Bratři a sestry,
dámy a pánové,
vážení hosté,

před více než sto lety, v září 1894, se sešel v jiném východočeském městě, v Litomyšli, první sjezd křesťanskosociální. Měl za úkol poprvé nastínit budoucí formování politických stran, vycházejících z křesťanských základů. Stal se výrazem odhodlání lidí, kteří hledali způsob, jak usilovat o nápravu společenských poměrů v duchu křesťanské solidarity. Proti marxismu s jeho třídním bojem postavil jinou alternativu pro povznesení chudých, zejména dělnických vrstev, založenou na úctě k národu, na svobodě, křesťanství a sociálním vzestupu nemajetných. Tento sjezd se stal předznamenáním politiky, opírající se o hodnoty a ideály, jež dvě tisíciletí formovaly evropské myšlení a jež nese v sobě jako odkaz předchozích generací každý člověk.

Od té doby je toto první sjezd křesťanské demokracie, který se ve Východních Čechách koná. A jsme zde na správném místě. To neříkám jen jako východočeský rodák, ale hlavně proto, že právě zde má křesťanskodemokratická politika stabilní a stále rostoucí podporu. Je to kraj, kde v minulém roce byli zvoleni čtyři naši senátoři a kde ve volbách máme výrazný nárůst příznivců v rámci celé ČR. Je to výsledek skvělé politické práce Východočechů a proto jsem rád, že tento programový sjezd KDU-ČSL se koná právě zde - v Hradci Králové.

Bratři a sestry,
dámy a pánové!

Vývoj politické scény nás obdařil velkým dílem odpovědnosti. Stali jsme se třetí nejsilnější politickou stranou. Ačkoliv v minulých parlamentních volbách se nám ještě nepodařilo zdolat komunisty, jak jsme si vždycky přáli, dnes je to v průzkumech opakovanou skutečností. Naše postavení třetí nejsilnější strany je obecně přijímaným faktem.

Stali jsme se reprezentanty křesťanskodemokratické politiky v ČR a to je velká výzva i závazek. Přijali jsme ji jako podnět k vypracování dlouhodobé vize křesťanskodemokratické politiky, politiky pro příští století.

Dnes se chystáme dopracovat, přijmout a představit veřejnosti tento základní programový dokument, který vytýčí naše politické směřování v příštích desetiletích. Chtěl bych poděkovat všem, kteří se podíleli a podílejí na formování křesťansko-demokratického proudu v polistopadové politice. Chci vyslovit dík všem, kteří se podíleli na transformaci lidové strany v moderní demokratickou stranu nadkonfesního typu.

Tento proces, který osm let po listopadu 1989 logicky není ukončen, ale je již nezvratný, nebyl jednoduchý. Vyžádal si mnoho odvahy, tolerance a odhodlání dřívějších členů strany, ochotu a připravenost ke změně myšlení a chování tváří v tvář probíhajícím společenským změnám. A nebyl jednoduchý ani pro tisíce nově příchozích členů, kteří postupně přivykali stranické práci. A chtěl bych poděkovat i stále se zvyšujícímu počtu nezávislých osobností a odborníků, kteří nejsou našimi členy, ale ochotně s námi spolupracují v odborných komisích, pracovních týmech a při expertízách. Oni všichni nám umožňují vystupovat se stále pevněji zakotvenými stanovisky, překonávat úzce stranické pohledy a hledat otevřená a šíře přijatelná řešení. V tom spatřujeme budoucnost politiky a její přínos k budoucnosti země.

Situace, v níž se dnes nachází naše země, vyžaduje ode všech odvahu k pravdě. Odvahu odpovědných tuto pravdu říkat a odvahu všech této pravdě pohlížet do očí. To je postoj dospělých lidí, kteří znají břemeno svobody a zvolili si je s odvahou je také nést.

Skončil čas laciného optimismu a přehnaného sebevědomí z úspěchů.

Budoucnost nám nezařídí neviditelná ruka trhu, ani ruka všemocného státu, ale zcela konkrétní ruce a hlavy nás všech, kteří v této zemi žijeme a budeme žít.

Odvaha k takové pravdě je zkouškou dospělosti naší demokracie.

Bez pochopení věcí kolem nás a dnes hlavně bez politického odhodlání ke změně není naděje na skutečné řešení situace.

Tento sjezd je programový a je nesporné, že přichází v pravou chvíli. Jsme připraveni dát zde naši odpovědˇ na otázku problémů dneška.

K tomu, abychom to mohli se ctí a sebevědomě učinit, bylo zapotřebí obětavé práce všech našich lidí v parlamentních i senátních i komunálních volbách. Bylo zapotřebí seriózní a kvalitní práce všech, kteří za nás byli zvoleni do odpovědných funkcí. Bylo třeba každodenní a většinou samozřejmě přijímané práce našich profesionálních zaměstnanců. Ti všichni a řada dalších dobrovolných příznivců nám pomáhali a pomáhají naplňovat náš volební program, tedy plnit závazek voličům a všem občanům.

Všem za to patří velký dík.

Nejlepším vysvědčením nám přitom může být tvrzení našich volebních konkurentů, kteří nám nedávno vyčetli, že si plníme volební program na devadesát procent.

Mám za to, že lepší vizitku nám dát nemohli.

Budiž nám to do budoucna podnětem a povzbuzením.

Naše postavení ve světě

V roce 1989 řekla naše společnost jasně, kde vidí svoji budoucnost. Transformace začala přestřižením drátů na hranicích, dlouho uzavřenou zemi jsme otevřeli světu.

Na cestě vstříc tomuto světu, s nímž jsme spjati historickými kořeny, jsme se však více starali o to, jak vypadáme či chceme vypadat my, než o to, jakou podobu má a jak či podle jakých zákonitostí se vyvíjí okolní svět. Nyní zjišťujeme, že jsme se mu sice přiblížili, ale ne natolik, jak bychom si byli přáli.

Evropský kontinent pokračoval a pokračuje v procesu sjednocování. Jednotícím prvkem tohoto procesu je příklon evropských zemí k principům sociálního tržního hospodářství. Některé země, například Německo, mají tento systém dokonce zakotven v ústavě. Zásady tohoto systému, které byly vytvořeny na základě křesťanskodemokratického myšlenkového proudu, se v tradicích evropského myšlení a evropských norem chování osvědčily a staly se v širokém mezinárodním měřítku přijatelnými.

Kancléř Helmut Kohl, jak jsme zde slyšeli, nás povzbuzuje v naší křesťanskodemokratické politice důrazem na to, že nestačí pouze vyhlížet cíl, ale že je důležité vstoupit na správnou cestu.

Dnes můžeme říci jasně: Evropa je sociálně tržní, přeje si takovou být a tedy i naše budoucnost, chceme-li být partnerskou součástí této Evropy, je sociálně tržní.

Tak dlouho jsme byli strašeni tzv. „třetí cestou", až jsme na ni fakticky vstoupili. Jistě to bylo vedeno tím nejlepším úmyslem. Konfrontace katedrové teorie s praktickým životem však ukázala její slabiny. Každodenní upínání zraku k vytouženému cíli nám neumožnilo poznat, že cesta, kterou jdeme, k onomu cíli nevede.

Přišel čas ponechat experimenty ve školním kabinetu a přijmout zkušenost a praxi osvědčenou životem.

Proto jsme přesvědčeni, že nás nespasí návrat k roku 1992, návrat na cestu, která se příliš neosvědčila. A byli bychom bláhoví, kdybychom umíněně trvali na jejím prošlapání. Potřebujeme energii na to, abychom rychle prošli cestou nejschůdnější a osvědčenou. Naším cílem není získat vavřín průkopníků, ale zajistit bezpečí a spokojenost obyvatel naší země.

Za omylné vykročení po třetí cestě nese odpovědnost celá vládní koalice. Nejen občanské strany, ale i KDU - ČSL, která prosazuje sociální tržní hospodářství. Byli jsme odhodláni transformovat tuto zemi a neměli jsme dostatek zkušeností s tímto procesem, jako ostatně nemá nikdo, u nás ani v ostatních postkomunistických zemích. Byli jsme příliš mírní vůči partnerům, kteří obhajovali svou cestu a označovali ji za jedině správnou.

Naše postupné poznávání její neschůdnosti a upozorňování na tato úskalí bylo pak dlouho interpretováno jako „vnitrokoaliční hašteření". Ve skutečnosti tu krystalizoval zásadní spor o pojetí pravice a především o pojetí směřování našeho státu mezi vyspělé evropské země. Rád bych v této souvislosti připomněl slova francouzského prezidenta Jacquesa Chiraca, který jako představitel pravicové strany při nedávné návštěvě Prahy řekl o sjednocující se Evropě: "Prosazujeme společně evropský sociální model, který je založen na sociálním dialogu, na ochraně proti existenčním rizikům, na odpovědnosti státu za národní soudržnost. Aby ji naše národy přijaly, musí mít Evropa duši." Chceme do Evropy, která chce mít duši, a máme to štěstí, že tuto vůli většinově přijímá. Je to pro nás výzva a příležitost.

Byli jsme přizváni k rozhovorům o vstupu do NATO a to je významný krok do euroatlantických struktur. Je to krok k bezpečnosti státu. Jsme připraveni učinit kroky další.

Nestačí tedy vyhlížet cíl, ale důležité je vstoupit na správnou cestu.

Situace v české republice

Blíží se osmé výročí naší novodobé demokracie. Jsme svobodní, máme tržní hospodářství, kapitálový trh, konvertibilní měnu, bezvízový styk s mnoha zeměmi, proběhla rozsáhlá privatizace, byly přijaty stovky zákonů a zákonných úprav.

Objem práce odvedený na transformaci země všemi občany je obrovský.

Bylo by velmi povrchní, kdybychom dnes nedoceňovali velikost a závažnost provedených transformačních změn. To vše je důvodem k hrdosti, a to i přes problémy, které dnes máme. Všechny to stálo mnoho sil a za jejich obětavé vynaložení je velký důvod všem občanům dobré vůle poděkovat.

A přesto dnes jsou to právě tito občané, jednotlivci a rodiny, kteří nesou tíhu zdražování a riziko poklesu životní úrovně. Je povinností všech politiků, kteří za to nesou spoluodpovědnost, tedy i nás, položit si otázku, proč je tomu tak a kde jsme udělali chybu.

Politická funkce, ať vzniká volbou či jmenováním, je věcí veřejné důvěry a politik i politika, která nedbá na veřejné blaho, je zklamáním této důvěry.

Politik a politika si stále znovu musí klást otázky a odpovídat na otázky, které patří do oblasti morálky. Například co je správné, co prospívá obecnému dobru a co mu naopak škodí, co je spravedlivé, co nikoli.

Tyto úvahy nás vedou k jádru demokracie samotné, která je bezpochyby - a to byl již poznatek řecké filozofie - nikdy nekončící diskusí svobodných občanů o tom, jak uspořádat, jakým pravidlům podřídit náš společný život.

Už jsem řekl, že za hlavní chybu považuji, že jsme podlehli sebeklamu, že právě u nás se zrodí nejkratší a jediná správná cesta mezi vyspělé země, ačkoliv zkušenosti s demokratickou politikou chyběly v naší zemi všem. Sebedůvěra politiků a důvěra občanů se v tom vzájemně posilovaly.

Postupně se pak objevovaly problémy, které díky oné euforii byly považovány za nedůležité či okrajové jevy, ačkoli to byly signály, že si správný kurs pouze namlouváme. Chtěl bych zdůraznit, že tehdy došlo k mnohem méně omluvitelné chybě, protože místo aby se tyto signály věcně posuzovaly, nastal boj na „obranu transformace". Díky tomu byl zakonzervován původní záměr a prakticky vyloučena diskuse o způsobu transformace, kterou mezitím ovšem všichni s nasazením a úsilím uskutečňovali.

V té chvíli se obnažila skutečnost, která však nebyla nikdy nahlas vyslovena. Ona třetí cesta nemohla fungovat, protože nepočítala s demokracií se vším, co s sebou přináší. Osvícensky konstruované změny narazily na prostředí, v němž pak docházelo pouze k zahlazování rozporů, nikoli ke korekcím.

Reforma se udržovala, místo aby se rozvíjela.

Bylo by laciné nazývat rozmělňování reformy populistickým ústupem levici či různým profesním a jiným skupinám. Bylo to tápání teoretiků v provozu.

Nám všem se pak vrátila formule, která měla být základním lékem: Že trh vyřeší vše. Trh skutečně vyřešil, co jsme aktivním postojem odmítali řešit my. Náš stát se z tradičně věřitelské země stal zemí dlužnickou. Měna se propadla, bylo nutno požádat občany, aby ze svých peněženek tento náhlý propad dotovali.

V takové situaci každá vláda musí přemýšlet o svém setrvání. Učinila to i tato vláda a proběhly známé „balíčkové diskuse". Po dlouhých jednáních jsme v nich dospěli k závěru, který byl mnohokrát prezentován: Zavázali jsme se ke změně politiky, abychom napravili chyby minulého období. Od uzavření tohoto závazku, který byl jediným důvodem setrvání KDU - ČSL v této vládě, se stalo několik věcí:

Zemi postihly povodně nebývalé síly, které na jedné straně přinesly jednotlivým občanům i státu enormní ztráty, na druhé straně překryly rozpory o základní vizi dalšího vývoje. Náhlá katastrofa dosud nepoznaného rozsahu zaměstnala všechny odpovědné lidi natolik, že přítomnost zastínila budoucnost.

Považuji za nezbytné, abychom se s úctou sklonili před obrovskou solidaritou lidí v oněch těžkých chvílích a z jejich vzájemné soudržnosti a obětavosti čerpali naději pro tuto budoucnost.

Dlouhodobě se však neskryjeme před jejími dalšími otázkami a při „balíčkovém účtování", které se vlivem povodní zřejmě odsune na konec roku, tato otázka nutně vyvstane:

Co vlastně kdo rozumíme změnou politiky?

Abychom si na tuto otázku mohli seriózně odpovědět, musíme si říci, jaký stát chceme.

My máme představu kontinentálního evropského státu srovnatelného s Německem, Rakouskem, Belgií či Francií. Nemůžeme jít cestou asijských tygrů, neboť tamní typy ekonomiky nevyrůstají z myšlenkových tradic jako jsou naše ani z tradic demokracie. Netoužíme ani vybudovat uprostřed Evropy ostrůvek trhu bez přívlastků, protože teze, že taková cesta vede k prosperitě a zároveň stabilitě, se ve srovnatelných podmínkách nepotvrdila.

Účelnou změnu politiky proto nevidíme v návratu k původnímu projektu transformace a v reparátu jejího naplňování. Nikdy nedojdeme k cíli, budeme-li se vracet na začátek.

Byli jsme zvoleni a pověřeni správou věcí veřejných jako pravicová vláda. Není dobrou vizitkou takové vlády, jestliže dnes bohatství je synonymem pro nepoctivost, jestliže se lidé bojí přiznat, že jsou bohatí, protože je společnost automaticky pokládá za podvodníky.

Není dobrou vizitkou pravicové vlády, že lidé se bojí o peníze, které poctivou prací vydělali. Přílišný důraz na spotřebu, neochota lidí spořit, snaha po okamžitém výdělku a spekulacích, to vše narušuje solidnost základů ekonomiky.

Lidé si obvykle volí pravicovou vládu, aby posílila jistotu vlastnictví.

Namísto toho lidé u nás přišli o peníze v bankách, v krachujících cestovních kancelářích. Majetek ukradený církvím a spolkům se stal předmětem úvah, zda vůbec má nebo nemá být vrácen.

Je nutno vzkřísit povědomí, že vlastnictví je výsledkem práce.

Takové vlastnictví musí být společensky vážené, neboť je dílem námahy a umu a vynaložení lidského potenciálu. Takové vlastnictví musí být nedotknutelné a stát je povinen vybudovat v tomto smyslu „železné jistoty". Kdo vědomě neriskuje, nemá se čeho bát. Riskuje podnikatel, zákazník nesmí být risku vystaven. Musíme vytvořit systém právní ochrany klientů a zákazníků, kteří za své peníze mají právo na zboží a služby v garantované kvalitě.

Leží nám na srdci důstojnost lidské práce. Člověk sám může uzavírat libovolné pracovní smlouvy, může se odměny za práci vzdát, ale vždy to musí být jeho svobodné rozhodnutí. Nikdo nemá právo ho nutit k dobrovolné oběti, nikdo nemá právo nakládat svévolně s jeho penězi. Nikdo ho nesmí nutit riskovat, pokud se k tomu sám vědomě nerozhodne.

Úcta k lidské práci nutně doprovází úctu k lidské osobě, která je základní hodnotou zdravé společnosti.

S tím souvisí i poměr státu ke strukturám a společenstvím, která si pracující lidé vytvářejí, ať už jsou to odbory nebo profesní skupiny. Dialog s nimi je neodmyslitelný od moderní společnosti. Navíc je bez takového dialogu neuskutečnitelný sociální smír, který je předpokladem pro stabilitu společnosti a jejích reforem.

Ekonomika

Dámy a pánové,

když se dnes rozhlédneme po našich městech a obcích, vidíme velké změny. Na jejich tvářích je vidět přičinlivost těch, které svoboda oslovila. Jejich iniciativa den za dnem ukrajuje z dřívější šedi a přibližuje - byť pomaleji, než si někteří mysleli či přáli - obraz Čech Evropě.

Mnoho dobrého se nám od roku1989 podařilo, leckde jsme příliš neuspěli. Naše ekonomika prošla od začátku transformace nevyhnutelnými změnami, po nichž se začala poměrně úspěšně rozvíjet. Ukázalo se, že nejde o trend trvalý. Na přelomu loňského a letošního roku došlo ke zlomu, kterým vyvrcholily do té doby přehlížené problémy. Pro současný stav naší ekonomiky jsou charakteristické dvě významné nerovnováhy. Především je to nerovnováha vnější, která se projevila deficitem platební bilance, a která je i po oslabení koruny před dvěma měsíci, vážným problémem. Druhou nerovnováhou je nerovnováha vnitřní, k níž patří především nesnáze při sestavení či naplnění státního rozpočtu, ale také dlouhodobý předstih rychlosti růstu mezd před růstem produktivity práce. Jejich hlavní příčinou je nízká výkonnost naší ekonomiky a nízká úroveň její konkurenceschopnosti, při níž je převis poptávky nad domácí nabídkou v extrémně otevřené české ekonomice uspokojován dovozem. A v tom je jádro problému.

Klíčem k řešení, přes nezbytnost krátkodobých restriktivních kroků, je vytvoření podmínek pro návrat k rychlejšímu ekonomickému růstu. Proto musí být prioritou vlády otázka růstu, nikoli otázka restrikcí.

První, co pro to musíme udělat, je zajištění důvěryhodnosti institucí, t.j. všeho toho, co vytváří a zabezpečuje řád ve společnosti - a tedy i v chování účastníků ekono-mického života. Mnohdy jsme dávali mnoho příkazů a nařízení, které byly málo transparentní, a co je nejhorší - stát je neuměl vynutit. Musím zde vzpomenout léta 1994, kdy jsme v rámci minulé koalice v Kolodějích vedli diskusi o tom, že transformaci není možné vtěsnat pouze do ekonomických kategorií. Že jsou významné věci, které tyto kategorie přesahují, a že je je třeba diskutovat o právním řádu, o rozvoji soudnictví, a také o zdravotnictví a dalších oblastech vládní politiky. Tenkrát jsme slyšeli, že by bylo lépe si zaplavat. Ale dnes se ukazuje, že ona důvěryhodnost a respekt institucí, je věcí klíčovou. Zaručit ji musí stát. Jinak ani on sám nemůže být pro občany důvěryhodný. Myslím, že v normální standardní ekonomice není možné, aby např. státní nemocnice neplatila za léky. To znamená - nejdříve stát sám musí jít příkladem, musí být důvěryhodný. Pouze skrze důvěryhodnost a respekt státu je možno vyžadovat serióznost a dodržování dohod u ostatních. Lidé, podnikatelé musí vědět, že dohody platí, že jejich relativizace není možná.

Je nejvyšší čas, abychom vnesli pořádek do vztahu mezi věřitelem a dlužníkem. Jsem přesvědčen, že se podaří dosáhnout v parlamentu shodu na podobě novely konkurzního zákona, která zasáhne i do oblasti trestně právního postihu. Má-li někdo závazky po lhůtě splatnosti, musí se nejprve snažit o dohodu s věřitelem. Pokud své závazky není schopen splácet, musí se sám do konkurzu přihlásit. V konkurzním řízení jsou tři měsíce ochranné lhůty na pokusy o narovnání. Ten, kdo se této povinnosti vyhne a do konkurzu se nepřihlásí, ten se vystaví trestnímu postihu. Nechceme trestat nikoho za to, že má dluhy (to se v podnikání stává), ale za to, že tuto svou situaci neřeší a zatajuje ji před partnery.

Jiným problémem, o kterém se už dlouho mluví, a který s institucionální transformací úzce souvisí, je kapitálový trh. Ten má ke standardu velmi daleko. Kapitálový trh by měl být v prvé řadě místem, kde mohou podniky získávat kapitál pro své rozvojové programy emisí akcií nebo obligací. Nemůže - tak jako doposud -sloužit pouze ke koncentraci vlastnictví. Je důležité, aby stát stanovil pro kapitálový trh taková pravidla, která zajistí jeho transparentnost. Jejich dodržování musí zabezpečit nezávislý dozor. Myslím také, že je třeba konečně přitvrdit i v ochraně minoritního akcionáře, byť se často zdá, že už je na ni pozdě.

Důvěryhodnost institucí je také jednou z podmínek, na které silně závisí příliv zahraničních investic do naší ekonomiky. Myslím proto, že je velmi důležité, aby stát provázanými kroky v této věci zásadně pokročil, aby za těmito kroky bylo cítit mravní řád a z něho vyplývající pravidla, která musí být nedotknutelná. Naše současné problémy nelze považovat - jak se ještě nedávno tvrdilo - za problémy „standardní ekonomiky". Není-li naším standardem „Balkán", jsme stále zemí s nestandardní ekonomikou, a to i přesto, že jsme se stali členem OECD. Je nepochybně naším úkolem, aby tento nestandardní stav netrval dlouho.

Druhým krokem, kterému se nemůžeme vyhnout, jestliže se chceme v dohledné době vrátit na cestu rychlejšího ekonomického růstu, je změna naší hospodářské politiky. Dnes je důležité toto slovo odtabuizovat. Ve světě se bojuje o trhy. A všechny země a národy považují účast na těchto trzích za svůj státní či národní zájem. Odpovědnost vlády a státu za úspěch či neúspěch v této soutěži je nepřehlédnutelná.
 

Chceme-li zvýšit výkonnost ekonomiky, musí se - kromě toho, co už zde bylo řečeno - naše hospodářská politika zaměřit především na dva rozhodující úkoly:

Prvním je dořešení a náprava vlastnických vztahů v podnicích dokončením jejich privatizace.

Naše dosavadní privatizace (zejména její kupónová varianta) nevedla ve většině případů k nalezení odpovědných vlastníků v podnicích. Vzniklo vlastnictví „kvasiprivátní". Řada podniků, které vlastnil stát, přešla do vlastnictví bank a fondů, v nichž má stát přímo nebo zprostředkovaně rozhodující nebo alespoň významný podíl.

Podniky s převažujícím vlastnickým podílem státu byly většinou ponechány ve správě původního managementu bez závazných manažerských kontraktů. Pomalost institucionálních změn spolu s nedostatečným zájmem státu o způsob, jímž jsou vykonávána vlastnická práva nejen v privatizovaných, ale i ve státních podnicích umožnily spekulativní přelévání aktiv z podniků do soukromých rukou a zneužívání majetku získaného v privatizaci. Někteří dočasní správci i noví majitelé tak místo restrukturalizace přivedli získané podniky na pokraj bankrotu.

Říkám-li tedy, že musíme dokončit privatizaci podniků, mám tím na mysli takovou privatizaci, která konečně přivede do podniků odpovědné vlastníky schopné přivést kvalitní management a smluvně ho motivovat k naplnění stanovených rozvojových cílů. Nemyslím si, že jde o proces, který jsme schopni zlomit přes koleno. Už jednou se nám jednostranný důraz na rychlost nevyplatil. Proto tam, kde má stát doposud významný vliv, je zabezpečení odborného a efektivního řízení podniku především jeho povinností.

Připravuje se privatizace bank a strategických podniků. Bylo by chybou, kdyby k tomuto kroku došlo jenom proto, že nám chybí peníze v rozpočtu. Cílem musí být především efektivita bankovní sféry a privatizovaných podniků. A co považuji za důležité, abychom výnos tohoto majetku neutratili. Tyto prostředky je nutné použít k reformě důchodového systému. Bude to krok nezbytný, a přitom nákladný. Výnosy z privatizace bank a strategických podniků jsou posledními zdroji, které k tomu můžeme použít.

Druhým a snad ještě důležitějším úkolem naší hospodářské politiky bude podpora tvorby zdrojů na restrukturalizaci a modernizaci v životaschopných podnicích.

Stav velké části našich podniků je bohužel takový, že si jejich restrukturalizace vyžádá nemalé náklady. Naše privatizace totiž ve většině případů podnikům kapitál potřebný k restrukturalizaci nepřinesla.Naopak. Privatizace „na úvěr" jejich dluhy dále podstatně zvýšila. Většina nových vlastníků dnes s obtížemi splácí privatizační úvěry výnosy ze zprivatizovaných podniků, na restrukturalizaci jim nezbývá. I přes částečné oddlužení z prostředků FNM zatěžují většinu podniků staré dluhy, neefektivní, pomalu odepisovaný majetek a drahé, převážně krátkodobé provozní úvěry.

To, že u nás dnes nejlépe prosperují podniky, do nichž vstoupil zahraniční kapitál není jenom proto, že tento kapitál byl zahraniční, ale především proto, že to byl kapitál. Nedostatek zdrojů se stal jednou z hlavních příčin platební neschopnosti v podnikatelské sféře i vysokého objemu klasifikovaných a ztrátových úvěrů v komerčních bankách. Netvrdím samozřejmě, že jde o příčinu jedinou. Svým dílem k nim samozřejmě přispěli i neschopní manažeři, špatná rozhodnutí a malá efektivnost bank a řada dalších vlivů.

Naše hospodářská politika musí tedy nalézt odpověď na otázku, kde tento kapitál vzít nebo jak ho vytvořit. Je zřejmé, že další úvěry, zejména při jejich dnešní ceně, nebudou tím nejlepším řešením.

Existuje široká paleta nástrojů, kterými lze podpořit tvorbu zdrojů v podnicích. Diskutovali jsme o možnosti přistoupit k paušálnímu snížení daňových sazeb pro pod-nikatelskou sféru, ke zrychleným odpisům investic, k daňovým či celním úlevám při pořizování moderních technologií a naopak k omezování dovozů spotřebního zboží dovozními přirážkami v situaci zásadní platební nerovnováhy, o možnosti lépe zapojit do restrukturalizace podniků zahraniční kapitál tím, že zahraničním investorům nabídneme daňové prázdniny a další výhody, i o tom, zda bychom mohli - podobně jako např. v Polsku - po určitou dobu postupně devalvovat korunu a tím na jedné straně zdražovat dovoz a na druhé podporovat naši cenovou konkurenceschopnost na zahraničních trzích. Každý z těchto i dalších „receptů" vede konec konců - i když v různé míře - k některému z nepopulárních důsledků: ke snížení příjmů státního a obecních rozpočtů, nebo k růstu spotřebitelských cen či ke zvýšení daňové zátěže občanů.

Chceme hledat řešení především v reformě daňového systému. Současná situace, kdy stát neumí vybrat daně, je nejen neudržitelná, ale především demoralizující. Nutný je přesun daňové zátěže od přímých t.j. příjmových daní k nepřímým (spotřební daně, DPH). Součástí daňové reformy musí být i účinnější odpisová politika a jasně definovaná obecná pravidla pro poskytování daňových výhod investorům. Zvláštní pozornost chceme věnovat zahraničním investicím, protože s nimi kromě kapitálu přicházejí většinou i odborné a manažerské znalosti. Motorem globalizace je snaha umístit kapitál tam, kde je to nejvýhodnější. Je povinností vlády vytvořit podmínky k tomu, aby naše teritorium bylo pro zahraniční investory zajímavé. Na druhé straně - součástí zahraničních kontraktů či veřejných zakázek by měla být samozřejmostí podmínka částečného uplatnění domácí produkce.

V rámci hospodářské politiky musí vláda formulovat samozřejmě také své představy o podpoře exportu. Makroekonomická politika má na vývoj exportu nepochybně svůj vliv. Ale v konkrétních krocích, zaměřených na podporu naší schopnosti uspět na zahraničních trzích, má stát stále určité dluhy, ať jde o posílení České exportní banky a EGAPu nebo o zvýraznění role obchodu v zahraniční politice a v činnosti zastupitelských úřadů. Pro úspěšný export je důležitá znalost teritoria, samozřejmostí je kvalita, rozhodující jsou platební podmínky kontraktu. Budeme prosazovat ve vládě formulování konkrétních exportních programů, k výraznější podpoře některých klíčových projektů, případně i ke spoluúčasti na jejich realizaci.

Součástí hospodářské politiky je také otázka vědy. A samozřejmě konkrétní politiky - průmyslová politika, dopravní, zemědělská a tak dále. Myslím, že bychom měli najít odvahu vyslovovat tato slova. Jaká je dneska situace? Tato česká vláda přijala pouze zemědělskou politiku, byť byla velmi restringována, politiku bytovou a politiku životního prostředí. V tuto chvíli se diskutuje o politice dopravní. Další politiky nejsou.Slovo „politiky" zní dnes provokativně, ale jsem si jist, že vizi, představu o dlouhodobém výhledu pro jednotlivé oblasti vláda mít musí.

Jsem přesvědčen, e tyto kroky, které jsem zde stručně nastínil, mohou být vykročením k příznivější budoucnosti.

Dnes musíme říci jasně lidem v této zemi, že životní úroveň v ČR činí 50% úrovně zemí EU. I tuto pravdu musíme přijmout a vyrovnat se se skutečností, že srovnání životní úrovně naší s EU je otázka nejméně jedné generace.

Adam Smith kdysi řekl, že "Vědy ekonomické, národohospodářské, cílí k obohacení národa i vládce."

Takové obohacení nedostaneme jako dar ani nevyroste samo z našich přání.

Budoucnost si musíme odpracovat se vší bolestí, ale i radostí, která k tomu patří.

Budoucnost si musíme odpracovat my a nikdo jiný to neudělá za nás. Není to žádný důvod ke smutku.

Máme-li odvahu být lidmi skutečně dospělými, pak je v tom poznání naděje.

Sociální systém a společnost

Sociální systém, který doprovázel transformaci naší ekonomiky, odpovídal svým charakterem počátku transformační fáze. Vytvořil sociální síť, jež zachytávala ty, kteří se ocitali v náhle změněných životních podmínkách. V tom smyslu splnila svůj účel. Nyní však dochází k tomu, že stále více lidí se propadá do této sítě, stále větší počet lidí se stává závislými na sociálním okénku. Závislost na sociálních dávkách se stává problémem středních vrstev a to je nejen nedůstojné, ale i demoralizující a neekonomické.

Jsme přesvědčeni, že sociální síť je třeba nahradit trampolínou, tedy motivačním systémem, který umožní rychlý návrat člověka do normální životní situace, přičemž za normální považujeme, že zdravý člověk pracuje.

Jde nám o to, aby lidem bylo umožněno - ocitnou-li se náhle v nepříznivé životní situaci - aby toto období mohli překlenout a pokud možno sami se postarat o sebe a svou rodinu.

Chceme přitom více zohledňovat majetkové poměry. Má-li někdo 4 vily, pak ať jednu prodá, aby se rodina uživila, pokud by měla být na sociální podpoře závislá trvale. V tom případě není nezbytné, aby pobíral kvůli nízkému příjmu sociální dávky. Sociální doktrína je druhým stěžejním bodem jednání našeho sjezdu.

Do roku 1994 se u nás rodilo více dětí než kolik lidí umíralo. V posledních třech letech je tomu naopak a tento úbytek se rok od roku zvětšuje. Tento trend nám v žádném případě nemůže být lhostejný. Jestliže národ začne postupně vymírat, musíme se přihlásit ke své odpovědnosti za to před historií. Nemůžeme rodinám nařizovat, kolik mají mít dětí, ale měli bychom jim vytvářet podmínky, které jim usnadní rozhodnout se děti mít A když už děti mají, aby mohly zajistit jejich zdravý vývoj.

U nás je však situace jiná. V roce 1996 průměrný příjem domácnosti rostl o 6 %, příjmy domácností důchodců o 9 % a příjmy rodin s dětmi o necelá 3 %. Z toho je zřejmé, e rodiny s dětmi jsou dnes nejohroženější skupinou obyvatelstva a tyto stále se rozvírající nůžky jsou pro naši populaci varovnou skutečností.

Jsme přesvědčeni, že tento trend je třeba změnit. Ne povrchní propopulační politikou, ale důslednou rodinnou politikou v oblasti bydlení, v oblasti daňové a pod.

Chceme podpořit a uvolnit obrovskou energii, která je v celém sektoru nestátním. Mám na mysli tzv. neziskové organizace, kulturní, sociální a charitativní instituce, které mohou být společnosti nesmírně prospěšné, budou-li zisky ze své činnosti investovat do jejího dalšího rozvoje.

S řešením problémů neziskových organizací souvisí i problém vztahu státu a církví.

Musím tu jasně říci, že jsme zabránili odmítnutí nabídky Svatého Otce na jednání ČR s Vatikánem, jež nabídl dopisem státní sekretář státu Vatikán, pan kardinál Sodano. Nyní bylo pověřeno ministerstvo zahraničních věcí, aby zahájilo tato jednání a nestali jsme se tak jediným státem, který by - na rozdíl od např. Maďarska, Slovenska či Polska - takovou nabídku nepřijal.

Stejně jako celý neziskový sektor i uspořádání vztahů mezi státem a církvemi není jen k užitku církví, ale celé země.

Dnes mnohdy vidíme, že ti, kteří halasně a z populistických důvodů nepodporují řešení tohoto problému, hledají v době nemoci církevní nemocnici, hledají pro své děti církevní gymnázium a k stáru hledají dobrou péči v církevním hospici či domovu.

Neměli bychom přehlédnout ani problém, který se v naší společnosti projevuje dnes poněkud výrazněji než dřív: Je to problém rasové nesnášenlivosti. Je součástí širších problémů vztahu většiny společnosti k menšinám a musíme si uvědomit, že právě přístup většiny k menšinám je indikátorem demokracie.

Pokud se týká vztahu Čechů a Romů, musíme se naučit respektovat, že jsou v něčem jiní než my. Neplatí to samozřejmě pro činy a skutky, které se dotýkají zákona. Zákony musí platit pro všechny, bez ohledu na barvu pleti. Měli bychom Romům usnadnit přístup ke vzdělání, které jim může pomoci spolupodílet se na řešení vlastních problémů, např. zřizováním mateřských škol, kde by se před příchodem do normální školy naučily romské děti česky. A můžeme diskutovat i o formách vyplácení sociálních dávek, jež by usnadnily přísun prostředků ke skutečně věcnému využití v těchto rodinách.

K politické situaci

Zaznamenáváme pokles důvěry lidí v politiku a to je tendence, která nás musí nutit k pozornosti. Za jednu z hlavních příčin považujeme politický styl, který u nás krystalizoval již dříve a prohloubil se po loňských parlamentních volbách. Dvě nejsilnější politické strany si z politické scény učinily kolbiště pro permanentní vzájemný boj. Bohužel tento boj vedou stylem „konkurenci zničit" nikoli stylem „nad konkurencí zvítězit", tedy být lepší a přinést lepší řešení. Politika založená na úsilí nedovolit soupeři získat bod, politika odmítání rozumných řešení jen proto, že je vymyslel a řekl někdo jiný, vede k ochromení dynamiky vývoje země, protože pak nejsou přijímána žádná rozumná řešení.

Chci říci jasně, že takovýto boj je vykonstruovaný a není to skutečná politika, ale pouhé politikaření. Je to politika pro politiky a politické strany, nikoli pro občany.

Naši politickou scénu necharakterizuje jen zápas mezi levicí a pravicí, ale zároveň zápas o podobu pravice.

Je zřejmé, že náš sociální tržní koncept, hlásící se ke kontinentálnímu evropskému typu politiky pravého středu, bude i nadále konkurovat konceptu, který zformulují "občanské strany". Jsme připraveni na takovou konkurenci a jsme připraveni tolerantně hledat v koalici kompromisy s jejich politikou, i když jsou takové kompromisy někdy věcně velmi obtížné, neboť nás to velmi často nutí nést spoluzodpovědnost za rozhodnutí, která zcela neodpovídají našim názorům.

Tuto připravenost očekáváme i od našich koaličních partnerů, neboť bez ní není fungování koalice možné.

Současné vření, které v obou partnerských stranách probíhá, je jejich vnitrostranickou záležitostí. Bylo by však pokrytectvím, kdybych se o tomto problému nezmínil, neboť - ačkoliv si to nepřejeme - má vliv na atmosféru v koalici i na její vnímání ze strany občanů. A také nás velmi mrzí, necháme-li se do takových sporů někdy vtáhnout. Znepokojuje nás množství energie spotřebovávané místo na problémy státu na vnitřní problémy stran. Varujeme před panikou plynoucí z obav ze ztráty moci. Varujeme především proto, že diskreditace nelevicové politiky by mohla vést ke stejně černobílému zkreslení politického spektra jako strašení levicí, které jsme kritizovali a kritizujeme.

Proto předkládáme dlouhodobou vizi křesťanskodemokratické politiky a další koncepce, proto říkáme voličům: „Takto si představujeme politiku. Jestliže se vám líbí, dejte nám mandát k jejímu prosazování. V každé chvíli pak budete moci zkontrolovat, zda postupujeme podle toho, co jsme slíbili."

V tom spatřujeme politiku otevřenou a seriózní.

Jsme otevření i v tom, že odmítáme, aby tato naše politika byla vnímána a interpretována jako součást či přívažek jiného politického směru. Nikdy jsme nedělali, neděláme a nebudeme dělat politiku jiné, ať už vládní nebo opoziční strany. Vždy budeme dělat politiku křesťanské demokracie a budeme usilovat o to, aby se stále více blížila politice ostatních křesťanskodemokratických stran v Evropě. Nechceme být v jakékoli vládě, ale ve vládě, s níž můžeme uskutečňovat svoji politiku.

Nyní jsme blízko patové situace. Ta existuje nejen mezi koalicí a opozicí, ale i uvnitř koalice. Naši partneři touží po návratu k transformačnímu snu, my chceme dokončit transformaci na základě zkušeností našich i zkušeností jiných evropských zemí. Chceme nápravu chyb, změnu politiky, změnu způsobu chování vlády. K tomu všemu jsme se občanům zavázali.

Musím zde po pravdě říci, že vnímáme malou ochotu partnerů ke skutečným změnám a registrujeme i slova, která věstí snahu utéci před odpovědností. Takový postoj nesdílíme a považujeme ho za nadřazování stranických zájmů nad zájmy země.

Jsme občanům dlužni vyhodnocení změn, které jsme přislíbili. Původně jsme to chtěli učinit v září, ale povodně situaci znepřehlednily natolik, že by nynější hodnocení mohlo být zkreslené. Jsme připraveni navrhnout partnerům koaliční konferenci na konec roku, kdy už - podle našeho názoru - budeme moci provést objektivní analýzu.

Tam musí koalice říci jasně, zda je schopna změny politiky. Pokud nesplníme tento slib, nebudeme mít právo vládnout.

Musí nastat konec přešlapování.

Milé sestry, vážení bratři,

Učíme se demokratické politice necelých osm let a nestydíme se to přiznat.

Chtěl bych však opravdu upřímně poděkovat všem členům této naší strany, kteří se na její transformaci do dnešní podoby podíleli.

Mnozí si pamatujeme, že jsme hned na začátku cesty po listopadu 1989 prošli krizí, která mohla být zničující.

Z dnešního pohledu můžeme říci, že bylo dobře, že tato krize přišla tak brzy, že jsme podobnou zkušeností prošli na samém počátku proměny v moderní stranu. Prošli jsme vnitřní očistou, nezačínali jsme oslněni vidinou snadných úspěchů. Nebyli jsme vnímáni jako výtah k moci a ti, kteří tehdy k nám přicházeli, přicházeli za prací, nikoli za jistou vidinou lukrativních postů.

Chtěl bych poděkovat všem, kteří se tehdy nezalekli a přišli, ačkoli za to nemohli očekávat společenskou prestiž. Stejně bych chtěl poděkovat všem dřívějším členům, kteří onu dobu nepohody vydrželi a nepropadli panice. Že se dokázali dívat dopředu a neutápět se v hořkosti. Potvrdili jsme si, že v nouzi poznáme přítele. Takový přítel bývá i do budoucna oporou v nepohodě. Získali jsme tím základ, na kterém se dá do budoucna stavět.

Myslím, že to vše nám dalo možnost stát se klidnou silou české politiky, nenechat se smýkat jejími zvraty, nevysilovat se intrikami mezi sebou a stát se tak pevným bodem v jinak rozbouřeném politickém moři.

V roce 1994 jsme zvítězili v komunálních volbách a naši lidé na radnicích se osvědčují. I oni si zaslouží velký dík za zcela konkrétní práci na zlepšování životních podmínek občanů a péči o jejich každodenní starosti.Už nyní se připravujeme na komunální volby v příštím roce a nemáme jinou ctižádost než tyto volby znovu vyhrát, tentokrát ještě přesvědčivěji než minule.

Jsem si jist, že k tomu máme předpoklady a potvrdily to i naše dobré výsledky v nedávných doplňovacích volbách v některých obcích. Vyzývám proto všechny, aby k tomuto cíli už dnes napřeli všechny síly.

Uspěli jsme v parlamentních volbách v roce 1996 a také senátní volby v minulém roce pro nás byly úspěšné. Nepřejeme si předčasné volby, ale kdyby se musely konat, nezalekli bychom se jich. S tím souvisí i otázka vhodných osobností. Všechny strany mají nedostatek odborníků pro vysoké politické funkce. My nesdílíme názor, že v politice odbornost nehraje roli. Nebudeme pěstovat univerzální politiky. Chceme objevovat odborníky pro vysoké funkce ve vlastních řadách a dát jim příležitost v odborných komisích, jež jsme vytvořili. Jejich odbornost pak chceme doplňovat novým systémem politického vzdělávání. Jsme přitom otevřeni i lidem, kteří nejsou v našich řadách, ale vyznávají stejné hodnoty a zásady a chtějí nám pomoci prosazovat náš program. Je to zároveň šance pro mladé lidi, kteří potřebují příležitost, aby pracovali a získávali zkušenosti.

Tomáš Garrigue Masaryk řekl v roce 1927: "Jedno musíme na stranách žádat stále: aby za své poslance vybíraly slušné, politicky schopné a vzdělané muže a ženy. Pro mne je politika a demokracie věc nesmírně vážná! Práce, řekl bych, pro ty nejlepší a nejvybranější lidi." Jsem přesvědčen, že tato slova můžeme vzít za svá i dnes.

Milé sestry a bratři,
vážené dámy, vážení pánové,

dnes je zjevné, že jsme jediná stabilní koaliční strana. Jsme strana samostatná a suverénní, která má odvahu i potenciál k tomu, aby byla alternativou sociální demokracie i alternativou liberálů. Nebudujeme kolektivismus, ani nenecháváme lidi opuštěné.

Jsme stranou tolerantní a otevřenou a chceme být i stranou kompetentní .

Předkládáme dnes veřejnosti svou vizi - naši smlouvu s občany, vizi jasně formulovanou, a jsme připraveni ji naplnit. Jsme připraveni stát za ní pevně a být lidem oporou.

Stavíme-li na křesťanských základech, musíme si uvědomit, že pro křesťana služba Bohu není bez služby člověku a služba člověku je zároveň službou Bohu.

A služba člověku naplňuje srdce všech slušných lidí.

Jsme odhodláni a připraveni ke službě této společnosti. Dnes již nevystačíme se Šrámkovým „být při tom".

Jsme připraveni nejen „být při tom", ale „tvořit to".

To je náš úkol, naše výzva, naše odpovědnost.