprovázená vědomím, že krize sice představuje ohrožení a nebezpečí, ale také skrytou možnost či příležitost k růstu a zrání). Kromě služeb poskytujících pomoc rodinám v krizi je tedy třeba zprostředkovat (pozitivní rodinné know how – výbavu pro řešení zvláštních každodenních problémů, povinností a konfliktů). Právě toto know how mnohým rodinám a lidem vstupujícím do manželství chybí.

e) Chronický nedostatek času

Dostupné výzkumy dokazují, že času rodinám výrazně ubylo. Sféra a čas práce jsou preferovány často na úkor sféry a času rodiny. Nerespektování dočasných priorit času rodiny je závažné zejména v rodinách s malými a předškolními dětmi, neboť čas dětí je jiný, než čas dospělých (více nabitý) vývojovými úkoly, událostmi a krizemi. Je nejenže časem nevratným, ale je údobím, kdy se profilují, strukturují a dotvářejí základní životní potřeby, jakožto základní způsoby začleňování člověka do světa. Je časem, kdy se rozhoduje o tom, zda jeho základní přístup ke světu, bližním i k sobě samému bude podbarven a formován základní životní důvěrou, či naopak nedůvěrou. I zde mnohdy chybí rodičům a prarodičům potřebné znalosti a dovednosti. Vedle nedostatku času vyvstává též problém způsobu trávení společného času (problém kvality času – k negativním intervenujícím faktorům patří mimo jiné již zmíněný reálně častý výskyt alkoholismu v rodinách, svůj podíl na destrukci společného času má i vpád masmediálních vetřelců do rodinného soukromí – především vliv televize).

f) Informace o rodině

Jsou kusé, dílčí a roztříštěné – chybí celistvý pohled na rodinu respektující perspektivy jednotlivých oborů i perspektivy jednotlivých členů rodiny. Na celospolečenské úrovni chybí koordinátor výměny informací, který by zprostředkoval informace a poznatky o rodině, a to jak mezi resorty, mezi profesemi a mezi jednotlivými odbornými pracovišti, tak mezi politickými subjekty a mezi nevládními organizacemi. Informace by měly být dostupné i zainteresované veřejnosti a samozřejmě médiím.

g) Zákon o sociální pomoci (zákon o sociálně-právní ochraně dětí)

Chybí zákon, který by vymezil prostor a určil mantinely a pravidla pro co nejširší a pokud možno komplexní pomoc ohroženým rodinám. Přesto, že již byly předloženy některé verze návrhu zásad a věcný záměr zákona o sociálně-právní ochraně dětí (včetně analýzy současného stavu a vyhodnocení případných ekonomických dopadů), na konečnou verzi zákona a její projednání v Parlamentu stále ještě čekáme. Chybí potřebné informace o typech a podmínkách poskytovaných sociálních služeb. Dalším nedořešeným problémem je okolnost, že současný daňový systém znevýhodňuje případné sponzory dobrovolných nevládních organizací v oblasti sociální pomoci, péče služeb pro rodiny a děti v nouzi. Právní úprava by měla umožnit podnikatelům, ochotným podporovat tuto oblast, asignovat část svých příjmů.

Přes tyto skutečnosti a vzdor zprávám o rozpadu většiny rodin a přes reálnou rozmanitost dnešní rodiny představuje manželská rodina nadále nejčastější typ rodinného soužití a standardní normativní ideál současné populace.

Podle posledního sčítání v roce 1991 z úhrnu rodin s dětmi tvoří manželské rodiny přibližně 80%. Nesezdané soužití, necelých 5% a neúplné tzv. monoparenterální rodiny 15%.

 

4. Pohled do Evropy

V Evropě existuje velká pluralita přístupů k rodinné politice. Ve čtyřech státech EU existují ministerstva pro rodinu (Rakousko, Německo, Belgie, Lucembursko), lze tedy u těchto států hovořit o explicitní rodinné politice, v ostatních státech jde spíše o implicitní rodinnou politiku. Zdá se však, že rozdíl není jednoduše identifikovatelný. Obecně lze hovořit o značně rozdílném “prorodinném klimatu” v jednotlivých zemích. Stejně tak jsou značné rozdíly v míře porodnosti nebo v počtu dětí narozených mimo manželství. Zatímco třeba Německo nebo Rakousko má výraznou státní prorodinnou politiku, je míra porodnosti v těchto zemích spíše nízká (Německo 1,25 dítěte na ženu, Rakousko 1,40). Odborníci to vysvětlují příliš velkou mocí zaměstnavatelů a příliš velkým tlakem na mobilitu a flexibilitu pracovních sil a jsou obecně s účinností rodinné politiky nespokojeni. Ve Skandinávii je tradičně vysoká míra porodnosti (1,7 - 2,0), patrně díky silné státní a odborové ochraně zaměstnanců, avšak též vysoký počet dětí narozených mimo rodinu (ve Švédsku 53%).

V Německu se považuje za velmi dobrou rodinná politika Francie, kde se podařilo udržet vysokou míru porodnosti (okolo 1,7). Zdá se, že ve Francii se těší značné pozornosti a podpoře nestátní prorodinné organizace. Těžiště prorodinné politiky zde představuje výrazná podpora práva na bydlení. V Dánsku má každé dítě právo na místo v předškolním zařízení, což platí nějaký čas i v Německu. Pro obce z toho vyplývá povinnost uspokojení tohoto práva zajistit. Ve Velké Británii se podobné právo dětí řeší spoluprací mezi dobrovolnými organizacemi a komunálními úřady, která je finančně podporována státem. V Dánsku byla rodinná politika nejfrekventovanějším tématem poslední volební kampaně. V Rakousku a později v Německu došlo na základě výroku ústavního soudu k odstartování procesu zlepšení finanční situace rodin s dětmi, jak zvýšením rodičovských příspěvků, tak snížením daní. Kromě toho je v Rakousku, podobně jako ve skandinávských zemích, podpora pro čerpání “mateřské dovolené” oběma rodiči. Jednomu rodiči jsou příspěvky vypláceny 18 měsíců, když se vystřídají, tak 24 měsíců.

Pravděpodobně nejdůležitějším procesem, který v této oblasti v Evropě probíhá nebo začíná probíhat, je oddělování sociální a rodinné politiky. Již dříve o tom hovořili teoretici rodinné politiky, např. Němec Max Wingen. Ten definuje rodinnou politiku jako systém finančních a nefinančních opatření ve prospěch rodin, jehož cílem je plné rozvinutí potenciálu rodiny v zabezpečování její kulturně a právně definované funkce. Sociální opatření ve prospěch rodin jsou tedy pouhou jednou součástí rodinné politiky. M. Bartenstein, rakouský spolkový ministr pro životní prostředí, mládež a rodinu, považuje za nedorozumění, že v minulosti byla rodinná politika považována za součást sociální politiky.

Hlavní témata rodinné politiky jsou v různých evropských státech různá, tak jak se vykrystalizovala z místních společenských i politických tradic. Prakticky stálými tématy jsou vyrovnání zátěží spojených s výchovou dětí, řešení problému svět práce kontra svět rodiny, rodině příznivé společenské klima, soužití generací.

 

C) CÍLE RODINNÉ POLITIKY KDU – ČSL

1. Vytvořit takové společenské prostředí a společenské možnosti, aby v souvislosti s uzavřením manželství a s narozením dětí, nedošlo k podstatnému nárůstu obtíží ekonomických, bytových, profesních či společenských, a to ani u mužů ani u žen.

• Vytvářet podmínky pro to, aby lidé kteří uzavřou manželství se automaticky nemuseli stát klienty sociálního státu
• Chránit manželství jako bezpečné rodinné prostředí kodifikované tisíciletou zkušeností lidstva.
• Vytvořit systém nástrojů, finančních i nefinančních, které mohou účinně pomáhat s vyrovnáním zátěží spojených s funkcí rodiny reflektující specifické potřeby různých fází vývojového cyklu rodiny.
• Koncipovat systém racionálního rodinného vzdělávání, jako součást celoživotního vzdělávání.
• Vytvořit prostor pro podporu svépomocných rodinných aktivit.
• Zastavit nepříznivý trend ve vývoji podpory rodin s dětmi, kde úroveň této podpory klesá z 4,5% v roce 1990 na současná necelá 2% z HDP.
• Podpořit rodiny, které využívají své příjmy ke státem preferovaným účelům zavedením odečtu jejich odpovídajících výdajů od základu pro daň z příjmu.

 

2. Vytvářet a podporovat prorodinné klima ve společnosti

• Věnovat pozornost posilování občanského vědomí, že rodina není pouze jednou z alternativ partnerského soužití.
• Soustavně hledat prostředky, jak posilovat tradiční rodinné soužití muže a ženy v sezdané manželské rodině.
• Posílit sociální statut lidí usilujících o dobrý rodinný život, manželskou rodinu představovat jako normativní ideál.
• Důsledně odmítat tvrzení, že rodinu tvoří jakákoliv dvojice nebo skupina osob, která se takto označí.
• Hodnotit selhání rodičovské role jako životní událost, která nepřináší ztrátu jenom postižené rodině, ale ve svém důsledku i blízkému okolí a celé společnosti. Takto postiženou rodinu není možné jakkoliv trestat, avšak není ani přijatelné zvýhodňovat toho, kdo selže.
• Podporovat morálně v hospodářské sféře ty podniky a organizace, které záměrně a systematicky vycházejí vstříc rodinám svých zaměstnanců a cíleně se snaží zmírnit rozpor mezi světem práce a světem rodiny.
• Podporovat státními finančními granty projekty občanských sdružení, které povedou k větší mezigenerační a sociální soudržnosti společnosti.

 

3. Zřídit institucionální podporu rodiny

• Vytvořit na centrální úrovni koordinátora výměny informací a poznatků o rodině, který by zajišťoval tok informací mezi resorty, mezi profesemi, mezi jednotlivými odbornými pracovišti, mezi politickými subjekty a mezi nevládními organizacemi. Informace by měly být dostupné i veřejnosti a médiím.
• Zřídit státní orgán, který by vyjadřoval vůli státu rodinu podporovat. Prorodinná politika státu musí být soustavná, cílevědomá a institucionálně zakotvená. Každé ministerstvo musí vytvářet svoji prorodinnou politiku.
• Podporovat rozvoj prorodinné politiky na úrovni krajů a obecních samospráv.
• Vytvořit systém podpory činnosti nestátních prorodinných organizací.

 

3. TRANSFORMACE SYSTÉMU DŮCHODOVÉHO POJIŠTĚNÍ

A) Charakteristika současného důchodového systému

Současný důchodový systém není důchodovým pojištěním v pravém smyslu slova:

• důchodové dávky žijících důchodců jsou průběžně hrazeny z plateb ekonomicky aktivních občanů
• vysokým stupněm solidarity je enormně oslabena vazba mezi výší pojistného a pobíranými dávkami
• velký počet výjimek z pojistných pravidel zajišťuje nárok na dávky i za období v nichž pojištěnec do systému nepřispívá a nikdo za něj neplatí (náhradní doby, předčasné důchody, ...)

V příštích letech vlivem demografického vývoje poroste poměr mezi počtem důchodců a ekonomicky aktivních občanů. Jsou možné tyto krajní alternativy jeho vývoje:

• při nezměněné výši pojistného a při dodržování stávajícího poměru průměrného důchodu k průměrné mzdě (cca 45%) trvale poroste deficit systému
• při nezměněné výši pojistného a vyrovnaných příjmech a výdajích se bude poměr mezi průměrným důchodem a průměrnou mzdou trvale snižovat
• při vyrovnaných příjmech a výdajích a při udržování stávajícího poměru mezi průměrným důchodem a průměrnou mzdou trvale porostou odvody pojistného z mezd (pro občany i podniky)

Následující tabulky a grafy dokumentují uvedené závěry na číselných údajích.

TABULKA 1 a GRAF 1 (zdroj: MPSV)

SOLIDARITA V SOUČASNÉM DŮCHODOVÉM SYSTÉMU
(Poměr důchodu ke mzdě pro různé příjmové kategorie)

 

Mzda (Kč)

 

TABULKA 2

NÁKLADY NA PŘEDČASNÉ DŮCHODY

Zdroj: MPSV

 

TABULKA 3

NÁKLADY NA NÁHRADNÍ DOBY POJIŠTĚNÍ

Zdroj: MPSV

 

• Vypočtené náklady odpovídají neuhrazenému pojistnému.
• Vliv na pojistné byl vypočten za předpokladu, že by pojistné bylo hrazeno z poloviny průměrné mzdy v r.1998.

 

NĚKTERÉ VARIANTY VÝVOJE SOUČASNÉHO DŮCHODOVÉHO SYSTÉMU
V OBDOBÍ NEJBLIŽŠÍCH ŠESTNÁCTI LET

Výpočty v následující tabulce 4 byly provedeny za těchto předpokladů o nárůstu mezd a cen do r. 2015:

 

TABULKA 4

Vypočtené závislosti z tabulky 4 jsou znázorněny v grafech 2, 3 a 4.

Rok	A			B			C		D
	Valorizace důchodů jen podle cen (reálná hodnota trvale na 90% r.89)			Poměr důchodu k hrubé mzdě trvale na 44%			Nulové saldo při pojistné sazbě trvale na 26%		Poměr důchod mzda klesne na 40% do r. 2005 a dále se nemění
	Poměr důchod/ mzda (%)	Saldo nomin. (mld.)	Saldo v cenách r. 1998	Reálná hodnota důch. % r. 89	Saldo nomin. (mld.)	Saldo v Cenách r. 1998	Reálná hodnota důch. % r. 89	Poměr důchod/ mzda (%)	Reálná hodnota důch. % r. 89	Poměr důchod/ mzda (%)	Saldo Nomin. (mld.)	Saldo v cenách r. 1998
1999	44,0	-9,5	-8,9	88,5	-9,5	-8,9	87,1	43,3	88,5	44,0	-9,5	-8,0
2000	43,0	-3,6	-3,2	90,2	-7,9	-7,0	86,3	42,1	89,8	43,8	-7,0	-6,3
2001	41,6	-1,2	-1,0	93,7	-10,1	-8,4	89,0	41,8	90,9	42,7	-4,0	-3,3
2002	40,3	+7,4	+6,0	97,2	-11,9	-9,5	92,1	41,7	92,8	42,0	-1,2	-1,0
2003	38,6	+16,3	+12,4	101,6	-14,5	-11,1	95,8	41,5	95,1	41,2	+2,7	+2,1
2004	37,2	+24,8	+18,2	105,9	-17,9	-13,1	99,4	41,3	97,7	40,6	+4,2	+3,1
2005	35,8	+34,2	+24,1	110,3	-22,0	-15,5	102,6	40,9	100,3	40,0	+6,2	+4,4
2006	34,7	+43,1	+29,2	114,6	-26,8	-18,2	106,0	40,7	104,2	40,0	+4,8	+3,2
2007	33,7	+51,6	+33,7	118,5	-31,9	-20,9	108,5	40,3	107,7	40,0	+2,4	+1,6
2008	32,7	+56,8	+35,9	122,8	-42,2	-26,7	109,9	39,4	111,6	40,0	-5,2	-3,3
2009	31,8	+62,2	+38,0	126,8	-53,9	-32,9	111,3	38,6	115,3	40,0	-13,2	-8,1
2010	31,1	+66,6	+39,3	130,6	-66,5	-39,2	112,2	37,8	118,7	40,0	-21,6	-12,7
2011	30,5	+69,7	+39,7	134,3	-79,6	-45,4	113,2	37,1	122,1	40,0	-31,3	-17,8
2012	30,0	+70,8	+39,0	137,8	-93,5	-51,5	113,4	36,2	125,3	40,0	-42,8	-23,6
2013	29,6	+72,0	+38,5	141,1	-108,6	-58,1	113,9	35,5	128,3	40,0	-53,9	-28,8
2014	29,2	+72,4	+37,6	144,7	-124,6	-64,7	114,4	34,8	131,5	40,0	-66,1	-34,3
2015	28,8	+72,8	+36,7	148,1	-141,7	-71,4	115,0	34,2	134,6	40,0	-79,1	-39,9

Vysvětlivky k tabulce 4:

Všechny varianty uvedené v tabulce vycházejí z předpokladu, že zůstane zachována stávající sazba pojistného.

Varianta A: Předpokládá, že důchody budou valorizovány jen podle růstu cen, takže jejich reálná hodnota neporoste. Tabulka udává, jak se do r.2015 změní relace mezi průměrným důchodem a průměrnou mzdou a jak porostou přebytky vybraného pojistného. Tato varianta přibližně odpovídá minimální možné valorizaci důchodů podle současného důchodového zákona.

Varianta B: Ukazuje nárůst reálné hodnoty důchodů a nárůst deficitu v důchodovém pojištění, pokud bude poměr průměrného důchodu k průměrné mzdě trvale udržován na hodnotě 44% (pro vyrovnání příjmů a výdajů by musela sazba pojistného do r.2015 vzrůst postupně ze současných 26% až na 35%).

Varianta C: Tabulka uvádí údaje o vývoji reálné hodnoty důchodů a o poměru průměrného důchodu k průměrné mzdě při vyrovnaných příjmech a výdajích důchodového pojištění.

Varianta D: Dokumentuje vývoj reálné hodnoty důchodů a deficitu systému při řízeném snižování poměru průměrného důchodu k průměrné mzdě na 40%% v průběhu 5 ti let a při trvalém udržování tohoto poměru v dalších letech(pro vyrovnání příjmů a výdajů by v tomto případě musela sazba pojistného vzrůst do r. 2015 na cca 32%)

Z tabulky 4 vyplývají tyto závěry:

• při trvalém udržování pojistné sazby na 26% a vyrovnané bilanci důchodového účtu reálná hodnota důchodů poroste, i když podstatně pomaleji, než reálná hodnota mezd (poměr důchod/hrubá mzda by se snižoval).
• Lepší vývoj reálné hodnoty důchodů a pomalejší pokles (ev. zachování) poměru důchodu vůči mzdě jsou možné jen tehdy, bude-li důchodový systém dotován z daňových příjmů nebo bude-li postupně zvyšováno pojistné.
• Ani převodem daňových zdrojů ani zvyšováním pojistného nelze v současném průběžně financovaném důchodovém systému po r. 2015 trvale udržet vyrovnanou bilanci. Je nezbytné rozvíjet alternativní zdroje financování důchodů (např. individuální důchodové spoření).

 

B) Systémy důchodového spoření

1. Názory a doporučení mezinárodních organizací:

• Organizace finančního charakteru, zejména Světová banka, MMF doporučují rozvoj povinného spoření. Původní doporučení směřovala k radikálnímu přechodu od průběžně financovaných systémů ke kapitálovým. Preferují využití důchodových systému k rozvoji ekonomiky.
• Mezinárodní organizace práce, Mezinárodní agentura sociálního zabezpečení, Rada Evropy, OECD doporučují zachování průběžného systému jako základní povinné složky důchodů, nevylučují opatrné zavádění povinného spoření. Všechna doporučení (včetně OECD) se shodují na tom, že v průběžných systémech je třeba prohlubovat vazbu úrovně dávek na vybrané pojistné.
• Komise Evropských společenství definovala dva základní cíle v oblasti důchodového zabezpečení:
  - podporu přizpůsobování důchodových systémů demografickému vývoji
  - vytváření bezpečného prostředí pro doplňkové důchodové systémy

Transformaci veřejných průběžně financovaných systémů na fondové spoření nepovažuje pro vysoké transformační náklady (t.j. výdaje zajišťující výplatu dávek z průběžného systému při klesajících platbách pojištěnců, kteří platí část pojistného do systému individuálního důchodového spoření) a vysokou závislost na ekonomickém vývoji za reálnou.

Povinné systémy důchodového spoření (právě pro svou závaznost) jsou ve svých aktivitách omezovány velmi přísnými pravidly pro obezřetné investování. To na jedné straně zvyšuje jejich bezpečnost, ale na druhé snižuje dosahované výnosy. Analýza ČSOB z prosince 1997 uvádí pro některé evropské země za období 1967-1990 výsledky shrnuté v tabulce 5. Vzhledem k tomu, že se úroveň důchodových dávek hodnotí poměrem ke mzdě dosažené při odchodu do důchodu, je v tabulce uveden i rozdíl mezi průměrným výnosem a průměrným nárůstem mezd.

 

TABULKA 5:

PRŮMĚRNÉ REÁLNÉ ROČNÍ VÝNOSY Z PENZIJNÍCH FONDŮ

 

2. Alternativy řešení v ČR:

a) Plná transformace průběžně financovaného důchodového systému na povinné individuální spoření (Chilský model)

Úspěšnost chilského modelu byla v minulosti hodnocena velmi nekriticky. Podrobné studie (viz např. analýza ČSOB z prosince 1997) poukazují na řadu problémů, k nimž patří klesající výnos portfólia fondů (v r. 1996 byl reálný výnos záporný), nákladná administrativní správa, diskriminace slabších skupin obyvatelstva, vysoké příspěvky (v 70 tých letech 14 až 66% zdanitelné mzdy), špatná platební disciplína, snižování objemu plateb a očekávaný deficit.

• Vzhledem k neúnosným transformačním nákladům (několikanásobky ročního HDP) a rizikům, kterým kapitálové systémy vystavuje světový ekonomický vývoj, není tato cesta reálná.

b) Částečná transformace průběžného systému na povinné individuální spoření

Propočty ukazují, že zavedení povinného spoření může svým příspěvkem k důchodovým dávkám odlehčit průběžnému systému nejdříve po 15 ti až 20 ti letech.

 

TABULKA 6

DŮCHODOVÉ DÁVKY PŘI NĚKTERÝCH VARIANTÁCH DŮCHODOVÉHO SPOŘENÍ

Zdroj: MPSV

Pokud by všichni občané, kteří do povinného spoření vstoupí, platili bez ohledu na věk nejnižší sazbu, pohybovaly by se celkové transformační náklady v letech 2000 až 2050 v rozmezí cca 3000 až 3500 mld. Kč. Jejich rozložení na jednotlivá léta by bylo tím rovnoměrnější, čím širší by byla věková skladba pojištěnců.

• Zavedením povinného spoření se v průběhu 15 ti až 20ti let mohou vytvořit zdroje, které budou v dalším období postupně nahrazovat část výdajů z průběžného systému.
• Zkušenosti evropských zemí a slabost české ekonomiky a domácího kapitálového trhu ukazují, že nelze počítat s vysokým reálným zhodnocováním vložených úspor.
• Kromě dotací na udržení solventnosti průběžného systému je třeba při zavedení povinného spoření nalézt zdroje na úhradu transformačních nákladů (pro popsaný model celkem cca 3000 až 3500 mld. Kč do r.2050)

c) Zavedení dobrovolného podnikového penzijního spoření na neziskovém principu

Jde o alternativu prosazovanou ČSSD a odbory a připravovanou MPSV. Opírá se o podobné systémy existující zejména v zemích EU. Toto řešení přináší četná úskalí v organizačním zajištění, v oblasti záruk za bezpečnost vložených investic, při současné ziskovosti českých podniků je otázkou, zda vůbec tato forma připojištění bude přínosem a kolika občanů se dotkne.

• Podnikové spoření povede ke vzniku nových fondů, k novým nákladům na jejich vytvoření a k poklesu zájmu o již zavedené penzijní připojištění na občanském principu v privátních fondech.
• Účelnost tohoto kroku je sporná, definitivní závěr by měl být učiněn při posuzování připravované zákonné předlohy MPSV.
• Spoluúčast zaměstnavatelů na penzijním připojištění jejich zaměstnanců by měla být podpořena.

d) Rozvoj dobrovolného penzijního připojištění v privátních penzijních fondech

Efektivnost tohoto řešení je závislá na motivaci k úsporám. Protože jde o spoření dobrovolné, nevzniká potřeba hradit transformační náklady. Určité výdaje (vyšší než doposud) by si však vyžádalo rozšíření podpory motivace k úsporám na stáří. Kromě státního příspěvku by mělo být připojištění doplněno daňovými úlevami, a to i pro zaměstnavatele, kteří svým zaměstnancům na připojištění přispějí. Občanům musí být kromě toho jasně sděleno, že i když reálná hodnota dávek z průběžného systému poroste, jejich poměr k hrubé mzdě nebude (po cca 15 ti leté přechodné etapě) udržován na dosavadní hodnotě. V průběhu dalších let se bude snižovat (cílově až na cca 30%). Vyšší standard disponibilních příjmů důchodce (v zemích EU 70-80% čisté mzdy) bude možno zajistit jen z individuálních úspor nebo jiných privátních zdrojů.

• Vyšší podpora o rozvoj dobrovolného připojištění se státním příspěvkem v privátních penzijních fondech je z hlediska státu i pojištěnců nejvhodnější formou posilování role individuálního spoření a snížení váhy státního průběžného systému v důchodovém pojištění.
• Motivaci občanů k účasti na připojištění je třeba zvýšit úpravami podmínek pro spoření v penzijních fondech (zvýhodnění dlouhodobých úspor a jejich postupného čerpání formou důchodových dávek, zvýšení státního příspěvku, daňové odpočty pro pojištěnce a přispívající zaměstnavatele) a objektivními informacemi o možnostech a mezích financování důchodů ze státního průběžného systému.
• Při neuspokojivém vývoji systému připojištění není vyloučen přechod na povinné spoření. Takový krok by byl možný ve fázi stabilního růstu ekonomiky, schopného vytvořit zdroje na financování transformačního deficitu (tímto způsobem se vyvíjelo připojištění ve Švýcarsku).

 

C) Návrh souhrnného stanoviska KDU-ČSL k diskusi o reformě penzijního pojištění

1. Průběžně financovaný systém důchodového pojištění zůstane i nadále základním zdrojem příjmů důchodců. Pokud by měla být zachována výše pojistného, stávající konstrukce důchodů a současně i dnešní poměr mezi průměrným důchodem a průměrnou hrubou mzdou, bude tento systém v příštích letech deficitní, přičemž výše deficitu trvale poroste. Úspory uvnitř systému a jeho doplnění individuálním spořením jsou proto nezbytné.
2. Ani v případě, že k žádným změnám průběžně financovaného důchodového systému nedojde, nepovede vyrovnané hospodaření a zachování současné výše pojistného v nejbližších 15 ti až 20 ti letech k poklesu reálné hodnoty důchodů. Naopak, lze očekávat, že do r. 2015 jejich reálná hodnota proti současnému stavu vzroste o cca 25%. Poměr průměrného důchodu k průměrné hrubé mzdě by se však snížil z dnešních 45% na cca 35%. To by znamenalo podstatné zaostávání životní úrovně důchodců za životní úrovní zaměstnanců. Je proto žádoucí, aby do doby, než si občané vytvoří alespoň minimální doplňkové zdroje příjmů na stáří (15 až 20 příštích let), byl průběžný systém dotován z daní, např. platbami státu za zákonem uznané náhradní doby pojištění. Výše této dotace by se měla odvíjet od stavu ekonomiky a od dosažených daňových příjmů státního rozpočtu (Česká republika je vázána úmluvami MOP, z nichž úmluva č.128 požaduje, aby relace starobního důchodu ke mzdě po 30 ti letech pojištění a při 1,25 násobku průměrné mzdy v národním hospodářství dosahovala 45%; na rozdíl od ČR jsou však důchody v zahraničí zdaňovány). Pojistné by nemělo být zvyšováno. Jeho zvýšení by nepochybně oslabilo ochotu občanů individuálně spořit na stáří.
3. Podpora důchodového systému platbami státu vyžaduje, aby souběžně s reformou důchodového systému proběhla i reforma daňová, jejíž součástí bude zvýšení nepřímých a snížení přímých daní. Tento krok posílí individuální odpovědnost občanů a současně přispěje k částečnému přenesení daňového břemene na šedou ekonomiku, která platbě příjmových daní uniká, ale nepřímé platí.
4. Je žádoucí, aby v rámci valorizací došlo v průběžném systému k posílení vazby mezi výší příspěvků a výší vyplácených dávek. Příjmová úroveň důchodců s nejnižšími příjmy nemůže být trvale zajišťována enormním růstem solidarity. Jejich příjmy je nutno doplnit poskytováním testovaných dávek sociální pomoci. Je třeba lépe vyvážit kritéria pro přiznávání předčasných důchodů, nutná je analýza možných přínosů dalšího prodlužování hranice pro odchod do důchodu.
5. Správa pojištění by měla být definitivně vyňata ze státního rozpočtu a svěřena veřejnoprávní pojišťovně (České správě sociálního zabezpečení).
6. Je nezbytné, aby občané byli objektivně informováni o možnostech průběžného systému, o výši dávek, které z něho budou v příštích letech vypláceny (a garantovány) a o tom, že příjmy přesahující tyto dávky mohou získat pouze z individuálního připojištění. Otázku, zda toto připojištění má být povinné nebo dobrovolné, považujeme zatím za otevřenou. Vzhledem k tomu, že není jasné jak by měl být financován transformační deficit vznikající při přechodu na povinné spoření, zdá se vhodnější, aby se první fáze transformace zaměřila především na vyšší podporu motivace občanů k dobrovolnému, skutečně důchodovému spoření (státní příspěvek, daňové odpočty pro zaměstnance i pro přispívající zaměstnavatele, reforma stávajícího systému připojištění se zaměřením na jeho dlouhodobost). Eventuální přechod k povinnému spoření by měl být realizován až v době ekonomického růstu, kdy lze očekávat vytvoření podmínek, které úhradu transformačního deficitu umožní.
7. Zakládání zaměstnaneckých (podnikových) penzijních fondů, jako nových nástrojů nepovinného důchodového spoření bude - vzhledem k již zavedenému systému připojištění se státním příspěvkem - patrně kontraproduktivní. Kromě dalších problémů přinese nové náklady na zřizování fondů a oslabí efektivnost fondů stávajících. Rozvoj důchodového spoření by měl být zaměřen na širší podporu a zdokonalení připojištění v privátních fondech (na občanském principu). Konečné stanovisko k této otázce zaujme KDU-ČSL po předložení příslušného zákona MPSV.
8. KDU-ČSL je přesvědčena, že základní podmínkou úspěšné realizace důchodové reformy a její sociální únosnosti je oživení ekonomiky a obnovení růstu HDP.

 

 

4. POLITIKA ZAMĚSTNANOSTI

A) ÚVOD

Hospodářská recese vyvolávající zvýšený tlak na restrukturalizaci české ekonomiky vedla v posledních dvou letech k poměrně rychlému nárůstu nezaměstnanosti a současně i ke změně jejího charakteru. Zatímco v období před r.1997 se s vyšší nezaměstnaností potýkaly především regiony s vysokým podílem odvětví těžkého průmyslu a některé příhraniční a podhorské okresy, stává se v současné době z nezaměstnanosti vážný celospolečenský problém.

Počet oblastí s nezaměstnaností přesahující 10% se zvýšil, v dříve postižených okresech se míra nezaměstnanosti blíží 15% a v některých mikroregionech se pohybuje až okolo 20%. Narůstá počet dlouhodobě nezaměstnaných. Mezi ně se řadí především osoby bez kvalifikace, osoby se změněnou pracovní schopností, ženy po mateřské dovolené, absolventi škol a mladiství bez odborné praxe.

Vývoj nezaměstnanosti v letech 1992 až 1998, očekávaný nárůst do konce r.1999 a některé další údaje, které s nezaměstnaností souvisejí, uvádí graf č. 1.

Situace na trhu práce vyžaduje zásadní změny v politice zaměstnanosti. Má-li být státní politika zaměstnanosti účinným nástrojem boje proti růstu nezaměstnanosti, musí v prvé řadě naprosto jednoznačně přejít od zmírňování jeho následků k odstraňování příčin, které k němu vedou. Je proto třeba, aby stejně jako země EU, v souladu se směrnicemi Komise pro Evropská společenství, přijala i ČR svůj Národní plán zaměstnanosti, odpovídající podmínkám, v nichž se současná česká ekonomika nachází a reagující na příčiny, které jsou za těchto podmínek pro vznik a růst nezaměstnanosti rozhodující.

 

B) HLAVNÍ PŘÍČINY VYSOKÉ NEZAMĚSTNANOSTI

Většina analýz a úvah o vývoji nezaměstnanosti v ČR v posledních dvou letech vede k závěru, že hlavní příčinou jejího růstu je hospodářská recese, tržně nedokonalé prostředí a nedokončená restrukturalizace české ekonomiky.

Obnovení hospodářského růstu na úrovni 3 až 5% ročně je nepochybně základním předpokladem pro budoucí postupné snižování procenta nezaměstnaných v české ekonomice. Není však předpokladem jediným.

Hospodářská recese je způsobena jednak nízkou domácí poptávkou a jednak neschopností podnikatelské sféry vytvořit nabídku zboží a služeb, které by se mohly uplatnit v konkurenci na zahraničních trzích. Nízká domácí poptávka souvisí se stagnací reálných mezd jejíž příčinou je nízká a jen velmi pomalu rostoucí produktivita práce. Růst produktivity práce a konkurenceschopnosti znemožňuje především špatná finanční situace podnikatelské sféry.

Tržní prostředí v ČR není natolik funkční, aby dokázalo vyloučit z podnikání neperspektivní a ztrátové podniky a nabídnout potřebné kapitálové i lidské zdroje prosperujícím subjektům s vysokým růstovým potenciálem. Spolu s nedokončenou transformací vlastnických vztahů brzdí proces restrukturalizace ekonomiky.

Potřeba dokončit restrukturalizaci a zvýšit produktivitu práce v rozhodujících oblastech české ekonomiky proto v nejbližším období zcela jistě povede k dalšímu uvolňování pracovních sil z odvětví, která patří k nejvýraznějším nositelům růstu produktivity, t.j. především z podniků zpracovatelského průmyslu. Nové pracovní příležitosti se musí tvořit převážně v oblastech náročných na pracovní sílu, do nichž patří zejména služby, živnosti a malé a střední podniky.

Pro ekonomiku, která prochází rozsáhlou restrukturalizací a jejíž ambicí je stabilní růst HDP a nízká nezaměstnanost, je klíčovým požadavkem vytvoření vysoce pružného trhu práce.

Hlavními příčinami velmi nízké flexibility současného trhu práce jsou:

a) na straně nabídky:

• nízká tvorba pracovních míst, nepružná nabídka práce (nedostatečný rozvoj malého a středního podnikání)
• vysoké zdanění mzdových nákladů
• nízká flexibilita pracovních úvazků

b) na straně poptávky

• nízká schopnost uchazečů získat zaměstnání (problémy s rekvalifikací)
• nedostatečná motivace nezaměstnaných k přijetí zaměstnání
• nedostatek motivace uchazečů k dojíždění za prací, špatná dopravní obslužnost v regionech, nefunkční trh bydlení

c) ve státní politice zaměstnanosti

• převažující zaměření na řešení následků nezaměstnanosti
• malý důraz na vytváření podmínek motivujících ke vstupu do zaměstnání
• stejný přístup k dlouhodobě i krátkodobě nezaměstnaným (krátkodobá nezaměstnanost je v zásadě problémem fiskálním, dlouhodobá nezaměstnanost musí být chápána a řešena především jako sociální problém)

 

C) NÁRODNÍ PLÁN ZAMĚSTNANOSTI

1. Směrnice Komise pro Evropská společenství

Návrh směrnice pro politiku zaměstnanosti členských států EU v r. 1998 doporučuje, aby se tyto státy ve svých akčních plánech soustředily na čtyři hlavní linie:

a) na podporu a rozvoj podnikatelské činnosti (usnadnění vzniku firem, usnadnění přechodu k samostatné podnikatelské činnosti, snižování nákladů na přijetí nových pracovníků, rozvoj trhů s rizikovým kapitálem, úprava daňového systému tak, aby stimuloval zaměstnanost)
b) na zvyšování způsobilosti získat zaměstnání (nabídka rekvalifikace do 12, u mladistvých do 6 měsíců od začátku nezaměstnanosti, usnadnění přechodu ze škol do zaměstnání, stimulace k přijetí práce nebo výcviku a rekvalifikaci, snižování nákladů na zaměstnávání méně kvalifikovaných pracovníků, zapojení sociálních partnerů)
c) na podporu adaptability podniků a jejich zaměstnanců v procesu restrukturalizace (zlepšování organizace práce, pružnost pracovní doby, pružnost pracovních smluv, odstraňování překážek pro investice do lidských zdrojů, zvyšování kvalifikace)
d) na vytváření rovných příležitostí pro všechny uchazeče o zaměstnání (snižování rozdílů v zaměstnanosti mužů a žen, nabídka péče o děti a rodinné příslušníky umožňující sladění práce s rodinným životem, nabídka rekvalifikace při návratu z mateřské dovolené, odstranění negativních daňových stimulů)

 

2. Vládní návrh "Národního plánu zaměstnanosti České republiky"

Uvedené čtyři "pilíře politiky zaměstnanosti" respektuje i národní plán zaměstnanosti, který počátkem roku předložilo Ministerstvo práce a sociálních věcí. Ten navrhuje:

a) Pro podporu podnikání

• rozšíření systému pobídek pro investory (v souladu s usnesením vlády č. 298/98)
• realizaci programu rozvoje průmyslových zón (podpořit podnikatelské aktivity vedoucí ke vzniku nových pracovních míst)
• realizaci uceleného systému podpory malého a středního podnikání formou přímé finanční podpory i formou snížení daňového zatížení
• vytvoření podmínek pro rozvoj poradenství při přípravě a výkonu malého a středního podnikání
• využití veřejných zakázek k zajištění zaměstnanosti evidovaných uchazečů o zaměstnání (zvláštní pozornost věnovat obtížně umístitelným uchazečům)
• přípravu a realizaci programu revitalizace podniků v ekonomických nesnázích

b) V podpoře zaměstnatelnosti

• zvyšování váhy pracovních příjmů před sociálními, zvýhodnění ekonomicky aktivních osob (v souladu s tímto záměrem zvýšit i minimální mzdu nad úroveň životního minima)
• reformu středního odborného školství, jeho přizpůsobení potřebám trhu práce (změnit řízení a financování, optimalizovat síť, zapojit zaměstnavatele)
• zavedení předmětu volba povolání do osnov základních a středních škol (provázat výuku s informacemi o perspektivách na trhu práce, rozšířit prostor pro výuku praktických dovedností, zajistit jednotnou úroveň kvalifikačních výstupů ze škol)
• zavedení modulového systému dalšího vzdělávání občanů (zvýšit pružnost nabídky pracovní síly)
• rozšíření činností služeb zaměstnanosti, zavedení nových opatření aktivní politiky zaměstnanosti (APZ) , příprava nového zákona o zaměstnanosti (zohlednit budoucí potřeby trhu práce, harmonizovat české právo s právem EU)
• zvýšení podílů prostředků na APZ ve státním rozpočtu (podíl prostředků na APZ by měl dosáhnout minimálně 30 % výdajů na státní politiku zaměstnanosti)
• úpravu podmínek pro zaměstnávání zahraničních pracovníků (omezit možnosti pro nelegální zaměstnávání a nekalé podnikání)

c) V podpoře adaptačních schopností podniků a zaměstnanců

• vytváření podmínek pro uplatnění pružných forem organizace práce a pracovní doby, pro zkracování pracovní doby a zkrácené pracovní úvazky (podpořit hledání cest ke sladění potřeb zaměstnanců a zaměstnavatelů, vytvořit tlak na snížení přesčasové práce)
• motivaci zaměstnavatelů ke zvyšování kvalifikace vlastních pracovníků daňovými úlevami (posílení prevence nezaměstnanosti a konkurenceschopnosti)

d) Pro podporu rovných příležitostí

• prosazení právních a institucionálních nástrojů k odstranění diskriminačních projevů na trhu práce
• dočasná opatření ve prospěch občanů se ztíženým přístupem k zaměstnání
• průběžné sledování dostupnosti zaměstnání pro skupiny občanů ohrožených diskriminací
• podpora vyrovnávání rozdílů v zastoupení mužů a žen v jednotlivých sektorech národního hospodářství a při výkonu různých profesí
• podpora odstraňování rozdílů v odměňování mužů a žen
• usnadnění přístupu k zaměstnání pro občany pečující o děti a potřebné členy rodiny, vytvoření podmínek pro obnovení jejich kvalifikace při návratu na trh práce
• systémové řešení otázek pracovního uplatnění zdravotně postižených občanů

 

D) STANOVISKO KDU-ČSL

I když vládní návrh národního plánu zaměstnanosti ve většině opatření odpovídá problémům a potřebám trhu práce v ČR, považujeme za žádoucí, aby byl doplněn zejména o tato hlediska:

1. v podpoře podnikání:

• urychlení konkurzu jako účinného nástroje pro restrukturalizaci a nalezení nových vlastníků neefektivních podniků; tyto podniky na sebe vážou pracovní síly potřebné v perspektivních odvětvích, zatěžují podnikatelské prostředí platební neschopností, stávají se brzdou rozvoje malých a středních podniků
• podpora financování rozvoje malých a středních podniků podporou fondů rizikového kapitálu; rizikový kapitál je efektivním nástrojem financování doplňujícím přímé podpory a daňové úlevy podnikatelům
• snižování odvodů z mzdových nákladů a celkového daňového zatížení; podporuje zaměstnanost, omezuje tendence k převádění pracovních sil do šedé ekonomiky
• omezení byrokratických překážek při vstupu do malého a středního podnikání; vládní návrh počítá pouze s rozvojem poradenství, omezení byrokracie je pro malé a střední podnikatele účinnější pomoci
• zásadní změny v DPH; zvýšení kvalifikačního kritéria, snížení základní sazby, případně nulová sazba DPH u základních potravin.

2. ve zvyšování způsobilosti získat zaměstnání:

• reforma vzdělávací soustavy zaměřená na rozvoj adaptačních schopností žáků a studentů (detailní specializace nemůže být úkolem školy, ale zaměstnavatele a zaměstnance)
• daňová stimulace investic do vlastního vzdělávání (úlevy pro zaměstnance investujícího do vzdělání sebe nebo členů rodiny, vyšší priveň vzdělansoti je účinnou prevencí růstu nezaměstnanosti)
• odstranění demotivačních prvků v sociální politice (odstupňovaná výše dávek podmíněná pracovní činností nebo účastí v programu rekvalifikace a jeho zvládnutím)
• posílení zásluhovosti důchodů (výše důchodu musí motivovat k hledání a přijetí zaměstnání)

Navíc je třeba věnovat pozornost:

3. systémovým opatřením:

• zajištění systémové provázanosti všech kroků politiky zaměstnanosti (problematiky bydlení, dopravní obslužnosti, reformy školství, úpravy minimální mzdy, sociálních dávek, …)
• zvýšení účinnosti politiky zaměstnanosti důsledným zaměřením jejích programů na rozhodující problémy a potřeby regionů; zavedení povinnosti úřadů práce vypracovávat a schvalovat pro svůj obvod aktivizační programy
• zavedení povinnosti úřadů práce vypracovávat individuální plány jako závazné nástroje řešení příčin nezaměstnanosti

4. institucionálním změnám:

• nové definici poradních sborů úřadů práce, jejich přeměna na regionální rady rozvoje trhu práce a spolupráce.