Rozbalit vše

Stručná Historie ČSL a KDU-ČSL

"Lidová strana je stranou všech, a proto ve vládní většině svědomitě se stará o to, aby se u nás nevládlo třídně ve prospěch stavu jednoho, nýbrž bude vždy pracovati, aby se vládlo stejně spravedlivě ke všem stavům a třídám obyvatelstva. Všichni jsou občany tohoto státu, všichni mají právo na živobytí."

Kořeny ČSL

"Československá strana lidová očekává, že jedině proniknutím praktického křesťanství a křesťanské morálky mohou býti veškeré neblahé sociální, politické, hospodářské, národní i mezinárodní neshody, boje, bída, neštěstí i drahota potlačeny, a proto chce, aby celý život byl těmito názory proniknut a vůle všech jednotlivců těmito mravními zákony usměrňována." (ČSL a stát, časové úvahy 1929)

Koncem 19. stol. dochází v české společnosti v důsledku společensko-ekonomických změn a demokratických reforem k výrazné politické krystalizaci. Z národní tzv. staročeské strany odešli nejen nespokojení liberální aktivisté, kteří založili Národní stranu svobodomyslnou (mladočeskou), ale i katolicko-politické jednoty. Ty se pak podílely spolu s křesťansko-sociálními spolky na založení katolických stran. Předchůdci politických spolků byly kulturní katolické jednoty. V Čechách je zakládal Václav Štulc, na Moravě se nazývaly podle svého zakladatele "Sušilovy družiny". Velké množství křesťanských spolků je dokladem početné základny křesťansko-sociálního a katolicko-politického hnutí v českých zemích. Katolíci si vzali za hlavní úkol zastavit postupnou ateizaci všech úseků společenského života a bránit věřící občany před politickými tlaky liberálů i socialistů dostat je na periferii společenského dění.

V souvislosti s hospodářským rozvojem společnosti a narůstáním sociálních problémů ve městech se jako první aktivizovalo katolické dělnictvo. Křesťansko-sociální hnutí vzniklo z podhoubí různých křesťanských sociálních, podpůrných a vzdělávacích organizací, jako byly např. jednoty katolických tovaryšů, svato-josefovské jednoty aj., existujících již od druhé poloviny 19. stol. U kořenů křesťanského politického hnutí stál Matěj Procházka, autor prvního křesťansko-dělnického programu u nás (1872) a T. J. Jiroušek, který založil první křesťansko-sociální časopis Dělník. Nejdůležitějším podnětem k politickému formování křesťanů však bylo vydání encykliky Lva XIII. Rerum novarum r. 1891. Do té doby se křesťanští aktivisté odmítali separovat od ostatních politických proudů a považovali se za nedělitelnou součást české politiky. Rostoucí útoky socialistů a liberálů na úlohu katolíků ve společnosti je však vyvedly z omylu. Zejména vedení sociální demokracie vystupovalo způsobem, že hovoří jménem všech dělníků a nedbalo odlišného názoru křesťanů na způsob vedení politického boje. Křesťané rozhodně odmítali socialistické názory na třídní boj a základ sociálních změn viděli naopak v "třídní solidaritě", t.j. v křesťanském principu spolupráce všech stavů v zájmu klidného rozvoje společnosti a dobré životní úrovně všech občanů. Proto se křesťanští sociálové po krátké spolupráci se sociální demokracií rozhodli založit vlastní politickou stranu.

První křesťansko-sociální sjezd, v českých zemích se konal ve dnech 8. a 9. září 1894 v Litomyšli, za účasti delegátů více než 150 křesťanskosociálních spolků z Čech, Moravy a Slezska. Byli to vesměs dělníci, několik duchovních a redaktorů křesťansko-sociálního tisku. Delegáti schválili několik rezolucí, z nichž nejdůležitější se týkaly otázky národní, politických práv dělníků a osmihodinové pracovní doby. Na sjezdu byla projednána i organizační forma další společné práce, ale v důsledku neujasněné organizační struktury spolupráce moravských a českých organizací došlo ke skutečnému založení křesťansko-sociálních stran až o dva roky později. Roku 1896 založil T. J. Jiroušek zemskou organizaci křesťansko-sociální strany v Čechách a Jan Šrámek r. 1899 zemskou organizaci na Moravě. Důležitou oporou těchto stran se staly různé organizace, jako např. odborové centrály, družstevní, vzdělávací a charitativní spolky aj. Křesťansko-sociální strana byla limitována vlivem katolické církve mezi dělnictvem, a proto nikdy nezískala takové pozice jako katolicko-národní strana mezi venkovským obyvatelstvem, které považovalo křesťanství za součást života.

Katolická strana národní na Moravě byla založena 14. září 1896 v Přerově olomouckým advokátem JUDr. Mořicem Hrubanem. Svým složením a zaměřením odpovídala tradičnímu duchu moravského katolicismu a patřila před 1. sv. válkou k nejvýznamnějším politickým stranám na Moravě. Organizovala především venkovské obyvatelstvo, drobné podnikatele a zastupovala i katolický klérus a šlechtu. Strana svým programem navazovala na katolicko-politické jednoty, které dříve spolupracovaly se staročeskou stranou. Katolicko-národní strana měla v křesťanských sociálech stálého spojence. Strany mezi sebou nebojovaly a po dohodě si rozdělily sféry vlivu na různé sociální vrstvy moravského obyvatelstva. Mezi těmito stranami nebyly propastné názorové rozdíly a oběma šlo v zásadě o zachování křesťanských hodnot ve společnosti. Katolicko-národní strana šla však v tomto směru dále než křesťanští sociálové. Byla výrazně konzervativní a odmítala postupné omezování vlivu církve v kultuře i politice tak, jak probíhalo po celou druhou polovinu 19. stol. Byla považována za výrazně pravicový a prorakouský element české politiky. Katolicko-národní strana však byla nejen oporou katolicko - habsburského trůnu, ale i českých národních zájmů. Podpora císaře neznamenala automaticky podporu vládní politiky a rozpory byly zejména ve školských a církevně-národnostních otázkách (omezování počtu církevních škol, církevních svátků a požadavek zvýšení počtu českých farností). Ve své politice kladla katolicko-národní strana důraz na křesťanské mravní zásady (byla proti povolení rozvodů a proti občanským sňatkům) a tyto doplnila základními křesťansko-sociálními požadavky. Žádala rovnoprávnost jazyka a zastoupení Čechů ve veřejných úřadech a zřízení české university na Moravě. Nejdůležitější organizací strany byl Katolický spolek českého rolnictva, za předsednictví Josefa Šamalíka. Význam spolku zvyšovaly i připojené organizace vesnické omladiny. Katolicko-národní strana existovala i v Čechách, ale zde nikdy neměla takové pozice jako na Moravě.

Na přelomu století měly kooperující moravské křesťanské strany nejsilnější zastoupení z českých stran v říšské radě. V Čechách měly křesťanské strany především v důsledku rozšířeného ateizmu podstatně menší vliv a z důvodu rozdílného pohledu na křesťanskou politiku obtížně hledaly možnosti vzájemné spolupráce.

Vznik ČSL

Postavení katolické církve a jejího politického hnutí bylo po vzniku ČSR velmi svízelné. Katolická hiearchie ani katolická politická reprezentace rozhodně nevítala rozpad Rakouska-Uherska. Proto se hněv části české společnosti obrátil proti katolíkům a způsobil rozmach protikatolické vlny označované často jako "kulturní boj". Přestože křesťanské strany se před válkou příliš nelišily ve svém loajálním postoji k monarchii od ostatních významných českých stran, byly napadány za podporu trůnu zejména socialisty, kteří chtěli využít revoluční poválečné situace k oslabení svých politických protivníků. Národní socialisté zdůrazňovali svůj podíl na utvoření Československa a získali i vinou nepříznivé hospodářské situace spolu se sociální demokracií po prvních svobodných volbách převahu v nové vládě. Záměr socialistů na vyloučení křesťanské politiky z politického kolbiště jim však nevyšel. České katolické strany se sice neúčastnily protirakouského odboje, ale vždy kladly důraz na české národně-kulturní zájmy, a proto se po rozpadu Rakouska-Uherska bez velikých potíží přizpůsobily novým republikánským poměrům. Útokům občanských a socialistických stran čelily vnitřním sjednocením a aktivitou v národní a demokratické přeměně společnosti.

Snaha po sjednocení katolických politických stran existovala již během války a vyvrcholila v druhé polovině r. 1918. Hlavní zásluhu na slučovacím procesu měl schopný a agilní předseda Moravsko-slezské křesťanskosociální strany msgre. Jan Šrámek. Jeho strana nekladla křesťanské požadavky na rozdíl od katolicko-národní strany na první místo a z tohoto důvodu se snadno smířila s novou státní formou. Angažoval se při předání státní moci do českých rukou a aktivně působil mezi věřícími občany v zájmu ustavení samostatného státu.

Dne 10. září 1918 na společné schůzi výkonných výborů, poslanců a redaktorů křesťanskosociální a katolicko-národní strany v Brně došlo k rozhodnutí sloučit obě strany v jednu, na základech národně-demokratických a sociálně-reformních. Byl zvolen 12ti členný přípravný výbor, který dne 11. září uveřejnil "Prohlášení o sjednocení moravských křesťanských stran".

Dne 29. září 1918 se konal v Praze zemský sjezd důvěrníků spojených katolických stran. Projednal taktiku na období po skončení světové války a vytvoření samostatného československého státu. Na sjezd se dostavil msgre. Jan Šrámek přímo ze zasedání Českého národního výboru. Ve svém projevu naznačil koncepci politického programu českých katolíků a rozchod národa s habsburskou monarchií. Promluvil o nevyhnutelnosti ústavních změn a vy

zval katolíky ke spolupráci na budování státu slovy: "Dnes je rozhodnuto, i my jdeme s celým národem za jediným cílem, jímž je náš samostatný československý stát." Získal tím ve své straně kredit politika, který pomohl ČSL překlenout obtížné poválečné období a v nové vládě ocenění za rozhodující podíl při získání souhlasu českých katolíků se vznikem samostatného státu.

Ustavující zemský sjezd Československé strany lidové v Čechách se konal ve dnech 5. a 6. ledna 1919 v Praze. Již před válkou spojené do volební koalice se strany křesťanskosociální, katolicko-národně konzervativní a Konzervativní lidová strana rozhodly pro definitivní rozpuštění a přijaly název Československá strana lidová. Navrhovatelé nového názvu se chtěli vyhnout útokům ze strany ateistů, že jsou stranou katolické církve a předstoupili před veřejnost jako strana otevřená i nekatolíkům. Předsedou strany byl zvolen zemědělský odborník a dlouholetý funkcionář křesťansko-sociální strany František Šabata.

Také I. zemský sjezd na Moravě, který se konal 26. ledna 1919 v Brně, schválil návrh výkonných výborů křesťansko-sociální a katolicko-národní strany z 10. 9. 1918 na sloučení a přejmenování na Československou stranu lidovou. Předsedou strany byl zvolen Jan Šrámek. Zemské výbory v Čechách a na Moravě si nadále zachovávaly samostatnost a byly spojeny pouze poslaneckým klubem, jehož předsedou byl msgre. Jan Šrámek. Teprve roku 1922, po rozchodu se Slovenskou ľudovou stranou, byl zřízen společný ústřední výkonný výbor, jehož pravomoc však byla proti jiným stranám poměrně malá. Tím, že samostatnost zemských výborů byla poměrně veliká, docházelo v meziválečném období mezi oběma zemskými organizacemi k menším sporům o politickou a organizační koncepci. Soudržnost obou zemských organizací stála od založení strany jak na obranných pozicích křesťanství, tak především na autoritě celostátního předsedy msgre. Jana Šrámka. Základem programů obou zemských složek lidové strany se stal tzv. křesťanský solidarismus obohacený národními aspekty a důrazem na parlamentní demokracií.

ČSL mezi válkami

Vedení strany se v poválečném období soustředilo především na konsolidaci hnutí a na jeho politické a organizační upevnění. Místo farních organizací byly v Čechách zakládány místní, okresní a krajské organizace a jmenováni důvěrníci strany. Na Moravě se nazývaly tyto organizace lidové jednoty. V roce 1931 měla Čs. strana lidová v Čechách 2 441 místních organizací a 3 984 důvěrníků, na Moravě a ve Slezsku 1962 místních lidových jednot a 608 místních důvěrníků. V r. 1925došlo k založení lidové strany na Slovensku na podkladě nesouhlasu s národnostní politikou ludové strany. Předsedou byl zvolen dr. Martin Mičura. Lidovou stranu na Podkarpatské Rusi vedl P. A. Vološin, který se stejně jako dr. Mičura stal členem předsednictva ústředního výkonného výboru strany.

ČSL se po válce aktivně zapojila do národní revoluce a podílela na tvorbě zákonů na ochranu republiky proti rozvratným akcím levicových sociálních demokratů a německých a maďarských nacionalistů. Orelské družiny bojovaly proti bolševicko-maďarské agresi na Slovensku a proti nelegálním snahám komunistů o ovládnutí samosprávy v Brně. Tyto aktivity pomohly získat ČSL kredit u mnoha občanů, dosud zčásti dezorientovaných protikatolickou kampaní.

Politická koncepce Čs. strany lidové v období předmnichovské republiky byla zcela postavena na základech parlamentní demokracie. Strana byla zastoupena většinou dvěma ministry téměř ve všech vládách první republiky. Ve vládních funkcích měli postupně zastoupení: msgre. Jan Šrámek (místopředseda vlády, ministr zdravotnictví, min. dopravy, min. pro sjednocení zákonodárství, min. sociální péče), dr. Mořic Hruban (předseda senátu), dr. Josef Dolanský (ministr spravedlnosti, min. zásobování), dr. František Nosek (ministr pošt, min. vnitra), ing. Jan Dostálek (ministr veřejných prací). Zvláště Jan Šrámek, představitel ČSL od r. 1919, celostátní předseda ČSL od r. 1922 až do komunistického puče r. 1948, byl výraznou postavou české politiky. Svým příslovečným klidem, politickou morálkou a realistickou politikou si získal respekt demokratické levice i pravice. Při střežení zájmů vlastního politického hnutí neopomíjel celonárodní potřeby, když zjistil jejich politickou prioritu. V září 1921 se stali dr. Jan Šrámek a dr. Josef Dolanský ministry v Benešově koaliční vládě. Od té doby byla ČSL členem všech koaličních vlád v tzv. 1. republice. Byl to důsledek nejenom volebních úspěchů, ale i stálé snahy o dohodu s demokratickými stranami. Uznání státotvorné politiky ČSL se projevilo brzy po válce, kdy se ČSL stala členem tzv. "pětky", tj. pěti státotvorných a demokratických stran 1. republiky, které určovaly zákulisními jednáními poválečnou politiku Československé republiky.

Vedení strany se podařilo vybřednout z hrozivé situace po vzniku republiky a vybudovalo svou stranu ve významný, konsolidovaný politický útvar. Po rozkolu v sociální demokracii a odchodu ľudové strany z vlády se stala ČSL významným koaličním partnerem demokratických stran. Lidová strana tak mohla přistoupit k obhajobě práv křesťanů a katolické církve ve společnosti. V polovině 20. let byla ČSL úspěšná v prosazení církevně kulturních otázek (občanské sňatky byly zrovnoprávněné s církevními, bylo zabráněno odluce církve od státu a tím i postavení církve na úroveň spolků, dohoda o přijatelném řešení křesťanské výuky na školách všech stupňů, dohoda s Vatikánem aj.).

Rozkol v sociální demokracii, semknutí křesťanů za protikatolické kampaně a zapojení lidovců do vlády – to vše pomohlo k úspěchu ČSL ve volbách r. 1925. Lidová strana získala skoro 10 % hlasů a stala se r. 1926 významnou složkou vytvořené středo-pravé vládní koalice. Nespokojenost občanských stran se sociální demokracií vyvrcholila rozkolem kvůli zemědělské politice, prosazovanou zejména agrární stranou. Demokratická veřejnost byla také unavena poválečným politickým radikalismem a odmítala další hospodářské experimenty socialistických ministrů. Proto se především část bývalých voličů socialistických stran rozhodla pro umírněné lidovce.

Pravicové občanské strany si brzy po válce uvědomily, že ČSL je potenciální spojenec proti socialistickým stranám, vzdaly se protikatolických útoků a přistoupily na kulturní požadavky lidové strany. Úspěch ve volbách r. 1925 umožnil lidovcům prosadit návrh zákona o státním příspěvku duchovním, který prakticky pohřbil možné uskutečnění rozluky státu od církve. Tím byly vyřešeny základní požadavky lidové strany i katolické církve. Za vlády nastoupené nesocialistické koalice (křesťanské strany, agrárníci, národní demokraté, živnostníci) v druhé polovině 20. let došlo k největšímu hospodářskému vzestupu meziválečné republiky. Přispěla k němu i hospodářská politika ČSL, která se důsledně držela úsporných opatření k finančnímu ozdravění ekonomiky. Při onemocnění min. předsedy A. Švehly byl J. Šrámek dočasně pověřen vedením vlády. Z titulu zastupujícího předsedy vlády zakročil proti nacvičování převratu komunisty zákazem "Rudého dne" v Praze r. 1928, komunistické spartakiády, pozastavil Rudé právo, Rovnost a další podobné tiskoviny. Zdánlivým vyvrcholením úspěchů křesťanské politiky 20. let byly oslavy Svatováclavského milénia roku 1929. Okázalé státní i církevní oslavy se konaly za účasti prezidenta i vlády.

Čs. strana lidová byla nucena od svého vzniku bránit zájmy katolíků proti útokům liberálních a socialistických stran, které v souladu s husitskou tradicí vinily katolickou církev (tedy i ČSL) ze spolupráce s habsburskou monarchií. Další výhrady měly souvislost s rozvojem vědecko-technického pokroku a vírou ve všemocnou úlohu rozumu, když církev a křesťanské politické strany byly označovány za brzdu společenského pokroku. Socialisté chtěli zejména omezit vliv katolické církve na obyvatelstvo oddělením církve od státu, oslabit její akceschopnost odejmutím značné části majetku a docílit tak její společenské bezvýznamnosti. ČSL se velkou měrou zasloužila na záchraně církevního majetku a rozhodným postojem zabránila rozluce církve od státu. Přes tyto úspěchy však byla kritizována ze strany některých církevních činitelů za nedostatečnou podporu zájmů katolické církve, zejména ve školské politice. Vedení ČSL ale nemohlo a ani nechtělo vykonat pro katolickou církev více, než odpovídalo její úloze občanské demokratické strany a než bylo v tehdejších poměrech možné. Dávalo přednost taktickému jednání a drobným dohodám v rámci parlamentní demokracie před prosazováním radikálních požadavků, které neměly naději na úspěch a zavedly by stranu do opozice.

Mimo kulturní záležitosti byla další důležitou aktivitou lidové strany sociální otázka. V souladu s křesťanským humanismem byla ČSL především oporou méně majetných občanů, kteří v ní hledali zastánce ve své nelehké životní pouti. Proto ČSL podporovala poválečnou agrární reformu na rozdělení půdy a tvorbu nových sociálních zákonů. Zejména souhlas s pozemkovou reformou nebyl jednoduchý a byl provázen odporem církevních institucí, které musely uvolnit část církevního majetku. Sociální a demokratická politika lidové strany nebyla rozhodně prostředkem k sociální demagogii. To se potvrdilo i tím, že ČSL byla proti plýtvání státními prostředky a požadovala po válce účinná úsporná opatření směřující ke konsolidaci měny a rozvráceného hospodářství. Nechtěla, aby sociální politika oslabovala soukromou iniciativu a vedla k vyprazdňování státní pokladny. Považovala svobodné tržní hospodářství za přirozenou lidskou potřebu, odpovídající v jistých mezích křesťanské morálce. Jednoznačné výhrady měla však k nečisté honbě za ziskem na úkor společnosti. Stavěla se proto proti ekonomickému diktátu velkých monopolních kartelů, aby nemohly určovat vysoké ceny výrobků. Ve své hospodářské politice se zasazovala o zakládání a rozvoj malých soukromých a družstevních podniků, které pomáhaly aspoň částečně řešit nezaměstnanost a kde se mohla snáze projevit iniciativa pracujících a jejich spolupráce se zaměstnavateli. Podporovala účast dělníků na zisku a vedení průmyslové výroby. Křesťanský solidarismus, střední cesta mezi "individualistickým kapitalismem a komunistickým socialismem", měl být alternativou k nezbytnému sociálnímu smíru. Myšlenku solidarity na mravním principu obhajovala celá řada tzv. nepolitických organizací, které byly vlastně součástí lidové strany. Dělily se na organizace odborové, stavovské, zájmové, hospodářské, mládežnické, vzdělávací, tiskové, kulturní a charitativní. Mezi nejvýznamnější a nejpočetnější organizace patřily: Všeodborové sdružení křesťanského dělnictva, Svaz lidových zemědělců, Československý orel a další.

Po sloučení křesťanskosociální a katolicko-národní strany získal v ČSL převahu agrární směr, a tedy i zájem soukromého sektoru. Zemědělci dodávali do stranické pokladny nezanedbatelné finanční prostředky a zejména jejich zásluhou bylo finanční hospodaření strany soběstačné. Ve 30. letech se "lidovecká" výkupní, nákupní a skladištní družstva stala důležitou hospodářskou základnou strany. S významným postavením soukromých podnikatelů z bývalé katolicko-národní strany ve straně však nesouhlasili někteří moravští odboráři z bývalé křesťansko-sociální strany. Vedle dělnických předáků byli také nespokojení s agrární reformou členové Svazu lidových otčin domkařů a malorolníků. Požadovali co největší rozdělení církevní půdy a velkostatků. Předseda této organizace A. Kaderka byl v úzkém kontaktu s předsedou moravských křesťanskosociálních odborů A. Čuříkem. Ten zase obviňoval vedení strany z malé podpory dělnických požadavků a ústupu od křesťanskosociálních zásad. Odbory zastupovaly několik desítek tisíc členů a jejich předseda byl ve výkonném výboru strany. Na druhé straně stranického spektra stáli konzervativní křesťanští aktivisté. Ti zase vyčítali Šrámkovi, že se ve vládě málo zasazuje o kulturní požadavky katolické církve. Šrámek se však nechtěl přílišným prosazováním kulturně-náboženských požadavků dostat do opozice ve vládě. Snaha některých funkcionářů učinit z ČSL stranu bojovného stavovského katolicismu (na způsob Slovenské ľudové strany), nebo stranu tzv. křesťanského socialismu (Čuříkova odborová frakce), byla pro demokratický a umírněný charakter ČSL nepřijatelná. Pevnému vedení lidové strany v čele se Šrámkem se podařilo uchránit ČSL před II. svět. válkou jak před obdobou luďácké nevraživosti, tak před směšováním křesťanské humanity se socialistickými názory.

Mimo tyto problémy, brzy vyřešené kompromisem nebo odchodem radikálů z lidové strany, existovalo určité napětí mezi českou a moravskou zemskou organizací. Toto napětí mělo vedle organizačního základu i ideový důvod. Předseda české ČSL, msgre. Bohumil Stašek, byl v 30. letech pro modifikaci stavovského společenského řádu, který měl oporu v encyklice Pia XI. "O znovu vybudování společenského řádu v duchu evangelia". Naproti tomu Šrámek spíše obhajoval současný parlamentní systém a kladl důraz na demokratické principy křesťanské politiky. Různé názory však nenarušily existenci ČSL a byly vyřešeny po špatných zkušenostech se stavovskými experimenty v Rakousku bez vzájemné roztržky demokratickou diskusí a postupnou změnou postoje české organizace ve prospěch Šrámkovy politiky.

Postavení lidové strany nebylo v politickém spektru 1. republiky jednoznačné. Pokud umístíme soc. demokracii nalevo a agrárníky napravo, byla ČSL stranou středu. Důraz na konzervativní křesťanské tradice jí sice řadily napravo, ale principy solidarismu a omezení soukromého vlastnictví sociálně-reformními prvky řadily ČSL blíže středu. Oficiální ideový směr ČSL, tzv. křesťanský solidarismus, se sám prohlašoval za střed mezi “socialismem, který člověku bere svobodu a dělá z něho pouhé kolečko ve velkém stroji společenské výroby a individualistickým liberalismem uznávajícím pouze moc peněz”. Lidová strana byla v důsledku křesťanského názoru orientována na všechny společenské vrstvy a to vedlo často k těžko řešitelným problémům při uspokojování jejich vzájemně protikladných požadavků.

V druhé polovině 20. let bylo sociální složení lidovců určováno převahou venkovského obyvatelstva. Rolníků bylo v organizacích lidové strany přes 30 %, domkařů přes 20 %, necelých 20 % tvořili dělníci, 7 % živnostníci, 5 % úředníci, a 18 % různá povolání, včetně žen v domácnosti. Sociální složení lidovců se krylo částečně s voliči agrární strany na venkově, a proto vládní spolupráce mezi oběma stranami stála na vratkých základech. Koncem 20. let agrární strana nerespektovala požadavky lidovců na složení vlády a došlo k rozpadu pravicové vládní koalice. Během následující volební kampaně se obě strany ostře střetly na vesnici v boji o přízeň voličů. Po sérii neúspěšných jednání mezi oběma stranami došlo k opětnému návratu socialistů do vlády. Důvodem změn byly nejenom rozpory s agrárníky, ale i nátlak "hradního křídla" v zájmu zastoupení socialistických stran ve vládě. Tzv. všenárodní koalice měla zásadní podporu Masaryka i Beneše a byla spolu s levicovým duchem 1. republiky zřetelným politickým atributem. Vládní krize r. 1929 vedla k předčasným volbám, které však nebyly tak úspěšné jak, ČSL očekávala (8,4. %) Příčinou určitého neúspěchu byla jak aféra kolem odchodu radikálních sociálů ze strany, tak konsolidace ČSSD.

Po smrti svého umírněného vůdce A. Švehly se stále autoritativnější předáci agrární strany se silnou hospodářskou lobby stali pro lidovce nepřijatelnými. Lidová strana neměla na vesnici takovou kapitálovou oporu jako agrárníci a byla tím rozhodně hendikepována v boji o přízeň svých voličů. Na druhou stranu agrární strana odmítala respektovat některé požadavky chudších rolníků a domkařů a uvolňovala tak prostor pro působení lidové strany. V 30. letech se vedení agrární strany dostalo do otevřeného konfliktu s "hradem", a to zejména kvůli Benešovi a jeho zahraniční politice. Šrámek s Benešem vycházel především díky jeho iniciativě v dohodě státu s Vatikánem a oceňoval i jeho odmítnutí "kulturního boje" ve vedení národně-socialistické strany. Sblížení lidovců se socialistickými stranami bylo zejména důsledkem hospodářské krize a zásadně se projevilo především v prezidentské kampani r. 1935. Lidová strana podpořila Benešovu kandidaturu proti kandidátu agrární strany a dala tak najevo, že odmítá jakoukoli spolupráci s agrárníky. Šrámkova politika se tak spojila s Benešem až do komunistického puče r. 1948. Nástup socialistů se však projevil na úkor lidovců ve volebních výsledcích r. 1935 (7.5 % hlasů). Lidová strana musela ve volební kampani čelit útokům agrárníků, kteří se prohlašovali za jediné skutečné mluvčí katolíků, když poukazovali na spojenectví ČSL s ateistickými socialisty. ČSL se v průběhu 30. let dostávala i přes odpor vedení české zemské organizace více politicky doleva na původní platformu Šrámkovi křesťansko-sociální politiky.

Socialistické strany již nepovažovaly lidovce za své úhlavní nepřátele. To však neznamená, že se s nimi nerozcházely v ideových principech. Spolupráce byla opatrná především se sociální demokracií. Mnohé pokusy o bližší spolupráci s národními socialisty vedly ke zklamání. Socialisty a lidovce spojoval vedle důrazu na sociální otázky zásadní odpor k fašismu a autoritativním formám vlády. ČSL sice nebyla v konfliktu se socialisty, v žádném případě však nejednala s komunisty, a tím méně s fašisty. Byla jak proti komunistickým snahám zapojit Československo do sovětského bloku, tak proti ústupkům německým fašistům v otázce okleštění republiky. Oba totalitní systémy usilovaly o zničení křesťanství, demokracie a státní svrchovanosti Československa. Přes protifašistickou politiku konce 30. let byla KSČ nenárodní stranou, jednající podle pokynů z Moskvy. Proto byl Šrámek zásadně proti vstupu komunistů do vlády.

Opadnutí protikatolické vlny vedlo k tomu, že se lidová strana nemusela již zabývat obranou zájmů katolické církve a v průběhu 30. let se postupně měnila ze strany katolické ve stranu ekumenickou a křesťansko-demokratickou.

Těžká hospodářská krize a nástup fašismu ve 30. letech se staly zkouškou pevnosti demokratických stran v moři komunistické a fašistické demagogie. Lidová strana patřila k oporám nekompromisního protifašistického bloku. Praktické provádění hesla "Ani s Henleinem, ani s komunisty" získalo lidové straně v komunálních volbách r. 1938 až 40 % přírůstky hlasů. V pevném protifašistickém postoji vytrvalo vedení lidové strany i v kritických měsících r. 1938. Protestovalo proti anšlusu Rakouska, podporovalo částečnou mobilizaci a rozhodně odmítalo vyslání nátlakové Runcimanovy mise do ČSR. Když se 21. září 1938 ve vládě projednávalo anglo-francouzské ultimátum, postavili se oba ministři lidové strany spolu s národními demokraty proti jejímu přijetí. J. Šrámek na této schůzi žádal svolání parlamentu, který jako jediný mohl schválit odstoupení pohraničních oblastí.

Důsledky Mnichova byly těžkou ranou pro celou dosavadní koncepci politiky lidové strany. V politických poměrech 2. republiky se začaly prosazovat autoritativní prvky. Dne 7. října 1938 se sešel v Praze Ústřední výkonný výbor ČSL, aby projednal novou situaci a návrh agrární strany na sloučení. Msgre J. Šrámek tyto snahy o totalizaci české politiky rozhodně odmítl. Při zprávě o průběhu mnichovských událostí prohlásil, že hájil protikapitulantskou linii strany pevně až do konce. Současně prohlásil, že nepodepíše garantování slovenské autonomie. Novou situaci v okleštěné republice označil za spiknutí ľuďáků, agrárníků, národních demokratů a fašistů a prohlásil, že je jim nutno ukázat, že Československá strana lidová žije. Šrámkovo stanovisko zvítězilo ještě na dalším zasedání ÚV dne 16. listopadu 1938, ale už následujícího dne, pod tlakem rychle se měnící politické situace, zvítězila koncepce "silné české strany" jako subjektu, který bude hájit české zájmy v národním ohrožení. Česká zemská organizace ČSL vstoupila do Strany národní jednoty pod dojmem většího uplatňování křesťanství ve II. republice. Moravská zemská organizace se po krátkém zdráhání podrobila všeobecnému nátlaku. Československá strana lidová tak dočasně zanikla, ale její duch přežíval dále, zejména v odboji a práci msgre. Šrámka v zahraničí. Šrámek bezprostředně po obsazení republiky emigroval přes Polsko do Francie, kde pomocí svých kontaktů s křesťanskými politiky a církevními činiteli pomáhal překlenout počáteční nedůvěru francouzské vlády k české politické emigraci.

Bezprostředně po německé okupaci se lidovci zapojili do domácího odbojového hnutí jak v protifašistických organizacích, tak jednotlivě. František Hála a později JUDr. Adolf Procházka byli ve vedení centrální odbojové organizace Politické ústředí. Odbojová skupina Orla se stala součástí vojenské organizace Obrana národa. Přední činitelé ČSL, zemský předseda msgre. Bohumil Stašek a msgre. A. Tylínek byli brzy uvězněni za protinacistická kázání. Řada členů ČSL bojovala ve východní a západní armádě. Člen Orla Jan Kubiš provedl atentát na říšského protektora R. Heydricha. Msgre. Jan Šrámek se stal místopředsedou Československého národního výboru ve Francii a později předsedou exilové vlády v Anglii. Msgre. František Hála, bývalý tajemník moravského zemského sekretariátu, se stal členem Státní rady československé.

ČSL po druhé světové válce

V osvobozené republice byla ČSL obnovena jako jediná nesocialistická strana v Čechách. Na nátlak Sovětů a komunistů byly pravicové strany vyřazeny z politického kolbiště. ČSL se dostala do většinového sevření levicových stran v komunisty vytvořené Národní frontě a byla nucena s nimi spolupracovat na budování rozvrácené republiky. Většina členů lidové strany se však odmítala smířit s nepřáteli demokracie a křesťanství, tj. komunisty, a tolerovat jejich stále stupňovanou politickou aroganci. Bývalí členové křesťanských odborů byly roztrpčeni jejich zapojením do ROH a právem poukazovali na umožnění vlivu komunistické propagandy na dělnictvo. Za líbivými frázemi komunistických projevů o národním smíření se stále více ozýval tón o vedoucí roli KSČ ve společnosti. V ČSL se proto během r. 1946 postupně rozšiřoval okruh těch, kteří žádali rozhodné vystoupení proti nastupující komunistické totalitě. Ve vedení strany zastávalo tuto pozici především "mladé křídlo", obohacené o nové členy ČSL. Patřili k němu místopředseda ČSL dr. Adolf Procházka, dále pak novináři a poslanci dr. Ivo Ducháček, dr. Bohdan Chudoba, Pavel Tigrid, Eduard Fusek, zemědělští odborníci Rostislav Sochorec a Stanislav Broj. Nejpopulárnější osobností z protikomunistického křídla se stala dr. Helena Koželuhová, oblíbená novinářka a mluvčí lidoveckých shromáždění.

Vedle odvážných poslanců lidové strany, kteří se jako jediní z poslanců odvážili dotknout zapovězených témat (např. zabrání Podkarpatské Rusi Sovětským svazem), byli to hlavně lidovečtí novináři, kteří se zapsali na černou listinu komunistických sekretariátů. Na stránkách Obzorů, Vývoje a Lidové demokracie ukazovali pravou tvář komunistů (např. skandál s článkem o paktu Hitlera s SSSR), a proto byli postihováni častými cenzurními zásahy komunistického ministerstva informací. Další důležitou protikomunistickou silou v ČSL byla studentská obec pod názvem "Lidoví akademici" v čele s poslanci Mg. Synkem, Mg. Hertem a místopředsedou F. Uhlem. Na fakultách vysokých škol měli silné pozice a vnášeli do ČSL aktivní, reformní politiku. Lidovečtí politici a poslanci vystupovali proti komunistickým návrhům omezení demokratických práv v připravované ústavě, proti znárodňování konfiskátů, revizi první pozemkové reformy, milionářské dávce, zavedení jednotné školy a jednotné mládežnické organizace. Zvláště byla ČSL proti nové pozemkové reformě, která se bezprostředně dotýkala majetku církve a významné části stoupenců lidové strany. Zemědělští odborníci, poslanci ČSL, se stavěli proti pokusům komunistů pomocí státních intervencí vytvořit hospodářské předpoklady k socializaci vesnice. Bohužel část zemědělců neprohlédla líbivou politiku KSČ při drobení zemědělské půdy a nerentabilní malá hospodářství se stala později snadnou kořistí komunistických kolchozů.

Ve volbách r. 1946 zvítězili komunisté se 40 %, ČSL získala 20 % hlasů. Výsledek voleb byl pro ČSL určitým zklamáním a potvrdil komunistické plány na změnu společnosti. Projevily se důsledky vlivu SSSR po vítězství nad fašismem, komunistického vlivu v rozvráceném pohraničí a ve znárodněném průmyslu, slibů o zachování národního socialismu a soukromého sektoru na vesnici a v drobném podnikání, ale i obavy obyvatelstva ze zásahu sovětského vojska v případě prohry komunistů. Komunisté také získali hlasy většiny dělnictva jako důsledek zákazu nekomunistických odborových organizací. Vítězství komunistů se odrazilo i v dalším vývoji lidové strany. Vyloučení dr. Heleny Koželuhové z ČSL ukázalo meze protikomunistického ostří. Otevřel se větší prostor pro zastánce dohody s KSČ. Komunisté již od začátku r. 1946 prostřednictvím infiltrovaných konfidentů v sekretariátech ČSL měli přehled o situaci v lidové straně a připravovali převzetí moci nastrčenými osobami.

Svoje volební vítězství si chtěli komunisté pojistit v připravované ústavě. Boj o demokratickou ústavu se stal hlavním bodem rozkolu mezi demokratickými stranami a komunisty. Zvláště právníci lidové strany se zasazovali o zakotvení zásad pluralitního politického systému v budoucí ústavě a odmítali jednotnou kandidátku politických stran. Když komunisté pokračovali v obsazování klíčových pozic ve Státní bezpečnosti a armádě svými lidmi, odmítly se demokratické strany účastnit neproduktivního zasedání vlády. Demise ministrů Čs. strany lidové v únoru 1948 ukázala, že již není kam ustupovat. Víra v demokratické řešení vládní krize v intencích předmnichovské republiky se však ukázala zcela lichou. Komunisté se odmítli podřídit usnesení vládní většiny o zastavení čistek v policii a během vládní krize za pomoci Státní bezpečnosti uskutečnili státní převrat. V den, kdy prezident Beneš přijal demisi, rozhodl se Ústřední výbor ČSL pro násilnosti páchané akčními výbory NF ukončit veřejnou stranickou činnost. Zároveň byli ze strany vyloučeni poslanci Alois Petr a Josef Plojhar za aktivní spolupráci s komunisty. Jan Šrámek prohlásil, že za těchto okolností nemůže vést stranu a každému členu dává na zvážení, jak se má zachovat v době komunistického bezpráví. Došlo v podstatě k rozpadu ČSL a zničení její ideové základny, na které byla založena. J. Plojhar a A. Petr nedbali usnesení předsednictva a za pomocí akčního výboru převzali vedení lidovecké tiskárny a Ústředního sekretariátu ČSL.

V nastalém zmatku v nejbližších měsících ze 46 poslanců ČSL jich 10 opustilo zemi, 12 bylo uvězněno a z toho 4 umučeni nebo popraveni (Stanislav Broj, Rostislav Sochorec, Jan Plesl, Alois Janáček) a 13 bylo zbaveno poslaneckého mandátu. Pod záminkou školení tajemníků ČSL v Praze r. 1949 bylo ze služeb strany propuštěno téměř 40 okresních tajemníků. Mnoho lidovců emigrovalo a na Západě se zapojilo do protikomunistického odboje. Bývalí poslanci ČSL založili v emigraci skutečnou křesťansko-demokratickou stranu, která spolupracovala na založení Rady svobodného Československa a Středoevropské křesťansko-demokratické unie. V jižních Čechách se mnoho lidovců zabývalo vydáváním protikomunistických tiskovin, organizovali přechody do zahraničí a spojení se zahraničním odbojem.

J. Šrámek a F. Hála se pokusili v březnu 1948 o útěk na Západ. Útěk byl však špatně organizován a oba skončili ve vazbě a posléze v internaci. Čistkám akčních výborů se pokusilo postavit vedení moravských organizací v srpnu 1948. Kroměřížská konference ČSL se stala posledním oficiálním odsouzením komunistických praktik. Odpor byl veden pod dojmem určité samostatnosti ČSL, kterou živil její předseda, bývalý odborový předák křesťanskosociálních odborů A. Petr. Považoval se za zachránce ČSL a stavěl politiku lidové strany na křesťanskosociálních základech 19.stol. Jeho naděje, zpočátku živené i komunistickými sliby, se však ukázaly naprosto mylné. Komunisté po kroměřížské konferenci a orelské pouti v Hostýně předvedli, že nestrpí jakoukoliv opozici. Rozeběhly se další čistky v ČSL a strana se zmenšila na několik tisíc věrných a zlomených členů. Nový generální tajemník Eduard Hála byl za svoji vlažnou podporu komunistů a kritické vystoupení na konferenci odsouzen na 12 let. Rozeběhly se procesy se členy vymyšleného výboru křesťansko-demokratické strany, které byly záminkou k odstranění nepohodlných lidovců a zastrašení odbojných sedláků. Samostatná politika ČSL tak končí na dlouhé období 40 let.

Za komunistické nadvlády

Jaké byly důvody, které komunistickou stranu vedly k tomu, aby i nadále povolila stranu, jež jí zůstávala ideovým založením cizí, a tedy potencionálně nebezpečná? Jistě tu existoval ohled na Západ, potřeba dokázat, že i v tzv. lidově-demokratických státech platí jisté občanské svobody. Pokud jde o situaci vnitřní, KSČ si uvědomovala, že předúnorovou politickou pluralitu nemůže ihned nahradit monolitní diktaturou. Povolené nekomunistické strany měly za úkol působit v intencích státní politiky na dosud nekomunistické vrstvy společnosti, v případě lidové strany šlo o věřící občany. V životě nekomunistických stran se proto ustavičně střetávaly dvě tendence: směrnice komunistické strany a vlastní nekomunistické názory členstva těchto stran. Komunisté ostatně lidovcům nikdy nedůvěřovali. Členové lidové strany byli především v padesátých letech tvrdě perzekuováni. Poslanec S. Broj byl popraven, poslanec R. Sochorec byl ubit ve vězení, množství členů především z řad inteligence a soukromých zemědělců bylo odsouzeno do mnohaletého žaláře. Příslušnost k lidové straně znamenala hlavně pro inteligenci nebezpečí ztráty zaměstnání, pro ostatní nemožnost dosáhnout lepšího postavení. Děti takto postižených rodičů byly výrazně znevýhodňovány při přijímání na střední a vysoké školy atd. Počet členů lidové strany nesměl v 50. letech překročit stanovenou kvótu 20 000. V některých okresech, kde získali komunisté v r. 1946 více než 50 % hlasů, nebyly organizace ČSL povoleny (např. Kladno, Louny, Žatec, Rakovník, Bruntál, Karviná aj.)

Noví představitelé ČSL (A. Petr, J. Plojhar) provedli na pokyn vedení NF v řadách strany radikální čistku, při níž vyloučili z jejích řad všechny otevřené kritiky KSČ. Stejný osud postihl i zakladatele strany msgre. Šrámka po jeho nezdařeném útěku na západ. Takto "obrozená" ČSL se stala členkou stejně "obrozené" Národní fronty, kde zcela suverénně rozhodovala komunistická strana. Národní fronta se zcela změnila v orgán KSČ kontrolující činnost ostatních společenských organizací a politických stran. Změněná politická situace se odrazila i v novém politickém programu ČSL. Nové vedení ČSL, které tvořilo z velké části bývalí odboráři se zpočátku halilo do frází o obnoveném křesťansko-sociálním charakteru strany ze začátku století. Z původní Moravsko-slezské křesťanskosociální strany si však vzali jenom některé body programu, které se netýkaly svobody jednotlivce a odporu k socialismu. Návrat k "pokrokovým" tradicím lidové strany byl upřesněn v "Programových zásadách" o 12 bodech z dubna 1949. Stranická politika byla omezena na působnost v družstevním zemědělství, mírových aktivitách, kulturní, brigádnické a charitativní činnosti. Pro většinu prostých členů však bylo podstatné, že za základní programové vodítko ČSL bylo i nadále vyhlašováno "křesťanství a jeho mravní a sociální principy". Proto zůstala ve straně i nadále část starých členů, kteří považovali křesťanské zásady za přímý protiklad komunistické ideologie. Existoval zjevný názorový rozdíl mezi řadovými členy ČSL, kteří viděli ve straně omezený kousek svobody uprostřed rudé záplavy a mezi nejvyšším vedením strany, které se muselo řídit pokyny NF. Svoje okleštěné zájmy mohla ČSL ve větší míře prosazovat pouze v oblastech se silnou členskou základnou a s velkou koncentrací věřícího obyvatelstva.

Výraznou postavou ČSL se stal po smrti A. Petra r. 1951 až do r. 1968 její předseda Josef Plojhar. Tento rozporuplný politik se vydával r. 1968 za "zachránce existence lidové strany a její skromné úlohy v socialistické společnosti". Jeho snaha spojit socialismus s křesťansko-demokratickou politikou však stála na vratkých základech. Pomohl sice na jedné straně k přežití lidové strany a aspoň částečnému pokračování její politiky (záchrana církevních staveb, podpora mírové politiky, podněty v zdravotnické a sociální oblasti aj.), zároveň však ještě více svým prorežimním vystupováním kompromitoval ČSL mezi obyvatelstvem. Vedle J. Plojhara však bylo ve vedení ČSL několik charakterních a čestných funkcionářů, kteří v rámci svých omezených možností vzdorovali perzekučním metodám komunistické moci. Proto se vedení ČSL bez větších problémů přihlásilo k demokratizačnímu proudu r. 1968.

Tisk lidové strany dal od vzniku "Pražského jara" prostor demokratizačnímu hnutí, odhaloval komunistické hrůzy padesátých let a psal o pronásledování lidovců Státní bezpečností. Mezi čtenáři Lidové demokracie se stal zvláště populární redaktor Rudolf Ströbinger, jeden z nejznámějších novinářů Pražského jara.

Na zasedání ÚV ČSL 31. 3. 1968 došlo k rezignaci všech členů předsednictva a bylo zvoleno nové vedení strany. Pod tlakem řadových členů musel z funkce odejít J. Plojhar a za předsedu ČSL byl zvolen Antonín Pospíšil. Programové prohlášení sice ještě hovořilo o socialistickém charakteru ČSL, ale některé formulace již požadovaly větší samostatnost a uplatnění v politickém životě. Tlak řadových členů pak postupně narůstal a zejména tisíce nových lidovců vlily spolu s bývalými vyloučenými, do strany bojového ducha. V květnu 1968 schválilo předsednictvo ČSL pracovní program, ve kterém se jako v první z nekomunistických stran NF požadoval pluralitní politický systém: "Národní frontu chápeme jako politický výraz dobrovolného sdružení především nezávislých, vzájemně si na roveň postavených politických stran, jako základnu pro dialog a konfrontaci vlastních hledisek na řešení základních otázek vývoje společnosti," znělo prohlášení. Realizace tohoto programu by v podstatě znamenala návrat do předúnorového politického systému Národní fronty. ČSL byla v programu definována jako důsledně křesťanská a sledující vlastní program. Vpád sovětských vojsk však učinil konec těmto plánům, včetně mimořádného sjezdu, který je měl odsouhlasit.

V srpnu 1968 vedení ČSL jednoznačně odsoudilo okupaci republiky. Příchod sovětských vojsk však učinil konec vystoupení protagonistů Pražského jara v ČSL a ti nejodvážnější museli ze strany odejít. Vnucená tzv. konsolidace strany však narazila v ČSL na rozhodný odpor členstva a probíhala velice pomalu. Na zasedání nového vedení ÚV ČSL v červnu 1970 bylo konstatováno, že "je pociťován pomalý postup konsolidačního a sjednocovacího procesu, který v porovnání s ostatními organizacemi NF postupuje velmi pomalu. Každý krok ke zlepšení situace v ČSL musí být obtížně probojován, docházejí upozornění, že v práci krajských a okresních organizací se prosazují nesprávné názory a tendence..." Fraška s výměnou legitimací r. 1971 byla záminkou k čistkám a možností dosadit do vedoucích funkcí ty, kteří se bez výhrad přihlásili k "normalizaci společnosti". V červnu 1972 se konal 1. sjezd ČSL (doposud konference), který odsouhlasil programový návod pro celé následující období do r. 1989: "Poslání Československé strany lidové". Protagonisté tohoto spisku se pokusili opět o nemožné, tj. spojit socialismus a křesťanský humanismus.

Sedmdesátá a první polovina osmdesátých let se nesly ve znamení stagnace celé společnosti, ale také činnosti neoficiálních struktur, ve kterých v neposlední řadě působili i lidovci. Kostely se po letech opět zaplnily občany postrádajícími pravdu a morálku uprostřed komunistického marasmu. Proto zájem o vstup do ČSL od začátku 80. let opět narůstal.

V souvislosti s demokratizačními změnami v SSSR se začala v druhé polovině 80. let projevovat v ČSL nespokojenost s dosavadní politikou lidové strany. Proti vedení ČSL začali vystupovat jak nezkompromitovaní řadoví členové zasíláním petic a kritických dopisů, tak někteří krajští a okresní funkcionáři, kteří viděli neudržitelnost stávajícího hospodářského a politického systému. Byli to především lidovci z Prahy , jihomoravská stranická organizace, vedení školícího střediska na Klínci, ale i mnozí další ze všech organizací v republice, kteří byli zárodkem reformního proudu ve straně s názvem "Křesťané pro přestavbu" a posléze "Obrodný proud". Cílem Obrodného proudu se stalo co nejrychlejší svolání mimořádného sjezdu ČSL, na němž by bylo možno prosadit zásadní změny ve vedení a povaze ČSL. Tento požadavek podepsalo do poloviny r. 1989 asi 16 000 členů lidové strany. V radiu "Svobodná Evropa" často četli prohlášení lidovecké opozice a zároveň upozorňovali, že dochází k přeměně strany, která může v budoucnosti účinně zasáhnout do české politiky.

Vyvrcholením opozičního demokratického hnutí ve straně byl sjezd zástupců obrodného proudu 14. října 1989 v centru Prahy, v restauraci Savarin. Přes vyhrožování Státní bezpečnosti i delegátům v místě bydliště se setkání podařilo uskutečnit a ukázalo svobodný duch lidovců v době, kdy ještě většina společnosti pasivně vyčkávala příštích událostí. 72 delegátů schválilo řadu dokumentů, v nichž požadovali jak změnu ústavy, tak i politiky Československé strany lidové. Republika se měla stát demokratickým státem s pluralitním politickým systémem, ve kterém by již ČSL nehrála podřadnou úlohu.

Sametová revoluce a porevoluční Československo

Listopadové události r. 1989 nalezly ČSL plně připravenou zúčtovat s minulostí. Vedení Obrodného proudu vydalo prohlášení, že jedná jménem celé lidové strany a hlásí se plně k probíhající přeměně společnosti. Významnou úlohu sehrál deník Lidová demokracie, který se spolu se Svobodným slovem stal mluvčím protikomunistické opozice ve státě. Dne 26. 11. 1989 byl nucen ÚV ČSL pod nátlakem vedení Obrodného proudu a pražské organizace ČSL odstoupit a podal rezignaci. Předsedou strany byl zvolen J. Bartončík a ústředním tajemníkem R. Sacher. Přes nepochybnou zátěž své minulosti se tedy ČSL dokázala již před revolucí a v jejím průběhu vzchopit, nastoupit cestu ke své očistě a přihlásit se ke svému předválečnému určení strany křesťanské a demokratické. Tento rychlý přerod byl nepochybně důsledkem zásadního rozporu mezi komunistickou ideologií a křesťanským humanismem. ČSL byla první z tehdejších československých politických stran NF, ve které proběhl demokratizační přerod.

V rámci rekonstrukce ústředních orgánů se stal JUDr. Josef Bartončík místopředsedou FS, JUDr. Richard Sacher byl pověřen funkcí ministra vnitra federální vlády, ing. František Reichel se stal na krátkou dobu místopředsedou federální vlády.

Na duben 1990 byl do Prahy svolán první posttotalitní sjezd ČSL. Probíhal zcela pod dojmem porevolučního nadšení. Zaměřil se především na formulaci programových cílů obnovené strany a na přípravu programu pro červnové parlamentní volby. Na sjezdu byla pro tyto volby ustavena volební koalice s názvem Křesťanská a demokratická unie, zahrnující Československou stranu lidovou, Křesťanskodemokratickou stranu, Svobodnou rolnickou stranu a několik dalších menších subjektů.

Červnové volby přinesly členům a příznivcům ČSL velké zklamání. Způsobilo ho především obvinění dr. Bartončíka ze spolupráce s StB a publikace tohoto obvinění v době předvolebního agitačního moratoria. Tento akt výrazně ovlivnil výsledek parlamentních voleb ve prospěch široce pojatého, politicky nedefinovaného hnutí Občanského fóra.

Volební události výrazně poškodily i spojení ČSL s ostatními subjekty Křesťanské a demokratické unie, oslabily jejich spolupráci a vyvolaly ve straně vnitřní krizi. Zejména vztahy s Křesťanskodemokratickou stranou, která měla především díky svému zakladateli Václavu Bendovi blízko k disidentským kruhům, se výrazně ochladily. První reakce členů ČSL směřovaly jednak k oprávněnému odmítnutí postupu iniciátorů obvinění JUDr. Bartončíka (Jan Ruml, Václav Havel), jednak k poněkud nekritické obhajobě obviněného. Další vývoj ukázal, že tato obhajoba, stejně jako prokázání obvinění, není jednoduchou záležitostí, že klíč k obhajobě má především dr. Bartončík sám a že není možné, aby se další dění ve straně zastavilo na řešení této záležitosti. Brzy začalo být zřejmé i to, že StB pronikla v době totality prakticky do všech legálních i nelegálních struktur společnosti a že záznam v registru svazků nevypovídá nic o dobrovolnosti či nedobrovolnosti spolupráce ani o aktivitě registrovaných spolupracovníků. Diskuse o nezbytné ochraně státních funkcí před spolupracovníky StB nakonec vyústila ve FS ve schválení "karanténního opatření" - tzv. lustračního zákona, který na dobu 5ti let zakázal působení ve stanovených funkcích všem, kteří mají v registru svazků záznam o spolupráci s StB.

V prvních svobodných volbách získala ČSL 9 poslaneckých křesel ve Federálním shromáždění a 10 v České národní radě. Do federální vlády nedelegovala na protest proti nekorektnímu postupu představitelů vítězného Občanského fóra v době předvolebního agitačního moratoria žádného kandidáta. Ve vládě České republiky měla zpočátku dva zástupce (místopředsedu vlády - ing. Antonína Baudyše a ministra stavebnictví - ing. Ludvíka Motyčku), po zrušení ministerstva stavebnictví jen místopředsedu. Za této situace se stala těžištěm její politické práce činnost poslanců, kteří přispěli k prosazení významných restitučních, ekonomických i společenských zákonných norem směřujících k postupnému vytváření demokratického, tržně orientovaného státu. Díky úsilí poslanců ČSL byla do Listiny základních lidských práv zařazena i věta prohlašující, že "lidský život je hoden ochrany již před narozením", jednoznačnou podporu poskytli lidovečtí poslanci i lustračnímu zákonu.

Významným krokem směřujícím k vyřešení krize ve straně se stal mimořádný sjezd strany ve Žďáru nad Sázavou v září 1990, kde bylo zvoleno nové vedení strany. Předsedou strany se stal ing. Josef Lux. Na tomto sjezdu bylo také přijato usnesení o obnově zemské struktury strany.

Významného úspěchu dosáhla ČSL v komunálních volbách na podzim r. 1990. Ve velkých městech získala 3 místa primátorů (České Budějovice, Pardubice, Zlín) a 7 náměstků primátora, v okresních městech 8 starostů a 13 místostarostů. Z KDU-ČSL bylo vybráno také 7 přednostů a 3 zástupci přednosty v okresních úřadech. Celkem bylo na kandidátkách KDU-ČSL zvoleno 539 starostů obcí a 503 místostarostové.

V roce 1991 se uskutečnily ustavující sjezdy České a Moravskoslezské zemské organizace. Do čela ČZO byli zvoleni doc. ing. Antonín Baudyš (předseda) a MUDr. Antonín Brzek (místopředseda), předsedou MSZO se stal ing. Jaroslav Menšík, místopředsedou ing. arch. Karel Filka.

Řádný (předvolební) sjezd ČSL začátkem dubna 1992 proběhl ve dvou etapách (Jihlava, Prostějov). Schválil volební program a kandidáty pro parlamentní volby. Na sjezdu došlo ke sloučení ČSL s hnutím "Křesťanská a demokratická unie" (KDU), název strany byl změněn na Křesťanská a demokratická unie - Československá strana lidová (KDU-ČSL). Se změnou názvu strany nesouhlasila skupina asi 60ti delegátů, především z oblasti Zlínska, kteří ze sjezdu odešli a po jisté době založili nový subjekt s názvem Křesťansko - sociální hnutí. Tím skončily ve straně vnitřní (osobní) spory přívrženců JUDr. Bartončíka s novým vedením strany. Nesouhlas se změnou názvu a s programovou orientací strany, kterým JUDr. Bartončík a jeho přátelé svůj odchod z KDU-ČSL zdůvodnili, delegáti sjezdu nemohli respektovat, protože změnu názvu schválila výrazná většina delegátů a nikdo z protestující skupiny delegátů nepředložil sjezdu alternativní programový dokument ani návrhy na změny oficiálního sjezdového dokumentu. Předsedou strany byl na sjezdu opět zvolen ing. Josef Lux. Brzy po sjezdu se strana rozešla také s JUDr. Richardem Sacherem, který nerespektoval usnesení vedení strany, jednoznačně preferoval a při jednáních mimo stranu prezentoval především své osobní pohledy na projednávané politické události.

Schváleným programovým zaměřením se KDU-ČSL vrátila k politice pravého středu a zařadila se mezi ty evropské strany, které svoji politiku opírají o zásady křesťanské morálky a křesťanského humanismu. Východiskem této politiky je respektování svobody jednotlivce, důraz na zodpovědnost, která je s jeho svobodným jednáním spojena, úsilí o demokratizaci a humanizaci společnosti, péče o její všestranný kulturní a duchovní rozvoj, obnova vlastnických a tržních vztahů zahrnujících i nezbytná sociální a ekologická hlediska v ekonomice, snaha vybudovat právní stát zaručující osobní bezpečnost a rovná práva všem jeho občanům a tvořící organickou a svébytnou součást světového společenství národů a států.

Rozpad federace a česká samostatnost

Přípravu druhých svobodných parlamentních voleb chystaných na červen 1992 výrazně poznamenaly diskuse a státoprávní spory mezi českou a slovenskou politickou reprezentací. Snahy slovenských politiků o prosazení neustále rozšiřovaných republikových kompetencí na jedné straně a nedostatečná prozíravost a malá ochota jejich českých partnerů k decentralizaci státní moci na druhé straně končily často ve vyhrocených situacích a staly se živnou půdou pro zpočátku málo početné přívržence slovenské samostatnosti. KDU-ČSL od počátku hledala východisko z těchto sporů jednak v jasně definované struktuře spolkového státu tvořeného třemi subjekty (Čechy, Morava, Slovenská republika) a jednak v trvalých kontaktech a konzultacích s názorově blízkým slovenským Krestiansko-demokratickým hnutím (KDH). Malý efekt jednání s KDH, které bylo v té době vládnoucí slovenskou stranou, způsobily především rozpory uvnitř KDH, které vedly těsně před volbami k odtržení přívrženců slovenské samostatnosti od mateřského hnutí. Pro tehdejší českou politiku je příznačné, že teprve těsně před parlamentními volbami 1992, v době, kdy už bylo nebezpečí rozpadu federace zcela zřejmé, se k programu spolkového státu jasně přihlásila i většina ostatních politických stran a hnutí v České republice.

V českých zemích dosáhla v červnových volbách 1992 nejvýraznějšího úspěchu Občanská demokratická strana, zcela propadlo a do parlamentu se nedostalo Občanské hnutí, sdružující největší počet reformních komunistů z r. 1968. KDU-ČSL získala 6 % hlasů.

Na Slovensku podpořili voliči především strany prosazující mezinárodněprávní subjektivitu Slovenské republiky. Výraznou většinu si zajistilo Hnutie za demokratické Slovensko vedené Vladimírem Mečiarem.

Naprosto rozdílné představy české a slovenské politické reprezentace o budoucí podobě Československa vedly v druhé polovině r. 1992 k postupnému hledání cest pro pokojné rozdělení československé federace na dva samostatné státy. KDU-ČSL tento proces i přes lítost nad zánikem Československa podpořila, protože se jednoznačně přesvědčila, že touha po vlastní státnosti mezi slovenským obyvatelstvem v průběhu r. 1992 zřetelně převládla. Československá federativní republika zanikla k 1. lednu 1993.

Po parlamentních volbách v červnu 1992 vytvořila KDU-ČSL společně s vítěznou Občanskou demokratickou stranou (ODS), Křesťanskodemokratickou stranou (KDS, kandidovala v koalici s ODS) a Občanskou demokratickou aliancí (ODA) pravicově orientovanou vládní koalici. I přes relativně nevýrazný volební výsledek si tak zajistila podmínky k prosazování základních cílů svého volebního programu.

Ve vládě České republiky měla KDU-ČSL čtyři zástupce. Ing. Josef Lux byl místopředsedou vlády a ministrem zemědělství. Doc. ing. Antonín Baudyš řídil ministerstvo obrany, do 17. 1. 94 byl ministrem kultury PhDr. Jindřich Kabát (po odstoupení byl vystřídán Pavlem Tigridem - nestraníkem navrženým KDU-ČSL). Ing. Stanislav Bělehrádek stál v čele ministerstva pro hospodářskou soutěž.

V Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR měla KDU-ČSL 15 poslanců. Pracovní zaměření poslanců obou zákonodárných sborů v období od voleb do konce r. 1992 bylo zcela podřízeno snaze o nalezení ústavního postupu pro rozdělení federace a přípravě nové Ústavy ČR. Teprve v posledních dnech roku byly schváleny zákony daňové reformy, zákony o pojištění a státní rozpočet na r. 1993. První měsíce r. 1993 byly naplněny přípravou voleb presidenta. Neúspěchem skončily diskuse o naplnění Senátu převodem federálních poslanců.

Už ve Federálním shromáždění se poslanci KDU-ČSL snažili o prosazení zákona o restituci majetku církví a náboženských společností. Tento zákon, požadující navrácení majetku, který církvím zabavila komunistická moc, nebyl v r. 1992 ve Federálním shromáždění přijat jenom ve slovenské části parlamentu. Jeho přijetí bylo jedním z předpokladů budoucí odluky církví od státu, a proto poslanci KDU-ČSL počátkem r. 1993 jeho zásady znovu předložili, tentokrát v parlamentu České republiky. Výrazný posun od konzervatismu k liberalismu, který byl v řadách ODS stále patrnější, spolu se sílícím vlivem více či méně ateisticky orientovaných politiků, vyvolal v souvislosti s tímto návrhem značné koaliční spory. Snaha presentovat vzniklé rozpory jako rozdíly mezi "křesťansky" a "občansky" orientovanými stranami skončila příklonem ODA ke stanovisku KDU-ČSL a KDS a požadavkem na uzavření restituční problematiky vyřešením nároků některých dalších subjektů (židovské obce, hospodářská družstva tvořená fyzickými osobami, lesní družstva obcí, některé spolky, emigranti). Restituční problematika se tak stala zkušebním kamenem ověřujícím postoj jednotlivých stran k soukromému vlastnictví.

V lednu 1994 odešel ze své funkce na požádání ministr kultury PhDr. Jindřich Kabát a nahradil ho bývalý poválečný člen ČSL Pavel Tigrid. Své odstoupení zdůvodnil osobními důvody, ale i problémy v koalici. Počátkem března se konalo zasedání CV KDU-ČSL, které se zabývalo rostoucí kriminalitou a navrhlo sankční princip “3x a dost”. Další zasedání pověřilo J. Kasala, aby svolal jednání koalice o restituční tečce. V září byl odvolán ministr obrany ing. A. Baudyš vedením strany za neschopnost provádět transformaci armády. Na jeho místo nastoupil RNDr. Vilém Holáň. V komunálních volbách byla KDU-ČSL úspěšná a v počtu mandátů skončila na 1. místě.

V roce 1995 učinila KDU-ČSL jedno z nejdůležitějších rozhodnutí poslední doby. Nadále již netrvala na tzv. australském volebním systému do senátu a podpořila návrh na jednomandátové volební obvody. Rok 1996 byl rokem voleb. Vedení strany prohlásilo, že volební program vychází z křesťanských hodnot a nebude obsahovat cizí principy, např. britské konzervativní strany. J. Lux popudil ODS, když prohlásil, že v příští koaliční vládě by neměla mít žádná strana dominantní postavení. Zároveň žádal změnu vztahů v koalici v zájmu konstruktivního řešení problémů.

1996

Naplňuje se čtyřleté období většinové vlády Václava Klause. Výsledky červnových voleb do Poslanecké sněmovny nedaly této vládě příliš pozitivní vysvědčení. Z vládních stran si polepšila jako jediná Klidná síla - KDU-ČSL, získala 8,1 %, což znamenalo 18 mandátů. ODS i ODA mírně ztratily, a tak vládní koalice nezískala potřebnou parlamentní většinu a bylo nutno přistoupit ke složitým jednáním. Tím, že byli poměrně úspěšní i Republikáni Miroslava Sládka a Grebeníčkovi komunisté - obě strany s nulovým koaličním potenciálem, nebylo příliš jiných variant, než právě dohoda s ČSSD. K dohodě došlo na jednání na Pražském hradě, které svolal a moderoval prezident Václav Havel. Ve vypjaté a nervózní atmosféře (za první půlhodinu Miloš Zeman vykouřil 7 cigaret a Václav Havel jenom o dvě méně) nakonec k dohodě došlo. Sociální demokracie umožní vznik vlády Václava Klause a získá za to funkci předsedy Sněmovny pro Miloše Zemana a místa předsedů výborů. Po zkušenostech z předešlého vládnutí KDU-ČSL trvala na tom, že ODS nebude mít ve vládě většinu, takže nakonec došlo ke shodě, že se křesla rozdělí v poměru 8:4:4. Nejvíc na tom vydělala ODA, která na 13 poslanců měla 4 ministry, ale ani KDU-ČSL nebyla s rozdělením postů nespokojena – Josef Lux byl prvním místopředsedou vlády a ministrem zemědělství, Miloslav Výborný se stal ministrem obrany, Jaromír Schneider stanul v čele ministerstva hospodářství a Jaromír Talíř vedl ministerstvo kultury. Sestavení koaliční dohody už tak dobře nedopadlo a přes předchozí souhlas od ODS se pasáž o církevních restitucích dostala na vedlejší kolej. Přesto zůstala zachována středopravicová orientace se silným sociálním rozměrem a nově byl akcentován proatlantický a proevropský rozměr.

Na podzim se uskutečnily první volby do Senátu. Volilo se do všech 81 obvodů, třetina mandátů byla dvouletých, další třetina čtyřletých. KDU-ČSL se rozhodla pro předvolební dohodu s ODA, obsazení všech 81 obvodů bylo finančně, personálně i organizačně obtížně zvládnutelné. Tato taktika se posléze ukázala jako správná, a to i přes určité ústupky ODA v obvodech, kde jsme měli větší šanci my. Mezi prvním a druhým kolem došlo ve vládní koalici k určitému napětí. Už v prvním kole byl sice zvolen náš kandidát Jan Zahradníček, ale ODS postoupila ve všech zbývajících obvodech do druhého kola a hrozilo oprávněné nebezpečí, že hned první Senát bude převážně jednobarevný - modrý. Josef Lux na to mediálně známým „škrtem“ důrazně upozornil, takže výsledek byl nakonec o mnoho pestřejší. Za KDU-ČSL bylo zvoleno 13 senátorů, což bylo právem považováno za úspěch. Senátní vyjednávání znamenalo další jednoznačný úspěch našich barev a Petr Pithart se stal prvním předsedou Senátu České republiky. V roce 1996 do KDU-ČSL vstoupilo 151 nových členů, celkem nás bylo 56 289.

1997

Tento rok byl z pohledu volebních statistiků hodně nezajímavý. I sjezd KDU-ČSL byl nevolební, ideově zaměřený. Uskutečnil se v Hradci Králové 27. a 28. září 1997 a do historie strany se zapsal především tím, že byl projednán a schválen významný programový dokument „Křesťanskodemokratická politika pro jedenadvacáté století“. Tento materiál se pak stal na dlouhá léta základem pro tvorbu našich volebních programů. Přijata byla rovněž „sociální doktrína KDU-ČSL“. Premiér a předseda ODS  Václav Klaus, coby host sjezdu, ve svém vystoupení poprvé připustil existenci svébytného křesťanskodemokratického politického proudu, přesto se jeho vystoupení setkalo spíše s vlažným přijetím. Mezitím došlo ve Sněmovně ke zrodu fenoménu „přeběhlictví“. Dva sociální demokraté opustili stranu, za kterou byli zvoleni, a jeden z nich otevřeně (Teplík), druhý pomocí nátlaku (Wagner) překlopili sněmovní počty ve prospěch koalice. Samozřejmě se tím vztahy především mezi ODS a ČSSD jenom vyostřily. V květnu ze své funkce odstoupil ministr Schneider a na začátku června ho v čele nyní už ministerstva pro místní rozvoj nahradil Tomáš Kvapil. Další významnou událostí byly povodně na Moravě. Kromě významných materiálních škod znamenaly mimo jiné i určité zklidnění vztahů v koalici, nicméně staré animozity se brzy ozvaly nanovo. Zvlášť, když se vládě zcela nepodařilo zachytit a zvládnout nástup světové hospodářské krize. Po odchodu Josefa Zielience z vlády a z ODS se situace stávala neúnosnou a poté, co se ODS nedokázala se ctí vypořádat s existencí falešných sponzorů, narostl i vnitřní neklid natolik, že někteří představitelé ODS vyzvali Václava Klause k odstoupení. KDU-ČSL u vědomí toho, že za situace, kdy největší vládní strana svou vnitrostranickou situaci nezvládá, není odpovědné vládnout, tuto vládu opustila. Stejně tak učinila i ODA. Po roce a půl vládnutí tak došlo k vládní krizi, kterou nešlo vzhledem k početním poměrům ve Sněmovně řešit jinak než předčasnými volbami. Václav Klaus podal demisi a otevřel tím cestu ke vzniku tzv. úřednické vlády. Prezident Václav Havel jednáním o této vládě pověřil předsedu KDU-ČSL Josefa Luxe, nicméně premiérem jmenoval Josefa Tošovského a jmenoval vládu sestavenou z nominantů Hradu, bývalých členů ODS (později Unie svobody), KDU-ČSL a ODA. Naše strana přišla o jednoho člena vlády a místo ministerstva obrany, kultury a MMR jsme získali pouze ministerstvo vnitra. Přesto byla naše strana vnímána jako hybatel děje a s nadějí jsme se chystali na příští „supervolební“ rok. V tomto roce vstoupilo do KDU-ČSL 232 nových členů, bylo nás tak 56313.

1998 - Jan Kasal

2. ledna byla jmenována vláda Josefa Tošovského.
28. ledna se uskutečnila volba prezidenta republiky. Poprvé ve Španělském sále a poprvé podle Ústavy. V roce 1993 nebyl ustaven Senát a volby probíhaly v budově Poslanecké sněmovny poslanci zvolenými v předchozím roce ještě do České národní rady. KDU-ČSL se nakonec po určité vnitrostranické diskuzi přiklonila k podpoře Václava Havla. Tuto podporu spolu s doporučeními pro další volební období Havlovi oznámila na Hrádečku delegace Lux, Kasal, Výborný. Přesto ani samotný průběh volby nebyl jednoduchý, připomenutí zaslouží velmi kritické vystoupení poslance Jiřího Karase, skutečnost, že poslanec Sládek byl ve vazbě, i pronikavý hvizd první dámy Dagmar Havlové. Václav Havel byl nakonec i hlasy našich volitelů ve druhém kole zvolen.

KDU-ČSL si před předčasnými volbami činila značné ambice. Odpoutali jsme se od neprůhledných praktik ODS, pomohli jsme sestavit Tošovského vládu a smysluplně jsme v ní působili a žádný významný skandál naši stranu neprovázel. Mediálně zdůrazňované vnitřní rozpory mezi spíše doleva a spíše doprava orientovanými skupinami byly z naší strany spíše marketinkovým tahem než předznamenáním nějakých vnitrostranických sporů. Kampaň byla vedena konstruktivně, s omezenými finančními prostředky, bez billboardů. Výsledkem jsme byli zklamáni, 9 % a 20 mandátů bylo sice historicky nejlepším výsledkem v polistopadové éře, ale očekávání byla o hodně vyšší. Paradoxem výsledků předčasných voleb jistě bylo, že ODS, KDU-ČSL a US získaly dohromady 102 mandátů, což by za normální situace stačilo k vládnutí. Dokonce proběhlo formální jednání s ODS, ale ODS frustrována minulou spoluprací stanovila pro KDU-ČSL i US naprosto nedůstojné a nepřijatelné podmínky. Paralelně probíhala jednání s vítězem voleb Milošem Zemanem. Ten původně nabídl KDU-ČSL luxusní podmínky – křeslo premiéra a šest míst ve vládě. Bohužel menšinové. A menšinová koaliční vláda postrádá smysl. Proto se vedení KDU-ČSL pokusilo do hry vtáhnout i Unii svobody. V Kladrubech nad Labem se uskutečnilo památné nedělní společné jednání předsednictev. Unie svobody nejdříve navrhovala a slibovala podporu menšinové vládě, posléze přistoupila na plnohodnotnou vládní účast. Vše se zdálo být jasné až do pondělního odpoledne, kdy v unijním nejvyšším orgánu tato koalice o jeden hlas neprošla.

 

Tím se otevřel prostor pro nechutný experiment známý pod názvem „Opoziční smlouva“. Odpornost této dohody nebyla v tom, že ODS umožnila sociální demokracii vládnout (někdo nakonec vládnout musí), ale v tom, že se tyto dvě (tehdy) velestrany dohodly na vytvoření bipolárního politického modelu, kde nebylo pro „malé“ strany místo. K tomu měla přispět změna volebního zákona a definitivní rozdělení moci ve státě. KDU-ČSL se s tím nehodlala smířit a výše uvedená delegace se tentokrát vydala za Václavem Havlem do Lán. Bohužel pan prezident naše naléhání na vyvolání dalšího jednání nevyslyšel a menšinovou jednobarevnou vládu Miloše Zemana posvěcenou oposmlouvou jmenoval. KDU-ČSL se tak během půl roku dostala z vládní pozice se čtyřmi ministry do vcelku bezvýznamné opozice. Vedení strany však i z této situace hledalo východisko a to se nakonec podařilo najít. V dohodě s Unií svobody, ODA a DEU se začala formovat tzv. Čtyřkoalice. Bohužel, v té době postihla KDU-ČSL nečekaná ztráta. Onemocnění Josefa Luxe a jeho rozhodnutí okamžitě se vzdát všech funkcí s výjimkou poslaneckého mandátu bylo třeba bezezbytku respektovat. Po své rezignaci Josef Lux už do dění ve straně (až na budějovický sjezd) aktuálně nevstupoval. Vedení strany se ujal první místopředseda a předseda poslaneckého klubu Jan Kasal. Bylo třeba urychleně připravit stranu na podzimní senátní volby a volby do obecních a městských zastupitelstev. Vznikající Čtyřkoalice dokázala uzavřít dohodu a do Senátu kandidovat společně. Ani tentokrát se to uvnitř KDU-ČSL nesetkalo všude s pochopením, i tentokrát jsme museli partnerům „přenechat“ naše jisté obvody. Nicméně výsledek se dostavil a jako Čtyřkoalice jsme senátní volby se 13 mandáty vyhráli. Bohužel jsme ale přišli o místo předsedy Senátu a Petr Pithart se stal prvním místopředsedou. Obecní volby dopadly velmi dobře. KDU-ČSL získala 7343 mandátů a z politických stran jsme byli daleko nejúspěšnější. V roce 1998 do KDU-ČSL vstoupilo 505 nových členů, celkem nás bylo 56714.

1999

Naše strana se připravovala na sjezd. Okresní i krajské konference dávaly tušit, že sjezd v Českých Budějovicích bude zajímavý. Již před jeho začátkem byli delegáti konfrontováni s odmítavým názorem  Richarda Sachera na naši zahraniční politiku a podporu „humanitárního“ bombardování v bývalé Jugoslávii. Samotné volby vedení strany nepřinesly velké překvapení, Jan Kasal v souboji o předsednický post porazil Cyrila Svobodu. Ten se posléze stal prvním místopředsedou, místopředsedy byli zvoleni Miroslav Kalousek, Pavel Severa a Tomáš Kvapil. Na budějovickém sjezdu přednesl Josef Lux poslední, ale velmi významný politický projev. Tento Luxův politický odkaz stojí za poslechnutí i po létech. Rok 1999 byl ve znamení budování Čtyřkoalice. Po senátních volbách se stávala relevantní politickou silou a vzhledem k osobnostem stojícím v čele partnerských stran (Daniel Kroupa, Jan Ruml, Ratibor Majzlík) byl značný předpoklad pro to, aby tato zprvu účelová koalice přerostla i v českou CDU. Strany Čtyřkoalice totiž buď už byly ( KDU-ČSL a ODA) nebo tendovaly ke členství v Evropské lidové straně.

V listopadu přišla z amerického Seattlu smutná zpráva o úmrtí Josefa Luxe. Zaplněná svatovítská katedrála mu za účasti kardinála Vlka i prezidenta Havla vzdala poslední hold. V tomto roce k nám vstoupilo 912 nových členů, a bylo nás tak 57403.

2000

KDU-ČSL i celá Čtyřkoalice se připravovaly velmi intenzivně na podzimní senátní a první krajské volby. Průzkumy veřejného mínění přisuzovaly Čtyřkoalici dobré výsledky i v případných volbách do Sněmovny (odhady se blížily až k neuvěřitelným třiceti procentům a v zákulisí už si strany Čtyřkoalice dělily více než 70 mandátů…), nicméně předčasné volby se přes opozičně smluvní blok nepodařilo vyvolat.

První krajské volby dopadly pro naši stranu velmi dobře, získali jsme 72 mandátů, ale hlavně jsme obsadili v pěti krajích funkce hejtmanů. Prvními hejtmany se stali Stanislav Juránek (Jmk), Roman Línek (PU), František Dohnal (VYS), Jan Březina (OL) a František Slavík (ZL). Ve většině zbývajících krajů jsme obsadili i místa náměstků hejtmana. Neméně dobře dopadly i volby do Senátu, Čtyřkoalice volby se 17 mandáty vyhrála a naše strana získala 8 nových senátorů. Petr Pithart se tak vrátil do čela této parlamentní komory. Na řádový den 28. října obdržel Josef Lux od prezidenta Havla in memoriam vysoké státní vyznamenání – Řád Tomáše Garrigue Masaryka. Ocenění přebírala za dlouhotrvajícího potlesku ve Vladislavském sále manželka Věra Luxová.

V závěru roku se však už uvnitř Čtyřkoalice začínaly projevovat určité rozpory. Unie svobody (nyní už v čele s Hanou Marvanovou) za výrazné podpory prezidenta nás nutila vytvořit společný senátní klub. Vedení strany ale respektovalo autonomní rozhodnutí senátního klubu, který tento návrh ke značné nelibosti partnerů nepřijal. Další jádro sporu vzniklo v otázce tzv. stínové vlády. Opět byla iniciátorem Unie svobody, inspirována i přáním prezidenta a ke své škodě se KDU-ČSL na tuto hru uvolila přistoupit. Předseda stínové vlády by se pak stal formálním vůdcem Čtyřkoalice do voleb. V roce 2000 nás posílilo 545 nových členů, celkem nás bylo 55626.

2001 - Cyril Svoboda

Naše strana nominovala na post lídra Čtyřkoalice Jaroslava Kopřivu, Unie svobody Karla Khűnla. Jasněji ve věci nebylo ani po primárních volbách volitelů v Horáckém divadle v Jihlavě, a tak se věc přesunula na jednání špiček Čtyřkoalice, které se o posledním lednovém víkendu sešlo ve Žďáru nad Sázavou. Ani jedna ze stran nechtěla ustoupit. Poté US přišla s návrhem, aby se tedy lídrem koalice stal Jan Kasal, ale současně by se musel zřeknout funkce předsedy KDU-ČSL. Protože ten to odmítl, stal se nakonec za stejné podmínky stínovým premiérem Cyril Svoboda. Tím začal uvnitř KDU-ČSL narůstat vážný spor. Nebylo totiž kompetenčně vyjasněno, jaká je pozice stínového premiéra a jakým způsobem a na základě jakých nominací má jmenovat stínovou vládu. V souvislosti s (ne)jmenováním Miroslava Kalouska do stínové vlády přerostl jinak latentní spor mezi ním a Cyrilem Svobodou v otevřený střet, v němž nechyběla nařčení z kriminální činnosti a následná trestní oznámení. V narůstajícím napětí se Cyril Svoboda rozhodl na post stínového premiéra rezignovat a jeho úlohu pak převzal Karel Khűnl. Ani to však klid ve straně nepřineslo, a tak se předseda Jan Kasal rozhodl svolat mimořádný volební sjezd do Jihlavy. Zde v souboji o předsedu uspěl Cyril Svoboda, Milan Šimonovský se stal prvním místopředsedou, Jan Kasal byl zvolen řadovým místopředsedou, stejně tak jako Zuzana Roithová, Miloslav Výborný a Tomáš Kvapil. Práce v rámci Čtyřkoalice pokračovala, nicméně počáteční dynamika vzala za své a už nikdy se ji nepodařilo plně obnovit. Stínová vláda, prapříčina problému, bez zájmu veřejnosti živořila a ani zdaleka se nestala proklamovaným akcelerátorem dějů. Změny na postu předsedy v US (Hana Marvanová) a ODA (Michael Žantovský) navíc nedávaly dobrou šanci vrátit se k „luxovské“ vizi CDU.

Naděje na úspěch ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2002 tak zůstala hlavním pojítkem spolupráce čtyřkoaličních stran. V roce 2001 do KDU-ČSL vstoupilo 444 nových členů, dohromady nás bylo 51794.

2002

Poprvé se mělo do Sněmovny volit podle nového smluvně opozičního volebního zákona v rámci 14 volebních krajů. Původní verze smluvněopoziční verze byla sice Ústavním soudem poněkud zjemněna, přesto byla účelově velmi nepříznivá vůči koalicím. Pro vstup do Sněmovny by pak Čtyřkoalice musela získat nejméně 20 % hlasů. Do tohoto rizika se představitelům stran nechtělo jít, a tak došlo k formálnímu sjednocení US a DEU. S blížícími se volbami se však i 15% hranice zdála příliš vysoká, a tak KDU-ČSL využila problémů ODA s financováním a tato strana byla ze čtyřkoalice v podstatě vypuzena. Situaci se snažil zachránit i prezident Václav Havel, ale marně.

Volby do Sněmovny Koalice zvládla v rámci možností a po přestálých otřesech a krizích relativně slušně. Byť 14,3 % hlasů a 31 mandátů bylo pro mnohé zklamáním, byli jsme při sestavování vlády ve hře. Nespokojení byli naši koaliční partneři z US-DEU, protože díky preferenčním hlasům pro naše kandidáty získali pouhých 9 mandátů a na založení jejich vlastního poslaneckého klubu jsme jim museli Svatopluka Karáska dlouhodobě a pak už natrvalo půjčit. Vyjednávání o vládě Vladimíra Špidly se dělo ve znamení fair play, a protože se podařilo dosáhnout shody i v programové části, byla vláda brzy ustavena. Cyril Svoboda se stal místopředsedou vlády a ministrem zahraničí, Milan Šimonovský usedl do křesla ministra dopravy a Libor Ambrozek hájil naše barvy na ministerstvu životního prostředí. Jan Kasal byl zvolen prvním místopředsedou Poslanecké sněmovny, Miroslav Kalousek se stal předsedou Rozpočtového výboru. Situaci vládě zkomplikovala veliká letní povodeň v Čechách a tak bylo třeba záhy přistoupit k nepopulárním opatřením, aby se zajistily zdroje pro řešení škod. To znamenalo první otřes, kdy předsedkyně US Hana Marvanová odmítla pro povodňový balíček hlasovat. KDU-ČSL však tuto překážku zvládla a mohla se v klidu chystat na podzimní senátní a obecní volby. V obecních volbách jsme získali 6159 mandátů, a byť velmi těsně, uhájili jsme mezi politickými stranami první místo. Volby do Senátu však dopadly tragicky a získali jsme pouhý jeden mandát. V roce 2002 k nám vstoupilo 664 nových členů, bylo nás tak 50388.

2003 - Miroslav Kalousek

Začátek roku byl ve znamení volby prezidenta republiky. Strany vládní koalice se neshodly na společném kandidátovi, a tak probíhal uvnitř koalice i vně poměrně lítý boj. KDU-ČSL postavila v první volbě Petra Pitharta proti kandidátovi ČSSD Jaroslavu Burešovi a kandidátovi ODS Václavu Klausovi. První volba proběhla neúspěšně, a tak bylo nutno přistoupit k volbě druhé. Do té byla za Koalici nominována Jaroslava Moserová, za ČSSD Miloš Zeman a za ODS opět Václav Klaus. Ani druhá volba nebyla úspěšná, velkým překvapením ale bylo vyřazení Miloše Zemana už v prvním kole. Bylo veřejným tajemstvím, že ho podrazili jeho vlastní spolustraníci, a velmi zhrzený Miloš Zeman se s tím dlouhá léta nedokázal vyrovnat. Do třetí volby koalice nominovala profesora Jana Sokola. Byl asi nejvyrovnanějším soupeřem Václava Klause, přesto ve třetím kole třetí volby byl v tajném hlasování zvolen Václav Klaus. Tato prezidentská volba ale ukázala, jak je pro jednotu strany důležité mít vlastního kvalitního kandidáta.

Aktivity uvnitř strany směřovaly k přípravě na listopadový sjezd v Ostravě. Sjezdová nálada odrážela situaci ve straně, kdy relativní vnější jednota zastírala přetrvávající rozpory především o styl vnitrostranické politiky. K překvapení mnohých nakonec z volebního klání vyšel vítězně Miroslav Kalousek, když s přehledem porazil místopředsedu vlády a dosavadního předsedu strany Cyrila Svobodu. Zůstane nezodpovězenou otázkou, zda a jak výsledek ovlivnila osobní sjezdová návštěva premiéra a předsedy ČSSD Vladimíra Špidly, který se jednoznačně vyslovil pro podporu Cyrila Svobody. Prvním místopředsedou strany byl zvolen Jan Kasal, řadovými místopředsedy Libor Ambrozek, Milan Šimonovský, Roman Línek a Cyril Svoboda. Sjezd zavázal nové vedení k tomu, aby neusilovalo o výměnu našeho zastoupení ve vládě, takže přes určité naléhání koaličních partnerů se nový předseda strany členem vlády nestal. Vláda Vladimíra Špidly tak byla relativně stabilní, samotný premiér až úzkostlivě dbal na dodržování koaliční smlouvy a pravidel koaliční spolupráce. Koaliční rada se pravidelně scházela a vcelku příkladně řešila aktuální i dlouhodobé úkoly. V roce 2003 vstoupilo do KDU-ČSL 626 nových členů, a celkem nás tak bylo 47306.

2004

V tomto roce se uskutečnily první volby do Evropského parlamentu. KDU-ČSL postavila kvalitní kandidátku a získala dva mandáty, když třetí mandát nám utekl doslova o pár hlasů. Europoslanci se tak stali Zuzana Roithová a Jan Březina. Jejich vstup a zapojení do práce klubu Evropské lidové strany byly samozřejmostí. Výsledky voleb do Evropského parlamentu však měly jeden velmi vážný důsledek. Nejsilnější strana vládní koalice ČSSD volby totálně prohrála, skončila dokonce i za námi, a toho využil korunní princ sociální demokracie Stanislav Gross ke svržení Vladimíra Špidly. Sám se stal premiérem. Koalice tuto výměnu ustála, naše vládní delegace zůstala beze změny, jen místopředsedou vlády se stal Milan Šimonovský. Dosud dobré vztahy v koalici se však začaly komplikovat, snad i díky blížícím se podzimním volbám do Senátu a krajských zastupitelstev. Pro KDU-ČSL senátní volby nedopadly nijak oslnivě, získali jsme pouhé tři mandáty, a Petr Pithart tak musel opustit post předsedy a stal se místopředsedou Senátu. Volby do krajských zastupitelstev jsme zvládli lépe. Sice jsme zvítězili jenom v Jihomoravském kraji (a Stanislav Juránek tak mohl pokračovat coby hejtman), ale zisk 84 krajských mandátů umožnil, abychom zůstali v krajských radách na řadě významných pozic. Během roku se nás rozhodlo posílit 547 nových členů, a bylo nás tak 44991.

2005

Fungování koaliční vlády bylo velmi výrazně poznamenáno tzv. Grossovou aférou, kdy premiér neuměl vysvětlit, jak přišel k penězům na byt, zaplétal se do lží a jeho pozice v čele vlády byla neudržitelná. KDU-ČSL akcelerovala odchod Stanislava Grosse z čela vlády, naši ministři na důkaz toho, že s Grossem nechceme vládnout, dokonce nabídli demisi. V dubnu tak byla ustavena už třetí vláda jednoho volebního období. Do čela byl postaven Jiří Paroubek a díky jeho osobnostním i politickým charakteristikám se atmosféra v koalici prudce zhoršovala. Jiří Paroubek se nerozpakoval za zády svých koaličních partnerů domlouvat s komunisty (ČSSD měla s komunisty 113 poslanců) a řadu věcí také v této rudě oranžové sestavě ve Sněmovně prohlasoval. KDU-ČSL se tak dostala do velmi nekomfortní situace. Vyvolali jsme pád Grossovy vlády a podruhé za sezonu podat demisi bylo sice formálně možné, ale v tu chvíli politicky značně obtížné.
V poměrně složité vnitropolitické situaci se tak uskutečnil volební sjezd KDU-ČSL, tentokrát v Plzni. Delegáty byl v čele potvrzen Miroslav Kalousek, Jan Kasal se opět stal prvním místopředsedou a řadovými místopředsedy byli zvoleni Milan Šimonovský, Cyril Svoboda, Roman Línek a Pavol Lukša. Strana vykročila do dalšího volebního roku poměrně sjednocená, byť s přetrvávajícím latentním soubojem mezi Cyrilem Svobodou a Miroslavem Kalouskem, který se tu a tam projevoval (např. v nesouladném postoji k naší demisi v průběhu Grossovy aféry). V roce 2005 k nám vstoupilo 831 nových členů, dohromady nás bylo 43331.

2006 - Jiří Čunek

Zimní i jarní aktivity směřovaly k přípravě na volby do Poslanecké sněmovny. V průběhu jara se nám podařilo naplnit alespoň část úkolu z plzeňského sjezdu a prosadit zvýšení rodičovského příspěvku na 8600 Kč. Volební kampaň tak byla zaměřena na podporu prorodinné politiky. Volební výsledek však přinesl značné zklamání. Získali jsme 7,2 % hlasů a pouhých 13 mandátů. Jiří Paroubek byl rovněž velmi zklamán, když spolu s hlasy komunistů dal dohromady pouhou stovku mandátů. A zklamán byl i Mirek Topolánek, který jako vítěz voleb spolu s námi a Zelenými disponoval rovněž pouhou stovkou mandátů. Po volbách tak začal nekonečný příběh, kdy poražený a uražený Jiří Paroubek odmítl umožnit vznik vlády ODS, KDU-ČSL a SZ (na rozdíl od podstatně velkorysejšího přístupu Miloše Zemana v roce 1996) a odmítl umožnit i ustavení orgánů Poslanecké sněmovny. Ve snaze odblokovat situaci byl nakonec do čela Sněmovny zvolen sociální demokrat Miloslav Vlček, Jan Kasal byl zvolen řadovým místopředsedou Sněmovny. Ani zvolení Miloslava Vlčka však Jiřího Paroubka k větší vstřícnosti nepřimělo. Začínala se tak připravovat opoziční smlouva číslo 2. Mirek Topolánek chtěl vládnout a Jiří Paroubek chtěl mít na moci významný podíl. Ostatní parlamentní strany by tak byly dlouhodobě naprosto marginalizovány. Za tohoto stavu začal Miroslav Kalousek (s vědomím vrcholných funkcionářů, ale bez formálního pověření) vést jednání s Jiřím Paroubkem o vytvoření společného vládního týmu ČSSD a KDU-ČSL. Za současného rozložení sil ve Sněmovně bylo evidentní, že takováto vláda by nezískala podporu ODS a musela by spoléhat na tichou podporu komunistů. Po zveřejnění tohoto záměru začal v KDU-ČSL nabírat na síle odpor (spontánní a upřímný), který díky své masovosti znamenal jednoznačné a definitivní ukončení této aktivity. Miroslav Kalousek byl na následném zasedání Celostátního výboru vyzván k odstoupení z funkce, což bez odkladu učinil. V dalších dnech opustili předsednictvo i někteří další místopředsedové a řízení strany tak převzal první místopředseda Jan Kasal. Jeho úkolem bylo nejen dovést stranu k předčasnému volebnímu sjezdu, ale také stabilizovat finanční situaci strany, která se po ne příliš úspěšných volbách nacházela ve složité situaci. A v neposlední řadě připravit stranu na podzimní senátní a obecní volby. Celostátní konference dovolila do předsednictva nové místopředsedy – Vlastu Parkanovou, Ludmilu Műllerovou a Jiřího Stodůlku. Tento tým se podílel i na dalším povolebním vyjednávání o nové vládě. 

Velká koalice byla nenávratně mimo hru a někdo vládnout musel. Po řadě neúspěšných jednání se nakonec prezident Václav Klaus rozhodl jmenovat jednobarevnou vládu ODS v čele s Mirkem Topolánkem. Tato vláda neměla šanci na úspěch a v Poslanecké sněmovně důvěru samozřejmě nezískala. Ale byla pověřena vládnutím dál. Do děje však opět vstoupil fenomén přeběhlictví. Dva poslanci zvolení za ČSSD se nakonec rozhodli tuto formaci opustit a za určitých podmínek další pokus sestavení vlády Mirka Topolánka podpořit.

Pro stranu nacházející se v hluboké krizi nakonec volby nedopadly nijak tragicky – čtyři mandáty v Senátu a 5188 mandátů v obecních a městských zastupitelstvech.

Prosincový brněnský volební sjezd potvrdil vůli strany po radikální obměně vedení. Do čela byl zvolen úspěšný vsetínský starosta a senátor Jiří Čunek, který porazil jak Vlastu Parkanovou, tak Jiřího Karase i Adolfa Jílka. Prvním místopředsedou byl zvolen Roman Línek, řadovými místopředsedy Vlasta Parkanová, Stanislav Juránek, Marián Hošek a David Macek. Zvolení nového vedení strany otevřelo cestu k dohodě na ustavení nové vlády Mirka Topolánka. Během roku k nám vstoupilo 695 nových členů, a bylo nás tak 42199.

2007

Na začátku ledna byla jmenována nová vláda. Jiří Čunek se stal místopředsedou vlády a ministrem pro místní rozvoj a Celostátní výbor akceptoval jeho návrh na obsazení dalších postů – Vlasta Parkanová se stala ministryní obrany, Miroslav Kalousek ministrem financí, Cyril Svoboda jako ministr vedl legislativní radu vlády a v čele ministerstva kultury stanula Helena Třeštíková. Ta ovšem po třech týdnech vládu opustila a nahradil ji Václav Jehlička. Měli jsme tedy ve vládě pět ministrů, což byl historicky nejvyšší počet. Je paradoxem, že ve vládě vedle sebe usedli jak Miroslav Kalousek, tak i Cyril Svoboda, jejichž ostrý osobní střet byl jednou z příčin konce druhdy úspěšné Čtyřkoalice. Jiří Čunek se tak pokusil, aby naše vládní nominace odrážela všechny názorové proudy – v naději, že se situace ve straně uklidní.

KDU-ČSL byla pod tlakem pravicové ODS a je třeba připustit, že zdaleka ne všechny vládní reformy pozitivně rezonovaly v členské a voličské základně. Naše účast ve vládě tak byla vykoupena velkými programovými ústupky. Zavedení rovné daně znamenalo ukončení prorodinného společného zdanění manželů, byly zavedeny zdravotnické poplatky atd. Navíc jsme rezignovali na přání sjezdu, aby se nová vláda neopírala o hlasy přeběhlíků. Převládla ovšem touha mít podíl na moci i za cenu výrazného pootočení směru naší politiky k liberálnímu proudu. Třetí koaliční partner – Strana zelených – rezignoval téměř na vše. Zřejmě uspokojen skutečností, že na šest mandátů v Poslanecké sněmovně získali čtyři ministerská křesla. Proti vládě se velmi tvrdě a permanentně vymezovala sociální demokracie a Jiří Paroubek odmítal jakoukoliv možnost k vedení konstruktivní diskuze.

Mnoho následujících měsíců ovšem bylo poznamenáno problémy, které se začaly objevovat kolem předsedy strany Jiřího Čunka. Ať už byly vytvořeny uměle a na objednávku, nebo měly jiný původ, faktem zůstává, že se KDU-ČSL dostala do nevýhodné obranné pozice a stala se snadným terčem útoků jak koaličních partnerů, tak i opozice. Na začátku listopadu pak Jiří Čunek opustil vládu, předsedou strany ale zůstal. V průběhu roku k nám vstoupilo 388 nových členů a celkem nás bylo 40767.

2008

Začátek roku se nesl ve znamení prezidentské volby. Ve straně převládal názor, že bychom měli opět podpořit kandidaturu Petra Pitharta. Ten se ovšem po několikatýdenním rozmýšlení rozhodl kandidaturu nepřijmout a před KDU-ČSL tak vyvstal nový problém. Nějakou dobu byla ve hře i kandidatura profesora Václava Pačese, ale většinovou podporu tento akademik nezískal. Zbývali tak dva relevantní kandidáti - Jan Švejnar coby kandidát Strany zelených a sociálních demokratů a Václav Klaus navrhovaný ODS. Kandidáti komunistů byli bráni spíše jako folklor (Jana Bobošíková). Předsednictvo KDU-ČSL se nedokázalo shodnout na doporučení jednoho z kandidátů (poměry byly 4:4) a Celostátní výbor pak volitelům doporučil zvážit podporu Václava Klause. Poslanecký klub i klub senátorů byly ve svých stanoviscích vnitřně poměrně ostře rozděleny, a KDU-ČSL tak namísto toho, aby svou výlučnou a rozhodující pozici zužitkovala, zůstala po zvolení Václava Klause frustrovaná, rozdělená a nespokojená. Samotný průběh veřejné volby byl i díky tragickému způsobu řízení předsedou Sněmovny Vlčkem natolik skandální, že se většina zákonodárců posléze rozhodla upřednostnit všelidovou prezidentskou volbu.

Na začátku dubna se po téměř půlroční pauze do vlády vrátil Jiří Čunek. Situace uvnitř strany se ale nijak výrazně neuklidnila. Většina straníků sice nevěřila vzneseným obviněním, řada z nich se však i nadále domnívala, že předsednictví Jiřího Čunka straně neprospívá, a otázkou bylo i to, zda a do jaké míry je nezbytné soustředit prakticky všechny síly na obranu svého předsedy. Říjnové senátní a krajské volby dopadly hodně špatně - historická nula v Senátu a pouhých 56 krajských mandátů  bylo odpovědí voličů na vládní angažmá KDU-ČSL, prezidentskou volbu i vnitřní rozháranost strany. Špatné výsledky ODS vedly Mirka Topolánka ke snaze vylepšit image vlády výměnou některých ministrů, ostrá diskuze uvnitř KDU-ČSL nakonec vedla k tomu, že ačkoliv se spekulovalo o odvolání Miroslava Kalouska, vládu nakonec opustil právě Jiří Čunek. V roce 2008 k nám vstoupilo 294 členů, bylo nás tak 38081.

2009

23. ledna tak došlo v našem zastoupení ve vládě k řadě změn. Místopředsedkyní vlády se stala ministryně obrany Vlasta Parkanová, Cyril Svoboda se stal ministrem pro místní rozvoj a na místo ministra – předsedy legislativní vlády postoupil Pavel Svoboda. Miroslav Kalousek i Václav Jehlička zůstali na svých původních postech ministra financí a ministra kultury.

Rok 2009 začal ve znamení předsednictví České republiky Evropské unii. Vláda Mirka Topolánka dokázala hned zpočátku zvládnout „ropnou krizi“ a izraelsko-palestinský problém a přesto, že vně republiky vše probíhalo poměrně dobře a přesvědčivě, Jiří Paroubek ve své zhrzenosti i v průběhu předsednictví vyvolal hlasování o důvěře vládě a  díky dvěma odpadlicím ze Strany zelených byl tento pokus překvapivě úspěšný. Vláda Mirka Topolánka podala demisi a na základě nominací ODS, ČSSD a SZ byla v květnu jmenována vláda Jana Fischera (KDU-ČSL účast v této vládě odmítla) a země se chystala k předčasným volbám. Ústavní soud však vyhověl protestu jednoho z poslanců a plánované volby zrušil. Volební kampaň byla přerušena a volby se pak uskutečnily až v řádném termínu.

V tomto rozbouřeném období také proběhly druhé volby do Evropského parlamentu. Mandáty obhájili Zuzana Roithová i Jan Březina a KDU-ČSL i přes určitý pokles volebního zisku uhájila svou pozici relevantní politické síly.

Na konci května proběhl ve Vsetíně volební sjezd KDU-ČSL. Ze čtveřice silných kandidátů (Jiří Čunek, Jan Březina, Cyril Svoboda a Michaela Šojdrová) postoupili do druhého kola Jan Březina a Cyril Svoboda. Ten nakonec díky podpoře Michaely Šojdrové zvítězil, a Michaela Šojdrová se tak stala první místopředsedkyní. Řadovými místopředsedy se stali Jiří Carbol, Pavel Svoboda, David Macek a Pavel Horák.

Už na sjezdu byla patrná zvláštní atmosféra, kdy část delegátů se svým dalším členstvím v KDU-ČSL už nepočítala a chovala se podle toho. Za několik týdnů se ukázalo, že už v době vsetínského sjezdu byly přípravy na vznik TOP 09 v plném proudu a že volební chování budoucích členů topky mělo vznik této strany co možná nejvíce ulehčit. Po oficiálním založení TOP 09 se však poslanci a krajští zastupitelé zvolení za KDU-ČSL odmítli vzdát svých mandátů, čímž hned na začátku existence této strany popřeli, že chtějí politiku jinou a lepší a fakticky se zařadili mezi přeběhlíky. O tom, kolik členů naší strany přešlo k TOP 09, jsou k dispozici pouze informace z evidence TOP 09, které hovoří o 269 členech.

Vedení Cyrila Svobody mělo v této složité situaci dva hlavní cíle – po otřesech posledních let konsolidovat stranu a připravit se dobře na volby. Ten první úkol se postupně dařilo zvládat, situace se časem značně uklidnila a vnitřní rozpory se už příliš neprojevovaly. Příprava na volby však byla od začátku předmětem časté vnitřní kritiky a volební slogan „Dobrý den je, když...“ nejen, že nezabral, ale stal se spíše předmětem posměšků. Vstoupilo k nám 397 nových členů, celkem nás bylo 35988.

2010 - Pavel Bělobrádek

Hned na začátku roku došlo v našem předsednictvu k další personální změně – z funkce místopředsedy strany odstoupil David Macek, nahradil ho Jiří Koliba. V tomto roce se mělo ukázat, do jaké míry KDU-ČSL překonala krizi. Prvořadým úkolem bylo přesvědčit o tom občany ve volbách. Květnové volby však dopadly tragicky. KDU-ČSL se poprvé nedostala do Poslanecké sněmovny a se 4,3 % skončila v poli poražených. Voliči nám tak vystavili vysvědčení nejen za uplynulý rok, ale za řadu chyb, kterých jsme se v průběhu celé periody téměř permanentně dopouštěli. Předseda strany Cyril Svoboda prakticky hned po vyhlášení výsledků voleb na svůj post rezignoval a první místopředsedkyně Michaela Šojdrová se pak musela začít potýkat s katastrofální finanční situací strany, dovést stranu k senátním a obecním volbám a připravit volební sjezd. Volby dopadly podle očekávání a s 3894 mandáty jsme se zařadili až za ODS a ČSSD a jen těsně před komunisty. Dva senátní mandáty byly v dané situaci spíše úspěchem. Na listopad byl do Žďáru nad Sázavou svolán volební sjezd. Drtivá většinu delegátů si uvědomila, „že postaru se žít nedá“ a do čela strany přesvědčivě zvolila Pavla Bělobrádka. Prvním místopředsedou se stal senátor Petr Šilar, řadovými místopředsedkyněmi Klára Liptáková a Helena Šustrová, místopředsedy Marian Jurečka a Pavel Svoboda. Před novým vedením byl unikátní úkol – vytáhnout stranu z hrozící bezvýznamnosti a zapomnění a vrátit její zástupce do poslaneckých lavic. Nemenším úkolem byla konsolidace zdevastovaných financí strany. To se postupně dařilo, ale pouze za cenu poměrně drastických škrtů a úspor především v personální oblasti. I v tomto složitém roce k nám vstupovali noví členové – bylo jich 432 a celkem nás bylo 34568.

2011

Z pohledů statistiků a historiků tento rok mnoho nového nepřinesl. Pro obnovu a resuscitaci strany to však byl rok velmi podstatný. Poprvé jsme měli předsedu, který byl předsedou na plný úvazek, a aktivitu převzala ta část členů KDU-ČSL, která od své angažovanosti a práce nemohla očekávat žádné hmatatelné výhody a prebendy. Aparát strany zeštíhlil na nejnižší možnou míru, vedením strany byl zvolen poměrně radikální oddlužovací proces. Naši zástupci byli vládní koalicí ODS – TOP 09 – VV odejiti z téměř všech exekutivních funkcí a vzhledem ke skutečnosti, že v Senátu měla absolutní většinu ČSSD, tak ani tam naše přítomnost mnoho neznamenala. Sdělovací prostředky nás přestaly vnímat jako skutečného hráče na politické scéně. V tomto období se ale naplno projevila síla lidoveckého srdce a i díky odpovědnosti členské základny jsme s nadějí mohli hledět do příštího volebního roku. V průběhu roku vstoupilo do KDU-ČSL 239 členů a bylo nás 32662.

2012

KDU-ČSL začala „vystrkovat růžky“. Po té, co Petr Šilar rezignoval na funkci prvního místopředsedy (ale zůstal coby předseda klubu senátorů členem předsednictva), byl Celostátní konferencí na post prvního místopředsedy zvolen Marian Jurečka a na téže konferenci byl na místo řadového místopředsedy zvolen dačický místostarosta Jan Bartošek. Nesourodá  vládní koalice začala s realizací svého prapodivného programu a to dalo šanci našim odborným komisím vyprofilovat se a politiku strany alespoň v rámci možností zviditelnit. Asociální politika vlády Petra Nečase umožnila prezentaci naší alternativní sociálně citlivé politiky a řada mediálně vděčných akcí proti „Drábkově a Šiškově“ sociální politice nám umožnila dostat se do hledáčků kamer. V průběhu roku proběhlo rovněž několik velmi zdařilých programových konferencí. Do krajských voleb jsme šli s přiměřeným optimismem a ukázalo se, že oprávněným. Překonali jsme propad z uplynulých krajských voleb a získali jsme 61 mandátů. Zastoupení v radě kraje se však podařilo dojednat pouze v Jihomoravském a Pardubickém kraji. Zisk jednoho čistého a dvou dělených senátorských mandátů umožnil, aby po Petru Pithartovi za nás usedla do křesla místopředsedkyně Senátu Miluše Horská zvolená za Nestraníky s podporou KDU-ČSL . Senátoři za KDU-ČSL spolu s některými dalšími v té době podobně orientovanými senátory vytvořili senátní klub KOD, jeho předsedou se stal Petr Šilar. V roce 2012 k nám vstoupilo 195 nových členů a celkový počet byl 31166.

2013

Poprvé proběhla přímá volba prezidenta republiky. KDU-ČSL nominovala zkušenou a oblíbenou Zuzanu Roithovou, díky dobré organizaci a nasazení členské základny se podařilo sehnat dostatek podpisů, a Zuzana Roithová se tak mohla o prezidentskou funkci legitimně ucházet. V prvním kole  získala téměř 5 % hlasů, nelevicová veřejnost se bohužel rozhodla podporovat Karla Schwarzenberga. Ten také spolu s Milošem Zemanem překvapivě postoupil do druhého kola. KDU-ČSL po nejednoduché diskuzi nakonec Karla Schwarzenberga veřejně podpořila (i kvůli členství TOP 09 v ELS), zvítězil však Miloš Zeman.

Tento rok se měl stát rokem přípravy na řádné volby v následujícím roce. Na jaře se sešel volební sjezd v Olomouci. Ve funkci potvrdil Pavla Bělobrádka, prvním místopředsedou se stal Marian Jurečka a řadovými místopředsedy Zuzana Roithová, Jan Bartošek, Klára Liptáková a Roman Línek.

V létě však politickou scénu destabilizovala aféra na úřadu vlády, která vedla k pádu vlády Petra Nečase, jmenování „prezidentské“ vlády Jiřího Rusnoka a k vypsání předčasných voleb na říjen. Tyto volby potvrdily nárůst důvěry naší strany u veřejnosti a se ziskem 6,78 % a 14 mandátů jsme zaznamenali v dějinách České republiky unikátní comeback. Volební výsledky ostatních stran nás však postavily do nejednoduché odpovědnosti - ihned po návratu do Sněmovny a se téměř novým poslaneckým týmem (zkušenost z PS měl jen Ludvík Hovorka) přijmout vládní odpovědnost. Po obsáhlé a nejednoznačné vnitrostranické diskuzi jsme nakonec vstoupili do koaličních jednání s ČSSD a ANO. Obsáhlá programová a procedurální část koaliční dohody umožnila vyjednávacímu týmu do programu příští vlády prosadit téměř všechny klíčové body našeho volebního programu. V tomto roce do KDU-ČSL vstoupilo 337 nových členů, a měli jsme jich tak 28872.

2014

Začátek roku byl ve znamení tříkrálového podpisu koaliční dohody a našeho vstupu do vlády Bohuslava Sobotky. Pavel Bělobrádek se tak stal místopředsedou vlády pro vědu, výzkum a inovace. Marian Jurečka usedl do křesla ministra zemědělství a Daniel Herman hájí naše barvy na ministerstvu kultury. Jan Bartošek byl zvolen po Pavlu Bělobrádkovi místopředsedou sněmovny.

V květnu proběhly už třetí volby do Evropského parlamentu. Naši kandidáti uspěli a se ziskem 9,95 % hlasů jsme poprvé získali tři mandáty. Evropskými poslanci se tak stali Pavel Svoboda, Michaela Šojdrová a Tomáš Zdechovský.

Podzim byl ve znamení voleb do Senátu a do zastupitelstev měst a obcí. Do Senátu byli zvoleni čtyři naši kandidáti a další tři na společné kandidátce se Stranou Zelených. V Senátu tak mohl vzniknout Klub KDU-ČSL a nezávislých s jedenácti členy. Předsedou klubu byl zvolen Petr Šilar, Miluše Horská byla opětovně zvolena místopředsedkyní Senátu a Václav Hampl se stal předsedou výboru pro evropské záležitosti.

V komunálních volbách jsme získali celkem 3996 mandátů,  z politických stran jsme byli co do počtu mandátu nejúspěšnější. Dokázali jsme se vrátit do zastupitelstev a Rad řady krajských měst  ( Praha, Brno, Ostrava, Plzeň, České Budějovice, Pardubice, Karlovy Vary), v dalších jsme obhájili či posílili své postavení ( Olomouc, Hradec Králové, Jihlava), někde jsme ovšem také ztratili ( ve Zlíně zastoupení v Radě, v Ústí nad Labem a v Liberci jsme se do zastupitelstva vůbec nedostali).

Ve vládě i v Parlamentu se podařilo prosadit řadu věcí z našeho volebního programu, především podporu pracujících rodičů s dětmi, snížení DPH u některého zboží, atd

V roce 2014 posílilo naše řady 596 nových členů a bylo nás tak 27878 v 1951 organizacích.