KDU.breadcrumbs.homeAktuálně Nový hlas Téma čísla NH: Téma čísla: Ukázky z knižní novinky předsedy KDU-ČSL
Zpět

NH: Téma čísla: Ukázky z knižní novinky předsedy KDU-ČSL

Přidáno 1. 6. 2017 (Administrátor)
V knížce Na život! vypráví Pavel Bělobrádek nejprve o svém životě, rodině, studiu, veřejné činnosti, zaměstnání a počátcích své politické dráhy. V druhé části mapuje své kroky v celostátní politice od chvíle, kdy byl k překvapení mnohých zvolen do čela KDU-ČSL, až po závěr vládnutí v koaliční vládě Bohuslava Sobotky. V závěrečné části knihy předkládá plnohodnotnou vizi budoucnosti České republiky. Život, zkušenosti, postoje, ideje, jak je chápe právě on.

Jaký je Bělobrádek spisovatel? To uvidíte, až si knížku přečtete. Určitě úsporný ve vyjadřování. I emotivní – ale jen když je to třeba. Výrazným znakem jeho stylu je spojovat to, co řada lidí považuje za protiklad. Fúze vědy a víry, přirozené skepse s nefalšovanou nadějí, konzervativních hodnot a principů liberální demokracie.

A co se dočtete? Třeba to, jaký byl student a jak ho formovali prarodiče. Nebo jaké iluze mu vzalo jeho zaměstnání. A byl dobrý fotbalista a trenér? Kdo mu jako první řekl, aby kandidoval na předsedu KDU-ČSL? Proč si ve vládě vybral vědu, výzkum a inovace? A jak jedná s Andrejem Babišem?

Je třeba brát věci s nadhledem

Pravý Bůh

Osobně si životem nesu víru, že je tady Někdo, kdo mě má rád vždy, bezpodmínečně, přestože dělám chyby a selhávám. Nejsa teolog, moje představa Boha je osoba milujícího a milosrdného Otce, který mi říká, že jeho zkušenost je taková a taková, doporučuje podle nich cesty a řešení, ale že mám svobodu jít, kam chci, podle vlastní vůle. Že rozhodnutí jsou zcela mojí volbou, a tak za ně nesu důsledky a odpovědnost. Nakonec, jak to bývá v životě lidském, projdu mnohými slepými uličkami a oklikami, abych pochopil, že to nejdůležitější je láska. Protože Bůh je láska. Nevysmívá se mi za mé chyby a nevyčítá, že „On to přece říkal!“.

Jistota

V mém životě to je jistota, že vše má svůj smysl a že nakonec vše dopadne dobře. Že konec světa není konec všeho. Že apokalypsa a její hrůza jsou otevřené dveře k úplnému a definitivnímu vítězství Pravdy a Lásky. Pravdy a Lásky Boží. Že smrt není konec bytí. Že se setkám se všemi a všechno si řekneme. Co jsme nestihli nebo nemohli. Napříč generacemi, osudy, jazyky.

Nadhled

Je třeba vše brát s nadhledem a v klidu. Z hlediska věčnosti, „sub specie aeternitatis“. Nedělat ze všeho tragédii, krizi a problém. Ze smrti, z nemoci, z neúspěchu. To mi ovšem nebrání rozčílit se – občas i kvůli prkotině. I ze své osobní zkušenosti mohu konstatovat, že všichni si sice přejí „hlavně to zdraví“, ale zdraví není to hlavní. Nejdůležitější jsou mezilidské vztahy. Spousta zdravých je nešťastných, protože nemají dobré mezilidské vztahy, a mnoho nemocných může prožít krásný a hodnotný život. Líbí se mi židovský přípitek „Na život!“. Je širší a nevyčleňuje nemocné ze společnosti. Ta kulturní fascinace zdravím, krásou, úspěšností podle mě vyjadřuje vnitřní vyprázdnění a vlastně i slabost současné společnosti. Ta se snaží některé věci vytěsnit, a přitom jsou součástí života. A to opravdu nejsem masochista ani flagelant.

Bělobrádek vyjednavačem

Drsná škola

Vyjednávání koalice v roce 2013 bylo drsnou školou. Velké strany se chovají všechny stejně. Jednají bez velkorysosti a z pozice síly. Řeči, které jsme v minulosti slyšeli už stokrát od ODS i ČSSD: Proč byste měli mít ve vládě víc než dva členy? Máte málo poslanců… atd. Obzvláště rychle tuto rétoriku převzalo ANO 2011. Po jednom jednání jsem řekl, že se chceme domluvit, ale nesmějí z nás mačkat zelenou šťávu. První nabídka na obsazení ministerstva zdravotnictví a obrany byla neakceptovatelná. Jasně jsem trval na tom, co jsem říkal před volbami. Buď budeme hrát ve vládě důstojnou roli a budeme realizovat náš program z podstatné části, nebo do ní nepůjdeme. Při vyjednávání bylo znát naše zázemí v Janu Kasalovi, Zuzaně Roithové, Romanovi Línkovi, Stanislavu Juránkovi a dalších matadorech, kteří jak v obecné části, tak i v konkrétních programových bodech, představovali velkou výhodu. Osobně jsem několikrát zdůraznil, že ve vládě skutečně být nemusíme, že jsme ochotni jednat i o toleranci menšinové vlády. To se líbilo Andreji Babišovi, ale odmítal to Bohuslav Sobotka. Babiš tvrdil, že dva se dohodnou lépe než tři. Sobotka nechtěl riskovat menšinovou vládu s nevypočitatelným a neuchopitelným hnutím s předsedou, který byl zároveň majitelem Agrofertu. To, že o něm členové vedení ANO 2011 a ministři nejen běžně mluví jako o šéfovi, ale že ho tak i oslovují, byl pro mě kulturní šok. Popravdě stejně jako to, že Bohuslav Sobotka si s mnoha vrcholnými politiky ČSSD vyká, včetně ministrů a členů předsednictva strany.

Vláda „made in KDU-ČSL“

Zdálo se, že Andrej Babiš by nás opravdu raději vyměnil za Úsvit. A třeba i v menšinové vládě. Nevím, zda to bylo jeho nedůvěrou v tradiční strany a láskou k těm protisystémovým. Možná šlo o taktiku, jak na nás zatlačit, abychom byli poslušnější a vstřícnější. Nakonec jsme se dohodli, že se dohodneme na tomto půdorysu a začalo vyjednávání o koaliční smlouvě a programovém prohlášení vlády. Zúročili jsme roky věnované přípravě programu i zkušenosti vyjednavačů. Podařilo se nám do koaliční smlouvy a programového prohlášení vlády dostat 80 % našich priorit, čili vláda se stala tak trochu „made in KDU-ČSL“. A to byl při našem počtu poslanců velký úspěch. Mnohé jsme ovšem také sami museli překousnout. To ale ke koaličnímu vyjednávání a k politice jako takové patří. Kompromis a konsenzus jsou nezbytné, pokud nedojde na vládu jedné strany. (…) Koaliční vláda je tou nejlepší zárukou plurality a svobody, včetně svobody slova. Na rozdíl od vlády jedné strany, navíc případně postavené na vůdcovském principu.

Vize – stát jako rodina občanů

Stát vidím jako velkou rodinu – vposledku jako rodinu občanů. Rodina je základní společenství, v němž mají své místo všechny tři generace – děti, rodiče i prarodiče. Společně řeší problémy, pracují, plní své úkoly i životní role a pomáhají si. Zodpovědný člověk se stará o sebe a svou rodinu, tvrdě pracuje, pokud a dokud může – a rodina mu jeho úsilí vrací. Ne každý ale má to štěstí. Existují neúplné rodiny. Jsou i lidé, kteří žijí z různých důvodů přinejmenším část života osaměle. Ne každé dítě se může těšit z láskyplné rodinné péče. Ne každý se přes veškeré úsilí dokáže uživit vlastní prací. Ne každý je na to dostatečně zdráv či dostatečně mladý. Nikdo však nesmí zůstat sám. Stát, který funguje jako velká rodina, vytváří co nejlepší podmínky pro opravdové rodiny, protože umějí vyřešit většinu ekonomických a sociálních problémů lépe než stát. Ten si tím uvolní ruce, aby mohl účinně pomáhat těm, kdo si sami pomoci nemohou. Pomoc státu nesmí být plošná, všeobjímající, má směřovat k těm skutečně potřebným. To je koncept, ve který věřím – to je koncept ZODPOVĚDNÉ SOLIDARITY.

Program KDU-ČSL pro českou společnost je programem pro takovou velkou rodinu. Je to program, v jehož středu stojí člověk. Bez ohledu na věk, pohlaví, původ, vzdělání, společenské a ekonomické postavení. Žádného občana Česka v žádném regionu, ve velkém městě či malé obci, nesmíme nechat osamoceného. Společnost se nemá dělit na třídy ani na skupiny, je třeba ji sjednocovat. Všichni jsme občany České republiky.

Kniha bude distribuována během volební kampaně i všemi k tomu určenými stranickými kanály. Přednostně přes krajské tajemníky KDU-ČSL, na něž se kvůli tomu obracejte.

kategorie Nový hlas