KDU.breadcrumbs.homeAktuálně Archiv 2012 Petr Pithart k přímé volbě prezidenta
Zpět

Petr Pithart k přímé volbě prezidenta

Přidáno 8. 2. 2012
Místopředseda Petr Pithart přednesl na právě probíhající schůzi Senátu PČR zásadní projev k přímé volbě prezidenta.
Videozáznam vystoupení naleznete ZDE
Vážená paní místopředsedkyně Senátu, vážené senátorky, vážení senátoři, já se hned první větou dostanu do sporu s navrhovatelem, protože já jsem přesvědčen, že máme před sebou nejdůsažnější změnu našeho ústavního systému od vzniku a za fungování samostatného státu. Ten systém poprvé přetáčíme do jiného směru, do jiného způsobu vládnutí.
Proto si myslím, že je třeba maximální obezřetnosti, a věřte mi, že bych byl rád, kdyby se má následující varování ukázala lichými.

Myslím si, že musím začít exkurzem do nepříliš vzdálené minulosti, protože od té vede cesta k přítomnosti a našemu dnešnímu rozhodování. Mohlo se totiž docela dobře stát, že už tu přímá volba zavedena byla.
Věřím, že vás bude zajímat, když to podrobněji vylíčím. Mám na co navázat přímo osobně. V přilehlých prostorách tohoto paláce jsme hájili volbu prezidenta Parlamentem již před, omlouvám se, 23 lety. Tehdy v polovině prosince 1989 Komunistická strana Československa přešla do prvního, a přitom posledního, nejnebezpečnějšího protiútoku proti Občanskému fóru. Podala totiž ve Federálním shromáždění návrh na změnu ústavy, na zavedení přímé volby prezidenta. Říkali tomu tehdy referendum. Jejich iniciativa měla velmi pozitivní ohlas mezi veřejností, ostatně jako ho má přímá volba i dnes. Vždycky bude mít takový návrh pozitivní ohlas. Vystupoval jsem tehdy jménem koordinačního centra Občanského fóra několikrát v Československé televizi proti přímé volbě s podobnými argumenty, s jakými budu vystupovat dnes na tomto místě. KSČ doufala, že sporem o referendum, a pak také hlavně jeho nezbytnou legislativní přípravou, se celý proces jejího odchodu z mocenských pozic zastaví nebo alespoň zpomalí, a že bude někdy v březnu, dubnu 1990 zvolen třeba reformista, mezi slepými jednooký králem, Ladislav Adamec, v nejhorším případě Alexander Dubček. Doslova z nejhoršího nás z Občanského fóra vytrhl návrh tehdejších lidoveckých poslanců prodloužit lhůty pro volbu prezidenta z ústavních 14 dní na 40. Nikdo jiný takový návrh pochopitelně nehodlal podat. My jsme tam ještě své poslance neměli. Přitom bylo jasné, že v zákonné lhůtě, tedy do 24. 12. se nemusí podařit odpor komunistických poslanců zlomit a přesvědčit je, aby volili našeho kandidáta, Václava Havla. Rozhodující jednání s nimi, tzv. 3. kulatý stůl, proběhlo až 22. 12. 1989 v prostorách Ústředního výboru Národní fronty za účasti tzv. rozhodujících politických sil. Málokdo už ví, že dějištěm tohoto jednání, které bylo velmi dramatické a které jsem za koordinační centrum Občanského fóra vedl, probíhalo v prostorách, kde je dnes senátorská jídelna. Vypadala tehdy ovšem docela jinak. V tomto paláci totiž mj. sídlil právě onen Ústřední výbor Národní fronty, na jehož jakoby neutrální půdě kulaté stoly probíhaly. Mezi 2. a 3. hodinou v noci komunisté rezignovali. Také proto, že ústavní experti nejen za koordinační centrum Občanského fóra, ale i za Ústřední výbor Národní fronty byli proti referendu. Byl to mj. můj bývalý šéf katedry na pražské Právnické fakultě, ze které mě vyhodili, a jeho, Jiřího Bobušaka, odsunuli jinam. Byl nicméně ve strukturách, jak se tehdy říkalo, a to bylo naše štěstí, myslím tím Občanského fóra. Seděl sice na protější straně stolu, ale opatrně, profesorsky, tedy jinými argumenty než my, přihrával nám. Kromě toho jsme si právě v těch dnech u kulatého stolu vynutili první vlnu tzv. kooptací, takže poměr sil ve Federálním shromáždění se měl poněkud změnit v náš prospěch. Ocituji z mého prohlášení v České televizi ze 14. 12. 1989, kdy krize začala. Na Kavčích horách jsem se ovšem musel sám, doslova sám prodrat před kamery, a cituji, uchýlit se k výhrůžkám, jak psal po letech historik Jiří Sup, protože vedení televize zprvu odmítalo zařadit mě do tzv. prime timu. Situace byla tehdy vážná, cítili jsme, že se poprvé ocitáme v defenzivě. Vždyť přímá volba se tak líbila. Vždycky se líbí, ať ji navrhne kdokoli. Neberte ji, když vám ji nabízejí. Průzkumy veřejného mínění mluvily i tehdy jasně pro přímou volbu. A komunisté navíc hrozili odchodem z Federálního shromáždění, čímž by se stalo neusnášeníschopným a prezidenta by zvolit ani nemohlo. Náš nátlak musel být proto silný, ale nikoli, jak by řekli bratři Slováci, presilný. Tehdy jsem mj. řekl, a teď mě omluvte, musím si to vzít ze svého stolku. "Zvolení prezidenta přímou volbou v referendu znamená vložení cizorodého prvku do rovnovážného systému naší ústavy a změní tedy takto jeden z jejích důležitých prvků, rozrušují se dále ostatní články s ním provázané, ústava jakožto celek přestává fungovat, jako kdybyste do lidského organismu namísto srdce implantovali třeba ledviny." Proti přímé volbě jsem pak po dalších 22 letech vystoupil tady, na odborném semináři, který Senát pořádal v březnu minulého roku.

Dnes jsme na tom tak, že politické strany přímou volbu voličům slíbily. Někteří z nás si slib vnitřně osvojili, nechci o tom pochybovat, necítím to jako nátlak, ačkoli měli původně nejednu pochybnost. Všichni přece chceme držet linii našich stran, ale všichni zároveň chceme držet slova ústavního slibu, že se budeme řídit jen naším nejlepším vědomím a svědomím, a že nebudeme přijímat příkazy zvnějšku. Nemáme to lehké.

Abychom měli jistotu, že se nerozhodujeme pod nátlakem, abychom měli čisté svědomí, na některé pochybnosti se raději podívejme ještě jednou. Jistě, stále platí, že politické strany si daly přímou volbu do volebních programů, některé pak navíc do koaličních dohod. Slib ale politické strany učinily pod tlakem. Třeba však říci, že to byl tlak, do kterého se dostaly samy vlastním zaviněním. Učinily ho totiž přistiženy při tom, že nekonaly, ačkoli konat měly, ba musely.

Zákonodárci selhali, když nenaplnili ústavu, konkrétně článek 40, a opakovaně se nedohodli na zákonu o styku obou komor mezi sebou jakož i navenek. A tak při poslední volbě chyběla pravidla o tom, jak prezidenta zvolit, konkrétně jak, podle jakého pravidla rozhodnout o způsobu volby, zda má být veřejná či tajná. Kdyby pravidla existovala, byl by s velkou pravděpodobností hladce, bez zádrhelů zvolen pan Klaus nebo pan Švejnar, a možná už večer prvního dne by se šlo domů. Bez pravidel nezbylo, než vyhlašovat nové a nové mnohahodinové přestávky k vyjednávání o tom, jak se uprostřed hry na chybějících pravidlech dohodnout, což je z povahy věci mimořádně obtížné, ne-li nemožné.

Lidé přestávkám a přerušením a odročováním nerozuměli a neuměli je chápat jinak než jako nekalé vytváření prostoru pro všelijaké vyjednavače, dohazovače, naháněče, vyděrače, úplatkáře, kteří na Hradě vůbec neměli co dělat. Ti všichni měli dost času pronásledovat poslance a senátory po chodbách a na záchodech, a nabízet jim kdoví co, a vytvářet o přestávkách ze svých těl kruhové obrany kolem těch, kteří ještě váhali. Sliby politických stran nebyly tedy učiněny svobodně, byly učiněny pod tlakem, pod tlakem špatného svědomí z neodvedené práce. My se však jimi zavázáni, na rozdíl od zákonodárců ve sněmovně, cítit nemusíme, protože to byl Senát, který od svého ustanovení několikrát přišel po pečlivé přípravě s různými verzemi stykového zákona, ale byl sněmovnou vždy dříve či později odmítnut nebo se senátní návrhy projednávaly tak dlouho, až přišly volby a princip diskontinuity způsobil, že padly pod stůl. To jsou ale stále platné sliby. Co se teď chystáme udělat, je vskutku naplněním slibu voličům. Musím také trvat na tom, že ve skutečnosti voliče zklameme, protože víme, že je zklameme, ve skutečnosti je oklameme, neboť lidé si přímou volbu do značné míry přejí proto, aby to tady někdo dal konečně do pořádku. To se jim nemůže splnit. Víme to, protože si v ústavě občas říkáme, veřejnost však o ústavu bohužel nikdy nejevila a nejen větší zájem. Proto si může myslet, že přímo zvolený prezident tu bude vládnout lépe než dnešní vláda a parlament. To by si ale museli zvolit nejen opět nějakého T. G. Masaryka, ale hlavně by museli udělat z naší parlamentní republiky republiku poloprezidentskou nebo raději rovnou prezidentskou. V těch prezident skutečně vládne.

U nás se prezident sice bude moci negativně vymezovat proti vládě, možná už ve volební kampani, ale tím to bude končit. Z Hradčan nebude moci vládnout, protože k vládnutí má zcela nedostatečné pravomoci k pozitivním činům. Bude moci konat převážně jen nekonáním, může vládě překážet, podrývat její autoritu, zdržovat její kroky, může totiž nejmenovat nebo odkládat jmenování, neodvolávat, když by měl odvolat, nesvolávat, nepodepisovat, excesivně vetovat, nedbat rozhodnutí soudů ba napadat soudnictví jako takové, kritizovat parlament, odkládat a podmiňovat svá rozhodnutí. Od rána do večera bude moci kritizovat vládu. Chtě nechtě z logiky nastavených malých pravomocí a volbami přidělené značné legitimity nastane dvojvládí. Do takové situace se tu dostane víceméně každý zvolený prezident bez ohledu na jeho osobní postoje a vlastnosti. Leccos z toho dělali všichni naši silní prezidenti jako T. G. Masaryk, Václav Havel, Václav Klaus. Masaryk si v prvních letech po válce osvojoval pravomoci, které vůbec neměl, což se dá pochopit. Doba byla neklidná a on to zkoušel. Co bylo a je dosud znepokojivé, je to, že to veřejnosti už tehdy nevadilo. Náš lid totiž o ústavu už tehdy neprojevoval zájem. Obávám se, že dosud lidé nepochopili, k čemu ji máme. Můžeme klást otázku, kdo je za to zodpovědný – politické elity, škola, instituce. Lidé si sami od sebe nezačnou po večerech číst v ústavě. Našim prezidentům se však z těch či oněch důvodů tolerují všechny přešlapy ústavy, protože vysokou prestiž, jinde neobvykle vysokou důvěru má již samotný úřad prezidenta ještě před tím, než jej kdokoli obsadí. Bonus důvěry by se snad dal i spočítat, kdokoli na Hradě si může předem započíst 30 nebo 50 % důvěry. Opakuji, nejvíce mě znepokojuje, že toto překračování nikdy nikomu nevadilo a nevadí. Pokud jde o Masaryka, bylo to dokonce tak, že mnozí si po vzniku samostatného státu přáli, aby se stal diktátorem, a i on přiznává, že ho to leckdy napadalo. Jediný Antonín Švehla, statkář z Hostivaře bez právnického vzdělání, ale s mocenským a nejspíše i s ústavním instinktem, mu čas od času mezi čtyřma očima narovinu řekl, že "toto příště už ne, pane prezidente", a ten ho posléze začal respektovat. Můžete si o tom všem podrobně číst ve dvou dílech knihy Antonína Klimka Boj o hrad. Našim prezidentům se totiž všechno předem odpouští, protože jsou něco jako naši králové, mocnáři, sídlí přeci na hradě císařů říše římské a českých králů. Čím tam sídlilo v posledních staletích méně skutečných pomazaných králů, tím více jsme si přáli a přejeme, aby tam konečně usedli a abychom si všechny staleté frustrace konečně vykompenzovali. Čím méně suverenity jsme měli, tím více jsme si přáli, aby na našem Hradě sídlil opravdový suverén. Nedivme se tomu, kde jinde na světě mají tak vysoký, tisíce let trvající trůn, a tak často uprázdněný. Jsme toho přeci svědky i v těchto dnech.
 
Premiér spěchá na Hrad s demisí, podle mého názoru nemožného ministra, vrací se ale ponížen se svými lejstry v kapse, a ministr si dál sedí v Karmelitské ulici. Přitom ústava v článku 74 říká nad slunce jasně, že – cituji – prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády. A hle, premiér to navrhne, ale prezident neodvolá a nic se neděje. Velezrada to asi není, velezradu máme v ústavě bezděčným, ale zároveň velmi příznačným omylem proto, aby prezidenta – suveréna - nešlo zbavit úřadu, ledaže by zaprodal zemi cizím nájezdníkům.

Tento bizarní institut se táhne rakouským, rakouskouherským, československým a českým zákonodárstvím už od roku 1852. Nikdo pořádně neví, proč. Snad to dodává našemu státnímu bytí na dramatičnosti, heroičnosti, vypadá to, že velezrada je to, co nám hrozí. Ve skutečnosti nám hrozí, že článek 74 nikdy neplatí, proti velezradě se to zdá pouhé nic. A přeci toto pouhé nic může za určitých okolností povalit vládu. Abych nevypadal jako jednostranně zaujatý proti stávajícímu prezidentovi, musím říci, že v podobném duchu také občas jednal Václav Havel. Jestliže podle slavné formule britská královna panuje, ale nevládne, Václav Havel přinejmenším do roku 1992 skutečně spíše vládl, než panoval, navíc se pokoušel změnit ústavu ve prospěch hlavy státu. Jeho návrhy buď neprošly nebo je nakonec nepodal, a dobře udělal. Ne proto, že změny navrhoval on, ale proto, že to byly návrhy pro amerického či francouzského prezidenta, ale ne pro prezidenta skeptické středoevropské parlamentní republiky s chatrnou, ale přeci jen nezanedbatelnou tradicí.
 
V prosinci 1997 pronesl Václav Havel svůj slavný, chcete-li skandální rudolfínský projev, který byl ale proti duchu ústavní logiky parlamentní republiky. Prezident se v tomto projevu silně negativně vymezoval proti vládě, i když už byla několik dní v demisi, proti vládě, kterou on sám jmenoval a jejíž součástí jako složka moci výkonné sám byl, a proti parlamentní většině, která ho zvolila. U nás se řekne: no a co, vždyť měl pravdu. To ale nejde, resp. jde to, když se to hlavě státu toleruje. To je ale možné jen za cenu, že se z ústavy stává pouhý ornament, nikoli praktický nástroj k řešení zájmových a hodnotových rozporů ve společnosti. Je to možné, ale ztěžuje to pak efektivní demokratické vládnutí. Projevu jsem sám tleskal, záhy mi ale došlo, že i ten byl pronesen z nepochopení vnitřní logiky naší ústavy. Václav Havel cítil správně, že má stále ještě silný mandát, ale dráždilo ho, že nemá tomu odpovídající pravomoci. Proto volil tak silná slova. Václav Havel pak také nejmenoval předsedu Nejvyššího kontrolního úřadu, protože se mu z důvodů, které už jsem zapomněl, nelíbil. Václav Klaus chtěl zase zkoušet ministry z angličtiny, ale to by byla legrace. Skandální je, že dosud nerespektoval rozhodnutí Nejvyššího správního a že nepodepsal Lisabonskou smlouvu, kterou podepsat musel, protože s ní vyslovily souhlas obě komory Parlamentu a opakovaně Ústavní soud. Nakonec se pokusil vynutit si, že pro nás nebude platit Evropská sociální charta. Kolegové na levé straně, kteří se chystají přímou volbu podpořit, si zřejmě přejí, aby něco tak asociálního mohl příští prezident udělat s daleko silnějším mandátem, udělat to daleko legitimněji, než to udělal tento prezident. K negativismu a čím dále, tím více k demagogii bude prezidenta svádět, ba přímo nutit logika obtížně snesitelného protikladu v celku slabých pravomocí a silného mandátu. Je to pochopitelné, pro leckoho to může být i osobně dosti urážlivý, dráždivý protiklad. Prezident bude mít dejme tomu za sebou 63 % občanů, premiér resp. jeho strana, třeba jen 24, a on nebude moci nic, ale prezident a Parlament většinou několika hlasů všechno. To pak bude nutit prezidenta zesilovat hlas, stupňovat demagogii a kdo ví, zda nakonec nepovolá lid do ulic. On má přeci mandát, kdo jiný takový má? Což se toto na našem kontinentu už víckrát nestalo? Silný mandát v kombinaci se slabými pravomocemi. To je něco jako semtex vložený do základů našeho ústavního zřízení. Prosím všechny chlácholivé analogie se Slovenskem, Rakouskem či SRN, kde u přímo voleného prezidenta slabé kompetence nevadí, jsou nepatřičné, zavádějící, protože všude tam nikde nebyla a není srovnatelná tradice vysoké prestiže prezidentského úřadu zároveň s benevolencí k přešlapům hlavy státu. Takové analogie je možné vést, jen když se porovnávají slova a věty ústavních expertů, nikoli živé ústavní tradice. Někteří z nás se ke všemu ještě chystáme takovéhoto posíleného prezidenta učinit neodvolatelným. To už je přímo návod k výrobě vůdce. Ještě přitom stačíme vzít sami sobě jednu z mála silných pravomocí, které jako Senát máme, totiž právo zahájit proces, který může u Ústavního soudu vést až ke zbavení prezidenta jeho funkce. Jako kdybychom se už předem alibisticky zříkali odpovědnosti. Až se nám tady bude klubat diktátor a nikdo proti němu nic nezmůže, budeme moci slabým hláskem volat: to my ne, to oni, poslanci, to oni zabránili Ústavnímu soudu konat. Než 2x tři pětiny, to už by byla praktičtější velezrada. Pokud tento návrh Senát odsouhlasí, udělá nad sebou kříž, řekne tím, že je k ničemu, že se neliší v ničem podstatném od sněmovny, že na svou roli jako ústavní pojistky rezignuje, že nebude tedy škoda, když bude zrušen, protože dvoukomorový systém má smysl jen tehdy, když se komory od sebe liší. Senát se však od sněmovny liší nikoli pouze tím, že v něm je či může být jiná většina, ale tím, že uvažuje a rozhoduje jinak než sněmovna. Uvažuje proto jinak, že jej charakterizuje jiná vazba zákonodárců na politické strany, a to ne z jeho vůle, ale z logiky ústavnosti, totiž z logiky volebního systému a konstrukce mandátu. Vazba může a má být slabší, a ve slabší vazbě je paradoxně síla Senátu. O to je důležitější, aby senátorky a senátoři brali smrtelně vážně slib, že se nebudou řídit příkazy zvnějšku, tedy že jejich mandát není imperativní, ale že jsou vedeni pouze svým nejlepším vědomím a svědomím. Skoro všechny ostatní rozdíly mezi komorami z tohoto základního rozdílu vyplývají. Mohlo by se někdy stát, že by Senát o některé své pravomoci přišel. Rozviňme fantazii, třeba referendem. Ale vzdát se dobrovolně, to lze vysvětlit jen tak, že senátorky a senátoři sami ztratili důvěru ve smysluplnost existence instituce, do které se nechali zvolit. Nejvíce o smysl své existence přijdeme, když se byť jen na jednu chvíli staneme sněmovnou v tom smyslu, že připustíme, že náš mandát patří někomu jinému než nám. Že by tomu tak u někoho z nás mohlo být si nepřipouštím, o nikom z vás bych si to netroufal říci, ale mluvit o tom jako o možnosti musím, protože o tom mluví ústava, když nám pro jistotu předepsala právě tento text slibu. Zřejmě ústavodárce chtěl, aby o pohnutkách budoucích zákonodárců nemohlo být pochyby.

 
SENÁT PČR