KDU.breadcrumbs.homeAktuálně Archiv 2016 Literatura má i v digitální epoše svou váhu
Zpět

Literatura má i v digitální epoše svou váhu

Přidáno 6. 12. 2016 tiskové oddělení
1.12.2016 Tvar
S Danielem Hermanem o otevření literárního centra, proměně knihoven a principiálním chování.

* V říjnu jste se oficiálně setkal s tibetským dalajlámou, který přijel do České republiky na konferenci Forum 2000, a někteří vrcholní politici včetně prezidenta a premiéra se od tohoto vašeho kroku veřejně distancovali. Čekal jste takovou reakci? Jak to celé vnímáte teď z odstupu času?

Pokládám si za čest, že jsem mohl Jeho Svatost tibetského dalajlámu přivítat zde na ministerstvu kultury, protože ho považuji za jednu z nemnoha morálních autorit současného světa. Přijíždí sem pravidelně na Forum 2000, a chci, aby tu byl i nadále vždy vítán, tak jako za prezidenta Václava Havla. Pokládám to za naprosto legitimní, protože je to jeden z představitelů významného náboženského směru a ministr kultury České republiky je mimo jiné odpovědný za kontakt s církvemi a náboženskými společnostmi. Přijde mi to tedy naprosto adekvátní a logické. To, co mi adekvátní nepřijde, je reakce určité části politického spektra.

* Já se stále ptám, proč bylo potřeba, aby se k tomu nejvyšší ústavní činitelé vyjadřovali?

Domnívám se, že to není ze strany Číny vyvážené a že se jedná až o jakýsi diktát. Není pro mě přijatelné jakožto pro člena demokratické vlády svobodné České republiky a členské země Evropské unie, aby nám kdokoliv, i když je to velmoc, diktoval, s kým a kde se můžeme setkat. To je pro mě opravdu „přes čáru“ a nemohu něco takového akceptovat. Proto jsem od začátku, už když se odehrávaly podobné diskuse před dvěma lety, říkal, a teď jsem to znovu zopakoval, že je pro mě nepřijatelné, abych podléhal jakémukoliv nátlaku a sliboval, že se nesetkám s dalajlámou. Už samotná tato otázka či žádost je tak absurdní, že ukazuje, že tady něco není v pořádku. Má se jednat o rovnocenný dialog, jak se píše v dokumentech, například ve Společném prohlášení o navázání strategického partnerství mezi Českou republikou a Čínskou lidovou republikou z března tohoto roku, a toto rovnocenný dialog určitě není. Navíc odřeknutá návštěva mého stranického kolegy ministra zemědělství Mariána Jurečky v Číně – to jsou přece věci, které nejsou v pořádku. Takže já se domnívám, že tato kauza ukázala určitý stav naší společnosti. Dostávám obrovské množství podpůrných signálů – dopisů, e-mailů, osobních ujištění, což je velmi pozitivní, ale je vidět, že společnost je názorově rozvrstvená. Jsou tady dva úhly pohledu. Jeden má blíže k zohledňování ekonomických zájmů, ale faktická čísla nejsou nijak závratná, takže řeči o tom, že to kazí obchod mezi Českou republikou a Čínskou lidovou republikou, dle mého úplně nesedí, což nakonec potvrdil i sám ministr financí. A druhý pohled je lidskoprávní, linie Václava Havla, na kterou nesmíme zapomínat. A k té já se hlásím.

* Jaké byly reakce ze zahraničí, ať už v tisku, nebo v rovině osobní?

Co se zahraničního tisku týče, zaregistroval jsem reakce v americkém, německém, izraelském, holandském a kanadském… Osobních reakcí se mi dostalo dvou: jedna byla ze strany kanadské velvyslankyně a druhá od zástupců Bavorska, neboť tu byla na návštěvě předsedkyně Bavorského zemského sněmu. Obě ty reakce byly podpůrné.

* Obraz Česka ve světě spoluvytváří i resort kultury, v jehož čele stojíte. Podle údajů na webu ministerstva financí pracujete s rozpočtem ve výši cca 11,7 miliard korun…

Pokud máte na mysli letošní rok, pak ano. Pro rok 2017 usiluji o navýšení na 12,5 miliardy korun.

* Je součástí této sumy i částka, která se odvádí církvím a náboženským společnostem?

Ano. Je to zhruba 28 %.

* Jaká částka šla v roce 2016 přímo na podporu literatury a s jakou částkou počítáte pro rok 2017?

Přímo na literaturu šlo v tomto roce 52 milionů, v příštím roce by to mělo být 57 milionů korun. Jak vidíte, snažíme se i tuto část finančních prostředků navyšovat. Třeba na překlady chci v příštím roce uvolnit částku 8,5 milionů a na literární časopisy a různé literární akce 22 milionů korun.

* Zmiňujete překlady, literární časopisy, akce… Co ještě je pod pojem „podpora literatury“ zahrnuto?

Jedná se o vydávání neperiodických publikací a literárních periodik, o podporu překladů české literatury v zahraničí, o projekt Česká knihovna (projekt MK ČR podporující nákup nekomerčních titulů uměleckých děl české literatury, české ilustrované beletrie pro děti a mládež, děl literární vědy, kritiky a věd příbuzných pro veřejné profesionální a vybrané vysokoškolské knihovny – pozn. red.) a samozřejmě o propagaci současné české literatury v zahraničí. To vše se dá do těch 52 milionů v letošním roce zahrnout. Může se to zdát málo, ale ta částka kontinuálně roste a pro příští rok, jak už jsem řekl, chci dosáhnout navýšení o 5 milionů korun.

* Přiznám se, že mě velmi příjemně překvapilo vaše pochopení pro oblast literatury, výsledkem čehož by mělo být otevření literárního centra k 1. lednu 2017. Stále to platí, nebo tomu stojí ještě něco v cestě? A je už jasné, kde bude centrum sídlit a jaká bude náplň jeho činnosti?

České literární centrum by mělo začít pracovat v lednu 2017 a já doufám, že se to podaří. V současné chvíli vedeme jednání o vhodných prostorech, ale už teď mohu říct, že bude určitě sídlit v Praze. Pokládám to za velice důležité, protože literatura má i v digitální epoše svou váhu. Je třeba touto formou kultivovat českou společnost a já budu rád, když k tomu toto centrum bude moci přispět. Předpokládáme, že bude fungovat pod brněnskou Moravskou zemskou knihovnou, počítá se s pěti až osmi zaměstnanci, ale konkrétní rozpočet ještě není přesně definován. Náplň centra by se měla týkat jakéhosi propojení a sjednocování stávajících aktivit na podporu české literatury, a to nejen směrem ven na mezinárodní trh, ale i dovnitř, na trh domácí. Centrum by mělo prezentovat českou literaturu na zahraničních knižních veletrzích a literárních festivalech, organizovat tvůrčí pobyty pro zahraniční bohemisty nebo překladatele v Čechách, zajišťovat bohemistický seminář a pořádat autorské večery, diskuse, výstavy a podobně. Zapomenout nesmíme ani na meziresortní Národní program na podporu čtenářství, který připravujeme spolu s MŠMT.

* Promiňte, centrum bylo zařazeno pod MZK v Brně, přestože bude sídlit vPraze?

To navazuje na celou řadu aktivit, které jdou tímto směrem. Znamená to také, že nebudeme začínat úplně na zelené louce. Jde mi ale ještě o něco jiného – o propojení činnosti regionů a hlavního města, a právě toto může být zajímavé provázání Moravy a Prahy. Ale hlavně to ukazuje na komplexnost celé české literatury, která není omezena jen na nějaký konkrétní region. Velmi důležitým faktorem jsou bezesporu dosavadní zkušenosti a erudovanost ředitele Moravské zemské knihovny profesora Tomáše Kubíčka.

* Bude pod toto centrum spadat i Portál české literatury, který v roce 2004 založilo ministerstvo kultury, ale od roku 2009 jej spravuje Institut umění?

Ano, Portál české literatury bude fungovat pod hlavičkou Českého literárního centra. Důvodem je snaha o sjednocení aktivit na podporu české literatury, jak jsem o tom před chvílí mluvil. Synergie je vždycky přidanou hodnotou.

* Proč se podle vás bez podobné instituce v současnosti národní literatury neobejdou?

V době, kdy lidé přestávají číst, upadá čtenářská gramotnost, ubývá bohemistických pracovišť v zahraničí a literatury malých jazyků se stále obtížněji prosazují v mezinárodní konkurenci, považuji zřízení tohoto centra za nezbytné. Je to odpovědnost státu, starat se o svou literaturu, respektive kulturu, pomáhat jí na světlo, prosazovat ji za hranicemi. Blíží se například velká národní prezentace české literatury na veletrhu v Lipsku v roce 2019, kde bude Česká republika dokonce hlavním hostem. Jde o jedinečnou příležitost, jak o sobě dát vědět a jak předvést, že česká literatura má co nabídnout na skutečně širokém poli počínaje literaturou pro děti a komiksem přes poezii a prózu až k fikci a nonfikci. Literární centrum zakládáme za situace, kdy se zvyšuje zájem o české autory ve světě. Dokazuje to například i fakt, že loni přišlo na 200 žádostí o podporu překladů. Současně ale slábne zájem o studium bohemistiky na zahraničních univerzitách. Tady opět může pomoci silnější podpora české literatury, která by mohla inspirovat zájem o českou kulturu obecně. Takže je potřeba být aktivní, abychom tyto příležitosti nepropásli.

* Jistě jste zaznamenal i určitou rozhádanost literární obce, kdy se někteří jednotlivci stavěli v souvislosti se založením literárního centra k vašemu ministerstvu kriticky a s nedůvěrou…

Ano, měl jsem opakované schůzky s některými zástupci světa literatury, takže jsem si vyslechl různé názory. Myslím si ale, že je jenom dobře, když se vede diskuse. Ukazuje to na zájem o danou věc. Takže jsem tuto výměnu názorů nevnímal jako hádky, ale spíše jako odbornou disputaci, která nakonec vyústila v rozhodnutí literární centrum založit.

* Kdo byl v červnu 2015 v roli nezaujatého pozorovatele na sjezdu Asociace spisovatelů, mohl nabýt dojmu, že spisovatelé „tlačí“ na váš úřad, aby literární centrum založil. Když jsem si však udělala malou rešerši vývoje, dostala jsem se k údaji, že ministerstvo kultury se snaží o vybudování centra už od roku 2010. Je to pravda?

Ano, je to pravda. Idea zřízení centra již opravdu dříve diskutována byla. Odbor umění, literatury a knihoven předložil vedení resortu v roce 2010 návrh na založení takového centra. Dle mých informací nedošlo k jeho vzniku z ekonomických důvodů. Podle tehdejšího návrhu mělo literární centrum fungovat pod Moravským zemským muzeem. Naše nová koncepce je však širší a propojení centra sMoravskou zemskou knihovnou má hlubokou logiku.

* Pojďme ještě k tomu, jak to na veletrzích fungovalo dosud, bez existence literárního centra. Od roku 2014 je pověřena přípravou českých expozic na mezinárodních knižních veletrzích jak v Lipsku, tak v Boloni, Londýně a Frankfurtu nad Mohanem právě MZK v Brně. Kdybyste měl naši účast

* na těchto akcích zhodnotit, jak si stojíme? S jakou odezvou se setkáváte?

Setkávám se s pozitivní odezvou, což ukazuje, že si stojíme velice dobře. Například letošní prezentace na veletrhu ve Frankfurtu nad Mohanem, která měla za téma osobnost Václava Havla, byla jednou z nejúspěšnějších prezentací za poslední dekádu. Soudím podle počtu návštěvníků jednotlivých akcí, podle mediálních ohlasů doma i v zahraničí i podle názorů lidí, kteří se na stánku zastavili. V posledních dvou letech přibylo nabídek na prezentace České republiky jako hlavní země na veletrzích v zahraničí – například v Polsku, v Itálii, v Gruzii. Ve hře je ostatně i frankfurtský veletrh, kde jsme už zahájili jednání o tom, že by se Česká republika mohla stát hlavní zemí v roce 2023. Výrazně se navyšují finance na podporu překladů, jak už jsem se zmínil, a těší mě také pozitivní ohlasy na poslední aktivity ministerstva kultury ze strany zahraničních bohemistů. A jsme rádi, že budeme i v roce 2017 opětovně udělovat cenu Premia Bohemica (od roku 1993 je každoročně udílena zahraničním překladatelům-bohemistům, kteří se ve své zemi zasloužili o šíření české literatury ve své mateřštině – pozn. red.). I já osobně se setkávám při svých cestách do zahraničí s překladateli a bohemisty, a ta setkání jsou vždy velice podnětná; pro mě, když se mohu setkat tváří v tvář s lidmi, kteří se české literatuře věnují, a pro ně zase může být povzbuzením, když vidí, že ministr kultury projeví o jejich práci zájem.

* Hovoříte o samých úspěších, ale mně se nechce věřit, že nám to nikde „nedrhne“.

Ale samozřejmě. Vždycky je co zlepšovat. Nedá se říci, že bychom řešili nějaké zásadní problémy, ale třeba otázka financování není úplně jednoduchá, i když se nám podařilo tu křivku obrátit a navyšujeme. To navyšování je ale přímo úměrné možnostem státního rozpočtu, a ani tak kultivovaná záležitost, jakou literatura je, se bez dostatku finančních prostředků neobejde.

* Bylo by řešením ono kýžené 1 % ze státního rozpočtu pro resort kultury, nebo je to jen taková nesčetněkrát opakovaná mantra a v podstatě utopie?

To není utopie. Jedná se o jakousi symbolickou hranici. V příštím roce bychom měli být na 0,97 % a to znamená, že k onomu 1 % velmi výrazně směřujeme. A ano, jak už jste připomněla v úvodu, je potřeba zopakovat, že toto číslo zahrnuje mandatorní výdaje na církve a náboženské společnosti. Ale i to je součást rozpočtu ministerstva kultury.

* Čili nářky, které zaznívají z různých oblastí kultury, že peněz je pořád málo, by 1 % umlčelo?

No, málo peněz… Jak se to vezme. I kdybychom měli rozpočet desetkrát větší, než máme, tak by stále ještě byly projekty, které nelze plně uspokojit. Jsem ale přesvědčený, že se nám podařilo velmi dobře nastartovat trend postupného navyšování a křivku otočit. 12,5 miliard, to v resortu kultury nikdy nebylo. Pokud k tomu ještě připočteme například norské a evropské fondy, tak je to obrovská pomoc – třeba pro oblast památkové péče.

* Vrátím-li se k vámi zmíněným veletrhům, kromě Lipska chce být Česká republika také hlavní zemí na knižním veletrhu v Pekingu…

Ano, v příštích letech bychom o to skutečně rádi usilovali. Veletrh v Pekingu je totiž největším svého druhu na asijském kontinentu. Jednání o tom jsou však opravdu v zárodku. Nicméně – nejoblíbenějším českým spisovatelem je v Číně Milan Kundera, jehož knihy jsou dokonce součástí povinné četby, což znamená, že o české literatuře se v Číně ví. Prezentace v Lipsku a v Pekingu může tedy české literatuře zásadním způsobem pomoci. Ale ještě k tomu Lipsku: Německo je pro českou literaturu naprosto zásadní, protože jsme si blízko geograficky, kulturně i historicky, a spisovatel, jemuž vyjde kniha v německém překladu, má velkou šanci, že bude přeložen i do dalších jazyků.

* Na propagaci naší literatury v jiných zemích participují také Česká centra, spadající pod ministerstvo zahraničí. Jak se vám s nimi spolupracuje? Ptám se proto, že na již zmíněném sjezdu Asociace spisovatelů loni v červnu bylo slyšet mnoho kritiky z řad literátů právě na ně.

S některými pobočkami je spolupráce trvalá a intenzivní, například s Českými centry ve Vídni, Madridu, Kyjevě, Varšavě, Bukurešti, Berlíně, Sofii, Budapešti, Stockholmu, Bruselu nebo v Londýně. S jinými spolupracujeme méně, s některými bohužel vůbec. Záleží do velké míry na osobě ředitelky nebo ředitele té které pobočky. Ve spolupráci s Českými centry připravuje ministerstvo kultury národní stánky na řadě knižních veletrhů – letos to bylo například ve Vídni, Barceloně, Budapešti, Bogotě nebo ve Varšavě. Podporujeme vysílání současných českých spisovatelů na akce, které Česká centra pořádají ve světě, a podobně. Nebýt jejich sítě, dostávala by se česká literatura, respektive kultura, za hranice daleko obtížněji.

* Nepřemýšleli jste někdy o tom, že by si tyto aktivity v zahraničí obhospodařoval resort kultury sám?

Spolupráce v současné době spíše funguje, než nefunguje. To znamená, že je-li tu nějaká už existující síť, která umožňuje tuto spolupráci, tak se spíš snažíme ji využívatVždycky je lepší vytvářet určitou synergii, jak už jsem řekl, než některé aktivity dublovat.

* Každoročně udělujete cenu Knihovna roku, ovšem stále častěji se o knihovnách mluví jako o místech nabízejících informační servis a prostory k volnočasovým aktivitám. Jinými slovy: čtenářství a knížky přestávají být tím hlavním, byť to nikdo nepřizná. Jak tento trend vnímáte vy?

Stačí se podívat na množství a rozsah aktivit, které knihovny připravují pro své čtenáře. Čtenářskou gramotnost a čtení považuji za jednu z nejdůležitějších kompetencí pro vzdělávání a každodenní život. Ministerstvo kultury podporuje rozvoj čtenářství prostřednictvím svých dotačních titulů. Já sám jsem se zapojil v posledních letech do kampaně Čtení ve vlaku. Národní knihovna za finanční podpory ministerstva kultury pravidelně uskutečňuje reprezentativní čtenářské průzkumy zaměřené na čtenářství dětské i dospělé populace. Jak vidíte, ten rozsah je dost velký, a já jsem přesvědčen, že knihovny hrají velmi důležitou roli i jako jakási společenská centra v obcích, kde působí.

* Letos 4. října se v Městské knihovně v Praze uskutečnila ve spolupráci s americkým Aspen Institutem debata, kde se kromě jiného mluvilo o aktivitách Nadace Billa a Melindy Gatesových, jimž dominuje úsilí o elektro- nizaci knihoven. V kostce řečeno: jedná se o finančně podporovaný ústup od tištěných knih k e-knihám. Je to tak v pořádku?

Domnívám se, že tady je třeba mít prst na tepu doby. Pokud je to finančně výhodné, aby se pro určitou část populace stala literatura přístupnější i formou elektronizace a digitalizace, tak proč ne? Já to nevnímám tak, že by tyto dva trendy šly proti sobě. Tištěným knihám určitě nezvoní hrana a knihy elektronické jsou nový pokus přiblížit za pomoci nových technologií literární bohatství lidem, kterým je tato forma komunikace bližší. Vidím to tak, že se spíše doplňují. Převedu-li to trochu jinam: tak jako Skype nenahrazuje mezilidské setkání, ale umožňuje, aby se „setkávali“ lidé, kteří by jinak komunikovat nemohli, tak i tato forma, forma e-knih, je z už naznačených důvodů finančních dobrá k tomu, aby se určitý literární poklad dostal k lidem, k nimž by se jinak nedostal. Děláme tento rozhovor v Nosticově paláci, jehož součástí je i nostická knihovna s patnácti tisíci svazky od gotiky až po začátek 20. století, ale tyto svazky jsou přístupné pouze pro omezený počet badatelů. Jestliže by se zdigitalizovaly, tak se počet jejich možných uživatelů prudce zvýší. To považuji za dobrý trend.

* Letos jsme ve Tvaru 11/2016 otevřeli téma vyřazování knih z knihoven. Kritériem pro vyřazení nebývá už jen míra poškození výtisku či jeho zastaralost, což by bylo pochopitelné, ale poptávka po konkrétním titulu. Je-li řídká, jde kniha bez milosti „do stoupy“, neboť musí uvolnit místo žádanějším titulům. Myslíte si, že toto „tržní“ chování do knihoven patří? Nemění se tak knihovny z „pokladnic vědění“ v cosi, co by se dalo nazvat hokynářstvím?

Vyřazování knihovních dokumentů z knihoven upravuje knihovní zákon (zákon č. 257/2001 Sb. o knihovnách a podmínkách provozování veřejných knihovnických a informačních služeb – pozn. red.). Podle tohoto zákona lze z knihovního fondu skutečně vyřazovat nejen dokumenty opotřebované, neúplné nebo poškozené, ale také ty, které neodpovídají zaměření fondu knihovny a jejím úkolům, a rovněž multiplikáty knihovních dokumentů. Knihovní fond je velmi dynamický zdroj, který vyžaduje neustálý přísun nových dokumentů i vyřazování těch méně používaných, aby si udržel svůj význam a aktuálnost pro uživatele. Představa o tom, že takové knihy jdou nemilosrdně do stoupy, je značně zjednodušená. Dokumenty neodpovídající profilu fondu amultiplikáty je provozovatel knihovny podle zákona povinen nabídnout ke koupi jiné knihovně téhož druhu, a pokud ta odmítne, pak knihovně, která je součástí školy. Pokud nebyly ani takto odkoupeny, musí je nabídnout ke koupi jinému zájemci, a teprve poté je může darovat či zlikvidovat. Ještě přísnější způsob nakládání je stanoven pro vyřazování knihovních dokumentů z konzervačního a historického fondu, který představuje pokladnici národního písemnictví, a úplně specifický režim nakládání mají archiválie. Takže určitě se nemůže jednat o nějakou svévolnou aktivitu někoho, komu se cosi znelíbí, ale musí to odpovídat právním normám, které jsou v této záležitosti platné.

* Jak pilným čtenářem jste vy sám? Jaký žánr preferujete? A jakou knihu máte právě rozečtenou?

Pokládám se za čtenáře velmi náruživého a svůj život si nedovedu bez knížek představit. Bohužel dnes je můj čas velmi omezený, takže většinou mám rozečtených několik knížek najednou – teď například Voltairovu biografii od doktora Schermachera z roku 1898, z nové literatury pak titul Plachý milionář přichází od Martina Reinera. Velmi často se také vracím k poezii básnířky Hilde Dominové (1909–2006, pozn. red.), židovsko-německé autorky, která odešla před nacismem do Latinské Ameriky a po válce se vrátila zpátky do Německa. Některé její básně jsou velmi inspirativní. Ze současných sbírek mě nejvíce oslovila kniha Z milostných dásní–ne, to není přeřeknutí – od Pavla Sobka. Snažím se jak poezii, tak prózu sledovat a číst, ale nejvíce mě zajímá literatura faktu – knihy, které akcentují novodobou historii 19. a 20. století. Ale mám hodně rád poezii, velmi mě oslovuje ta německá. Takže s knihami žiji a jsem jimi obklopen, ale bohužel bych potřeboval vždycky, když si nějakou novou knihu koupím nebo ji dostanu, si k ní koupit nebo dostat také čas.

* Mohu-li se přidat – já čtu nejraději politologické a sociologické knihy. A krátce před naším rozhovorem jsem četla knihu Petra Druláka Umění, mystika a politické jednání (Novela Bohemica, 2016). V kapitole nazvané „Moc proměn a proměny moci“, pojednávající o vzestupu Číny ve světě a o našem vztahu k ní, mě zaujal autorův názor, že abychom se navzájem pochopili, měli bychom se pokusit podívat se na Čínu čínskýma očima a ona na nás těma našima...

Schopnost dívat se na svět očima toho druhého je velmi důležitá věc. Už několikrát jsem hovořil o takovémto obrazu: dva lidé sedí každý v jiné místnosti, mezi těmito místnostmi jsou otevřené dveře a oni spolu diskutují o barvě stěny, která je mezi nimi. Jeden říká: ta stěna je žlutá, zatímco druhý: ta stěna je zelená. Takto se můžou dohadovat do soudného dne, dokud jeden nevstane a nepůjde se podívat na druhou stranu a nezjistí: aha, z téhle strany je skutečně žlutá... Neznamená to ovšem, že opouští něco ze svého úhlu pohledu, on jenom zjistí, že z jiného úhlu to prostě vypadá jinak. Takže tento dialog vnímám jako obohacující a jsem jeho fanouškem.

* Shodou okolností v době, kdy vy jste čelil reakcím na své setkání s dalajlámou, jsem četla v Drulákově knize tato slova: „Když Sun-c’ tvrdí: ‚Co je pevností vůči malému, to je slabostí vůči velkému‘, poskytuje užitečnou strategickou radu. Kdo však zůstane pouze u ní, neodhalí, že může mít smysl stavět se proti velkému i proti světu a že právě v takovém odporu se rodí svoboda.“

Jsem přesvědčený, že bychom se měli chovat principiálně. A jestliže jsem o něčem přesvědčený, tak to mám dělat. Je to v podstatě i poselství eseje Václava Havla Moc bezmocných: pokud se bojíte dělat to, čemu věříte, nedělejte alespoň to, čemu nevěříte. Kdybychom tohle dokázali praktikovat, tak by svět mohl být o něco lepší, než je.


kategorie Z médií